Poslední půlrok je plný neblahých společenských změn. Proběhla druhá vlna koronavirové pandemie, kterou se nám nepodařilo zvládnout, a stála tisíce životů. Vznikl protiepidemický systém, který se před Vánoci ohnul a namísto tvrdého lockdownu bylo doporučeno scházet se až poté, co se člověk otestoval antigenním testem, na který se však z kapacitních důvodů téměř nešlo objednat. Očkování, o kterém víme, že je jedinou možnou cestou k normálnímu životu, nebylo připraveno a ve spěchu se začalo organizovat až na sklonku roku.
Navíc dostává veřejnost téměř každodenně protichůdné zprávy o jeho průběhu, objednávání a termínech. Za této situace ministr zdravotnictví Jan Blatný opakovaně zapochyboval, zda na sebe nejsme příliš přísní a nevykazujeme neadekvátní úmrtnost týkající se covidových pacientů. Centrální otázkou se stalo, kolik lidí vlastně zemřelo „s“ covidem – a kolik „na“ covid samotný.
Irelevantní diskuse
Ačkoliv se to laikovi může zdát relativně jednoduché, rozhodnout o příčině úmrtí bývá v klinické praxi docela obtížné. O to více, máte-li tak učinit u staršího pacienta s množstvím těžkých, či přímo potenciálně smrtelných diagnóz. Někdy je člověk na rozpacích dokonce i v případě, že nemocného dobře znal a dlouho ho léčil. Ještě těžší to je v situaci, když jste sami ho neznali. A proč tady vysvětluji takto smutnou a pro drtivou většinu čtenářů neatraktivní problematiku?
Diskuse, zda pacienti umírají „na“ covid, nebo „s“ ním, je v současnosti zcela irelevantní. Mnohem důležitější je, kolik obětí si onemocnění covid-19 skutečně vyžádalo. Existují totiž jeho závažné komplikace, na něž nemocný zemře za týdny nebo měsíce, a přitom už dávno není „covid pozitivní“. |
Protože diskuse, zda pacienti umírají „na“ covid, nebo „s“ ním, je v současnosti zcela irelevantní. Mnohem důležitější je, kolik obětí si onemocnění covid-19 skutečně vyžádalo, a to nejen jako například přímý důsledek zánětu plic, selhání srdce nebo vzniku krevních sraženin v cévním řečišti, ale i dalších, třeba nepřímých konsekvencí tohoto onemocnění.Existují totiž jeho závažné komplikace, na něž nemocný zemře za týdny nebo měsíce, a přitom už dávno není „covid pozitivní“.
Máme také velmi přesvědčivé důkazy, že v době pandemické vlny se nemocní obávají navštěvovat lékaře, a proto s diagnózami, jako je infarkt myokardu nebo cévní mozková příhoda, přijdou příliš pozdě, aby mohli být léčeni nejefektivnějším způsobem, nebo dokonce zůstanou doma. I to jsou nepřímé důsledky covidu-19 a případná úmrtí či invalidizace na jeho vrub. Na druhou stranu byla loni nejnižší úmrtnost na českých silnicích za uplynulá léta.
To vše musíme brát v úvahu a poté se zeptat, kolik obětí si koronavirus zatím vyžádal? Dnes jsou k dispozici čísla, která nejsou definitivní – chybí v nich poslední dva týdny loňského roku. I na jejich základě se však lze domnívat, že nás oproti průměru posledních pěti let zemřelo asi o 16 tisíc více. Je tedy jedno, zda se to stalo „na“, „s“, či „v důsledku“ covidu-19, důležité je, že nárůst oproti minulým letům nastal v podzimních měsících, což kopírovalo druhou vlnu pandemie. Příčinu i přibližné počty tedy známe.
Férové přiznání
Obávám se, že většina zasvěcených si je uvedených faktů dobře vědoma a jediným důvodem, proč tato diskuse ožila, je kouřová clona mající zakrýt těžko vysvětlitelné počty zemřelých. Tak, jak nám výborně vyšla první vlna s naprostým minimem obětí, jsme v té druhé byli neúspěšní a v té třetí jsme se, jak se zdá, z předchozích chyb příliš nepoučili. Ani dvě celonárodní akce, předvánoční antigenní testování a celostátní očkování coby světlo na konci tunelu roku 2020, nebyly dobře připraveny.
Současná situace je obtížná a problémy v ní mají všichni. Žádná evropská země nezůstala ušetřena a v každé si lidé nějakým způsobem stěžují. Bylo by však férové přiznat si, že ohledně výsledků covidových statistik se nám v posledním půlroce nedaří. |
Následné přesvědčování zodpovědných, že vše mají pod kontrolou, přesáhlo obvyklou mez politického lakování narůžovo a dostalo se do sféry vytváření virtuální reality.Současná situace je obtížná a problémy v ní mají všichni. Žádná evropská země nezůstala ušetřena a v každé si lidé nějakým způsobem stěžují. Bylo by však férové přiznat si, že ohledně výsledků covidových statistik se nám v posledním půlroce nedaří.
Namísto svádění vlastních neúspěchů na své oponenty, případně někoho za našimi hranicemi, nebo dokonce cynické bagatelizace počtu obětí koronaviru by veřejnost možná ocenila přiznání vlastních chyb a představení nějaké rozumné vize na život v naší zemi v roce 2021. Nic podobného jsem bohužel zatím neslyšel.