V současnosti balancujeme na pokraji nového světového konfliktu. Vzniká ve východní Evropě na území Ukrajiny, kde se nachází nejen stejně jako v uplynulých sto letech, ale i dříve civilizační zlom. Halford John Mackinder (1861–1947), jeden ze zakladatelů geopolitiky a oxfordský profesor, ve své přednášce z roku 1904 „Geografický základ historie“ formuloval teorii heartlandu – Eurasie.
Mackinder v geopolitice viděl snahu a schopnost velmocí ovládat strategická území. Zatímco v předchozích stoletích měly v ovládání území výhodu námořní mocnosti, zejména Velká Británie, v 19. století díky vnitrostátní (především železniční) dopravě ji získaly vnitrozemské, z nichž nejvýznamnější byla eurasijská – ruské impérium rozprostírající se od západní hranice pravoslaví na Ukrajině až po Beringovu úžinu.
Tři hlavní teze
Tento mocenský monolit – heartland – je obklopen pevninským okrajem (rim), do kterého Mackinder zahrnul Čínu neboli Říši středu, zbytek Asie a střední a západní Evropu. Střední Evropa sloužila jako území bez konfliktů – později cordon sanitaire.
Obě Ameriky – Jižní i Severní – byly mimo mocenský dosah heartlandu a pod vedením USA a Monroeovy doktríny z roku 1823, dle níž Amerika nebude zasahovat do válek mocností v Evropě, nebude-li vážně ohrožena její bezpečnost. Mimo tento dosah bylo i britské impérium a jeho dominia.
Mackinderovy tři hlavní teze znějí:
- Kdo ovládá východní Evropu, ovládá heartland.
- Kdo ovládá heartland, ovládá světový ostrov – Evropu, Afriku a Asii.
- Kdo ovládá světový ostrov, ovládá svět.
Mackinder působil v několika státních postech britského impéria, v nichž se mu tato jeho teorie potvrdila. Byl například poradcem vlády na Pařížské mírové konferenci v roce 1919, kde vystupoval proti idealismu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona a jeho Demokratické strany ve formě vývozu a šíření demokracie za každou cenu kamkoli.
Nepochopení Západu
Prvním modelem heartlandu, jenž rozhodoval o většině událostí na okraji, byla mongolská Čingischánova říše. Jeho potomci vládli Číně neboli Říši středu, Blízkému východu, Indii i celé východoevropské Eurasii a prováděli efektivní výboje do střední Evropy. Tato říše se rozpadla kvůli souboji tří následníků Velkého chána.
Současná euratlantická civilizace tu eurasijskou vůbec nepochopila, přestože se s ní několik století intenzivně stýkala i s ní válčila
Expanze mongolských kmenů sice skončila už ve středověku, ale asimilovala se do carského Ruska a jeho teorie třetího Říma, jež se nyní – v 21. století – stala hlavním motivem heartlandu. Ten již nechce být nikdy dobýván žádným okrajem – ani ve formě Evropské unie a její měkké síly (soft power). Současná euratlantická (západní) civilizace tu eurasijskou vůbec nepochopila, přestože se s ní několik století intenzivně stýkala i s ní válčila.
Po ukončení studené války nejpozději v roce 1992 následovalo oslabení heartlandu, jež umožnilo deset let sociálně ekonomických hrátek a experimentů, například se zadlužením, aniž by však byly nějak potrestané. Dnes je heartland pod vlivem hospodářské a vojenské moci Číny a teritoriální a vojenské moci Ruska, přičemž oba státy spolupracují, a tudíž se zdá, že žádný jejich střet na řece Ussuri podobný tomu z roku 1969 nehrozí. A Američané si to zřejmě uvědomují.
Dnes heartland, jak jej v roce 1904 formuloval Mackinder, ovládají Rusko a Čína, přičemž zejména Říše středu proniká svými investicemi do světového ostrova – především do Afriky a jihovýchodní Asie. Zemědělskou půdu pak nakupuje nejen v Africe, ale i na Ukrajině. Navíc plánuje vybudovat v Černém moři nový obrovský překladový přístav.
