Brzký konec světa očekávali už prvotní křesťané, kteří v prvních 300 letech existence křesťanství v Římské říši sloužili jako potrava lvům. Mnozí z nich očekávali druhý příchod Krista a konec světa již za svých životů. Ten však po 300 letech římské perzekuce nenastal. Naopak se Řím stal křesťanským, což pohanským Římanům jako konec světa připadat mohlo.
Čím více pohanský Řím křesťany pronásledoval, tím více se křesťanství šířilo – sanguis martyrum, semen christianorum (krev mučedníků jest sémě křesťanů). Až se stalo většinovým náboženstvím, čímž křesťanům připadl úkol v Římě vládnout.
Jen Bůh ví
První křesťanští myslitelé, kteří se nezabývali jen teologií, ale i politickou filozofií – křesťanskou koncepcí spravedlnosti, státu a použití smrtící síly –, byli svatý Ambrož, biskup milánský, a jeho žák, svatý Augustin, biskup v Hippo Regius v severní Africe (dnes město Annaba v Alžírsku), největší křesťanský filozof starověku žijící na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu.
Jen Bůh ví, kdy nastane konec světa. Pro lidi je nevhodné se mu věnovat.
Svatý Augustin kromě jiného tvrdil, že zabývat se přesným datem konce světa je pro křesťany nepatřičné. Jen Bůh totiž ví, kdy nastane. Pro lidi je však nevhodné se mu věnovat a současně jde o ztrátu času. Může totiž nastat za vteřinu, za sto nebo milion let, přičemž máme žít tak, abychom byli připraveni zemřít v každém okamžiku. Neznáme dne, hodiny, minuty ani vteřiny vlastní smrti.
Víme však, že někdy zemřeme, a proto správný život spočívá v tom, že jsme připraveni zemřít – přivítat smrt a předstoupit před Stvořitele – v kterémkoli jeho okamžiku. To znamená nehřešit, a pokud zhřešíme, máme co nejdřív svého hříchu litovat, aby nás Hospodin posuzoval milosrdně. (Nadějí každého hříšníka a kajícníka je, že Bůh je snad spíš milosrdný než spravedlivý.)
Jedna z nejrozumnějších rad
To od té doby doporučuje věřícím i katolická církev: Neztrácejte čas přemýšlením, kdy nastane konec světa, ale žijte tak, abyste byli připraveni postavit se před Stvořitele v kterýkoli okamžik svého života. Bůh sám určí, kdy nastane, a vy neztrácejte čas a zbytečně si neotravujte mysl odhadováním jeho data, ale žijte tak, aby vás konec světa či smrt mohly zastihnout každou vteřinu. Církev má mnoho dobrých rad, ale tato je jedna z nejrozumnějších.
Utopismus, v němž hlavní roli dramatického zlepšení člověka a společnosti hraje stát, stál v lidských dějinách v pozadí mnoha utrpení a masakrů
Navzdory tomu mnoho křesťanů v dějinách očekávání brzkého konce světa podlehlo. Například v Evropě okolo roku 1000 – kulaté výročí, to bude určitě konec světa! suše lze konstatovat, že nebyl – natolik masově, až se zrodily pojmy milenarismus a chiliasmus od slova tisíc – první latinsky, druhý řecky. Milenaristé a chiliasté očekávají radikální brzkou změnu, především revoluční, k dramaticky a kvalitativně lepšímu světu či životu, tedy utopisté.
Právě tento utopismus, v němž hlavní roli dramatického zlepšení člověka a společnosti hraje stát – samozřejmě nadmíru mocný, tedy totální, totalitní –, stál v lidských dějinách v pozadí mnoha utrpení a masakrů. Ve 20. století byly jeho nejradikálnějšími podobami nacismus a komunismus.
Utopismus a apokalypticismus
Druhou stranou mince je apokalypticismus, apokalyptická mentalita očekávání brzkého konce světa. V dějinách měla nejčastěji náboženskou formu, přesněji náboženského blouznění. Existují však i její sekulární projevy, například radikální proudy v zeleném (environmentálním, ekologickém) hnutí. Ty podle vzoru starých proroků hlásají: Lidstvo, žiješ hříšně (konzumně, kapitalisticky), a pokud neučiníš pokání (budeš žít skromněji, „v souladu s přírodou“), nastane konec světa (zkolabuje ekosystém)!
Apokalyptická mentalita očekávání brzkého konce světa měla v dějinách nejčastěji formu náboženského blouznění
Totalitní utopismus byl sekularizovanou křesťanskou vizí Ráje, jehož uskutečnění však křesťanství realisticky neočekává až do druhého příchodu Krista v tomto světě času, prostoru, dějin a politiky, ale slibuje až po smrti, neboť „království Boží není z tohoto světa“. A stejně jsou i apokalyptické vize radikálních zelených sekularizovanou křesťanskou vizí Posledního soudu – nepatřičná ideologizace a politizace původně teologických a náboženských konceptů.
Ve 20. století však mohl „konec světa“ skutečně nastat, a to „štědrým“ a „velkorysým“ použitím jaderných zbraní. Poprvé v dějinách se lidstvo „díky“ nim mohlo samo zničit, vyhladit.
Případ atomové bomby
Mnoho lidí opět propadlo apokalyptické panice a volalo po zákazu jaderných zbraní, který by ale nic nevyřešil. Je-li totiž už jednou způsob jejich výroby známý, nelze jej „zahrabat“ do země a navždy zapomenout. A i kdybychom své jaderné zbraně jednostranně zrušili, ještě to neznamená, že by je zrušili i ostatní.