Expanze na západ
Rusové poté, co se vymanili z mongolské nadvlády, expandovali na východ a v roce 1639 dosáhli Tichého oceánu, kde založili obchodní i mocenský bod Vladivostok. Pak přešli Aleutské ostrovy a zabrali Aljašku, aniž by jim kdokoli kladl odpor, tedy ani Britové, ani Američané. Tam se ruská expanze na východ zastavila pro nedostatek peněz a pracovní morálky.
Rusko expandovalo tiše a trvale i na západ. Car Petr I. Veliký připojil po vítězství nad Švédy Pobaltí.
V roce 1867 Rusové v té době zdánlivě bezcennou a strategicky a hospodářsky „neperspektivní“ Aljašku prodali za tehdejších 7,2 milionu dolarů pracovitým a podnikavým Američanům, protože potřebovali peníze na domácí spotřebu. Do konce 19. století však byly na Aljašce objeveny tehdy největší ložiska zlata na Zemi, na kterých zbohatli nejen zlatokopové, ale i americká vláda. Dnes tam Američané kromě zlata těží ropu, zemní plyn a další nerostné suroviny. Aljaška je i jedním z nejdůležitějších strategických území pro USA a svět vůbec.
Rusko expandovalo tiše a trvale i na západ. Car Petr I. Veliký (1672-1725) připojil po vítězství nad Švédy Pobaltí, kteří ho postupně opouštěli. Dobyvačná Kateřina II. Veliká (německého původu) pak rozebrala spolu s Němci polsko-litevské državy v Litvě, východním Polsku a v Bělorusku.
Přebrala také Turkům vládu nad Krymem a založila například města Oděsa, Cherson a Sevastopol, kde vybudovala námořní základnu, z níž se stal válečný přístav. Flotila a armáda vždy tvořily jádro ruské moci a byly vydávané za její jediné skutečné „spojence“. Expanzí do střední Asie a na Kavkaz se sice ruské impérium rozšířilo, ale současně se střetlo s mocenskými zájmy Persie a Osmanské říše.
Valdštejnovy strategické úvahy
Tím vznikl souvislý územní celek zabírající polovinu Evropy a severní část Asie a ohraničený na severu až donedávna arktickým ledem. S dlouhodobou dominancí a nezničitelností tohoto ruského impéria se na začátku 19. století seznámili Francouzi, přičemž Napoleona toto geografické a mocenské uspořádání zahnalo od Moskvy až do vyhnanství na ostrově Elba.
Nad sférami vlivu moci Eurasie a Západu se zamýšlel již za třicetileté války český vojevůdce a politik Albrecht z Valdštejna
Nad sférami vlivu moci Eurasie a Západu se zamýšlel již za třicetileté války český vojevůdce a politik Albrecht z Valdštejna. Význam Eurasie pochopil i první německý kancléř Otto von Bismarck, který se snažil, aby politika císařského Německa nevyvíjela mocenský tlak na východ, protože Rusko je na něj značně citlivé. Novodobé německé říše pak dvakrát toto Bismackovo varování opomenuly, což jim přineslo na východě zkázu.
Bolševický vůdce Stalin na německý útok odpověděl do roku 1945 expanzí až k Labi v Německu, k mostu v Linci či na Šumavu. Zatímco pro Američany porážka nacismu představovala jen vojenský cíl a pomoc západní Evropě, Rusové už od paktu Ribbentrop-Molotov v roce 1939 plánovali další strategickou expanzi na západ.
Trumanová doktrína
„Valdštejnovu doktrínu“ ze 17. století pochopil a plánoval uskutečnit britský válečný lídr a premiér Winston Churchill. Porozuměl i tisícileté mentalitě Rusů a jejich směřování na západ a prohlédl Stalina, ale ten zase jeho. Churchill navrhoval spojencům dřívější ukončení druhé světové války útokem nikoliv v Normandii, ale ve Středomoří na „měkký podbřišek Evropy“. Tím chtěl zabránit Hitlerově expanzi a zastavit Stalinovo západní směřování v Evropě.
Kennanova analýza byla jedním z impulsů k Trumanově doktríně „zadržování“ tehdejší sovětské expanze na západ
Stalin si to uvědomil, tehdejší americký prezident Franklin Delano Roosevelt však nikoli. Oba pak Churchillův plán neschválili. Důsledkem byla studená válka. Z hlavních amerických vojenských představitelů tento Churchillův plán pochopil generál George Patton. Jeho představou bylo osvobození střední Evropy od diktátorských režimů – a to nejen Prahy, do níž však se svou armádou dojet nesměl.
Po ukončení vojenské „části“ druhé světové války její pokračování „dešifroval“ pracovník americké ambasády v Moskvě George Kennan v roce 1946 v tajném „dlouhém telegramu“ ministru zahraničí USA Jamesi Byrnesovi. Byla v něm vytyčena nová strategie diplomatických vztahů se Sovětským svazem a v červenci 1947 se objevil v časopise Foreign Affairs Kennanův článek pod pseudonymem X, který tuto strategii objasňoval.
Kennanova analýza byla jedním z impulsů k Trumanově doktríně „zadržování“ (containment) tehdejší sovětské expanze na západ. Dle této doktríny „základ neurotického přístupu Kremlu ke světovým událostem tvoří tradiční ruský pocit nejistoty“ a „orientální tajnůstkaření a pletichaření“.
Přítomné dějiny
Tehdejší Trumanova vláda věděla, že tvrdé postoje musí v době, kdy se neválčí, kromě teritoriální vojenské přítomnosti podpořit i intenzivní ekonomická pomoc. I proto v roce 1947 schválila Marshallův plán.
Tvrdé postoje musí v době, kdy se neválčí, kromě teritoriální vojenské přítomnosti podpořit i intenzivní ekonomická pomoc
Po demokratu Harrym Trumanovi byl v letech 1953 až 1961 americkým prezidentem republikán Dwight D. Eisenhower, který přitvrdil politikou „zatlačování“ (rollback), čímž myslel na začátek sovětské expanze. Tam také svět a Evropu v roce 1992 dovedli pozdější republikánští prezidenti Ronald Reagan a George Bush starší.
Republikánský prezident Richard Nixon a jeho ministr zahraničí Henry Kissinger v sedmdesátých letech přišli s takticky odlehčenou politikou détente – uvolňování napětí v boji proti komunismu. Vlády demokratických prezidentů – Jimmyho Cartera, Billa Clintona i současného Baracka Obamy – zase prosazovali politiku lidských práv.
V roce 1989 sice nastal nový světový řád, nikoliv však „konec dějin“, který ohlásil americký politolog Francis Fukuyama. Ty jsou naopak stále přítomné – a také eurasijský územní blok od Dněpru po Čukotku a jeho bezpečnostní zajištění i nárazníkovými zónami.
Nedostatek schopností a odvahy
Někteří současní evropští politici se zřejmě nehodlají ponaučit z několikasetletého geopoliticky expanzivního jednání eurasijské mocnosti Ruska. A svým samoúčelným rozšiřováním EU do nekompatibilních oblastí a rozvrácených ekonomik, způsobů myšlení a vojenských doktrín jen znemožňují tvůrčí a smysluplný rozvoj původní evropské integrace a úspěchů dosažených v uplynulých desetiletích.
V dnešní konfrontaci na východním okraji Evropy nebude mít EU bez účasti USA nejen dost rozhodovacích schopností, ale ani odvahy
USA nezůstanou navždy bohatým strýčkem, který neustále obnovuje evropská dětská hřiště a financuje hry s bábovičkami. Evropská unie ve své Lisabonské strategii 2000 ohlásila plán dohnat a předehnat USA, v dnešní konfrontaci na východním okraji Evropy však EU bez jejich účasti nebude mít dost finančních, vojenských ani rozhodovacích schopností – a ani odvahy.
Pesimistickým scénářem pro vývoj Evropy je neutralizace Německa, kdy by se z něho stalo centrum pro výzkum a vývoj technologií pro heartland. Dle tohoto scénáře by střední Evropa ztratila význam – proměnila by se v území potrubí, rozvodných sítí a vymletých dálnic a železničních koridorů.