Naopak, jednostranné zrušení by mohlo naše protivníky povzbudit k jejich použití proti nám. Po svém jaderném odzbrojení bychom totiž byli naprosto bezbranní a neschopní případného agresora potrestat. Ve světě s jadernými zbraněmi je proto nutné se s nimi naučit nehystericky žít a využívat je k odstrašování jejich použití.
Pokud na nás atomová bomba dopadne, ať nás najde dělat rozumné věci, jen ne se třást strachy a myslet na ni
Křesťanský apologeta C. S. Lewis se k tomuto problému vyslovil v roce 1948 v eseji „O životě v atomovém věku“. Podle vzoru svatého Augustina v něm realisticky varoval před hysterií a panikou, a na otázku, jak žít v atomovém věku, odpověděl: Stejně jako v minulosti lidé žili během moru či vikingských nájezdů, nebo dnes žijí v éře rakoviny či dopravních nehod. Řečeno jinak, nezveličovat novost situace.
Všichni – i naši nejbližší – jsme byli odsouzeni k smrti dávno před vynálezem atomové bomby. Ve světě jistoty smrti je proto absurdní přeceňovat vynález její další možnosti. A pokud na nás atomová bomba dopadne, ať nás najde dělat rozumné věci – například modlit se, pracovat, číst, poslouchat hudbu, mýt děti, sportovat či bavit se s přáteli –, jen ne se třást strachy a myslet na ni. Může zničit naše těla (to může i mikrob), ale nemusí ovládat naše mysli…
Tři možnosti jaderné katastrofy
Během studené války byl svět možná nejblíže jaderné válce ve třech případech – za kubánské raketové krize na podzim 1962, čtvrté arabsko-izraelské, Jomkipurské války na podzim 1973 a na podzim 1983. Tehdy starý a nemocný generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Jurij Andropov nabyl přesvědčení, že Západ chystá jako první zaútočit na jeho zemi jadernými zbraněmi. A vážně uvažoval, že tomuto útoku předejde tím, že první je preventivně použijí Sověti.
Kubánská raketová krize na podzim 1962
Během kubánské raketové krize v oblasti americké „karantény“ (námořní blokády) Kuby, kdy Američané znemožnili sovětským lodím s raketami a výzbrojí na ni doplout, v oblasti působily i sovětské ponorky. Jednu z nich se snažili přinutit vyplout na hladinu a poté eskortovat mimo zónu blokády. Ta měla torpéda i s jadernou hlavicí a podle tehdejší sovětské doktríny je mohla odpálit, pokud s tím budou souhlasit kapitán, první důstojník a politický komisař.
Kapitán a politický komisař souhlasili. První důstojník nikoli. Ponorka se proto vynořila a odplula ze zóny blokády. První důstojník, jenž možná zachránil svět před jadernou válkou, se jmenoval Vasilij Archipov.
Jomkipurská válka na podzim 1973
Po úspěšné egyptské ofenzívě v oblasti Suezského průplavu, překonání izraelské obranné Bar Levovy linie a rychlém postupu přes Sinaj se najednou egyptská armáda zastavila. Tehdejší egyptský prezident Anvar as-Sádát tušil, že kdyby postupovala dál do Izraele, čímž by ohrozila jeho existenci, pak by byla také ohrožena existence Káhiry a Alexandrie.
Sověti v případě izraelského jaderného úderu na Egypt hrozili, že zaútočí atomovými zbraněmi na Izrael. Tehdejšímu ministrovi zahraničních věcí USA Henrymu Kissingerovi se však podařilo všechny strany konfliktu přesvědčit o kompromisu. Izrael se ubránil, egyptskou armádu sice obklíčil, ale nezničil. Tím se otevřela cesta k míru mezi Egyptem a Izraelem. V roce 1978 egyptský prezident as-Sádát a tehdejší izraelský premiér Menachem Begin uzavřeli v americkém Camp Davidu mírové dohody.
Jurij Andropov a podzim 1983
Na podzim 1983 se v západní Evropě odehrávaly manévry NATO Able Archer (Schopný lukostřelec), které simulovaly jadernou válku v Evropě. A Jurij Andropov je začal podezřívat, že jsou jen zástěrkou k přípravě prvního jaderného úderu proti Sovětům, jemuž chtěl předejít vlastním prvním atomovým útokem.
Oleg Gordijevskij, který byl v té době rezidentem KGB v Londýně, ale už pracoval pro Brity, o tom informoval západní vlády, že Kreml panikaří. Proto NATO raději své manévry předčasně ukončilo 11. listopadu v 11 hodin 11 minut. Tento časový údaj symbolizuje na Západě mír. V roce 1918 v tento čas uzavřely válčící strany příměří, čímž skončila první světová válka.
Ponaučení
Jaké z uvedeného vyplývá ponaučení? Nezabývejme se pitomostmi – například kdy nastane konec světa –, ale žijme smysluplně a buďme připraveni na vlastní smrt v kterýkoli okamžik.
Co bychom měli dělat, když se pár (desítek?) minut před koncem světa o něm dozvíme?
Co bychom měli dělat, když se pár (desítek?) minut před koncem světa o něm dozvíme? Na tuto otázku nejlépe odpověděl William Rusher, v padesátých až osmdesátých letech 20. století vydavatel amerického konzervativního časopisu National Review, když se ho zeptali, co by udělal, kdyby se dozvěděl, že sovětské rakety už byly odpáleny a do 20 až 30 minut dopadnou na New York a nastane konec světa:
„Jako o život bych utíkal do nejbližšího luxusního hotelu a objednal si u číšníka bednu nejlepšího šampaňského. To bych pak s požitkem popíjel, recitoval při tom básně a vzpřímeně a se vztyčenou hlavou očekával svůj osud.“
