Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Kolik dnů je třeba k naplnění lidského života?

  11:09

Jakmile už není, co bys ještě k životu dodal, žiješ – aspoň tak to cítíš – zbytečně. Máme však právo rozpůlit existenci na smysluplnou a smysluprostou etapu?

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Jak je to v té koledě? Z nebes k vám anděl sestoupil, pastýři, pastýři… Z nebes k vám, milí pastýři, tentokrát sestoupil akorát tak fenomén sněhové hranice. Pastýřská idyla v zimě? V listopadu nám sněžilo. Je dost dobře možné, že v prosinci už nespadne ani vločka a chudák lid bude mít zase jednou možnost zanadávat si na „Vánoce na blátě“. V červenci nezbude než se pro obdobný zážitek vyškrábat zhruba 2,5 kilometru do kopce. Tou dobou se obvykle sněhová hranice posune vzhůru. A jak je to s věkovou hranicí? Filmy, jak známo, jsou přístupné od určité věkové hranice, například od 16 let. Také se říkává, že od jistého věku je každý nový den dar. Kde tedy přesně leží věková hranice, za níž se každý další den stává darem? Mohla by být vymezena třeba dosaženou osmdesátkou? Je po ní každý další den darem?

Pouhá iluze

V domovech důchodců lze podobný povzdech zaslechnout poměrně často: „Život je darem, pochybuješ, kámo? Tak si vzpomeň, jak žil fotr s mámou.“ To není citát z lyrické poezie, nýbrž z písně rockové kapely – romantika však není nutně vázaná na určitý styl. Jestlipak se tyhle rockové hvězdy dožijí oné vytoužené osmdesátky? Znovu platí: pokud je život darem až po osmdesátce a oni se jí nedožijí, budou se muset odebrat na onen svět neobdarováni. A co když posuneme hranici dolů, k sedmdesátce?

Například zpěvák rockové skupiny P. Mobil se do kategorie, která takovým snížením hranice vznikne, bohužel nezařadí. Řady žijících opustil rázně a banálně v jedenašedesáti. K tomu, aby se před svou smrtí mohl i on těšit z několika darovaných dní, museli bychom jít s věkovou hranicí ještě níž – pod šedesátku. To už se dostáváme do oblasti středního věku, což si není radno plést se středověkem dle Herberta Illiga, autora knihy Vymyšlený středověk, či Uwe Tappera, jenž napsal knihu Vymyšlené dějiny. Uvedení autoři se s vědeckou precizností pokoušejí stále znovu dokázat, že historie, jak ji známe, není nic jiného než pouhá iluze. Tento středověk je právě analogií chybějícího středního věku.

Ohrožená střední generace

Dle platných statistik to vypadá, že ani šedesátníci a padesátníci nejsou, diplomaticky řečeno, nesmrtelní. Věru platí, že střední generace je nejohroženější. V tomto případě dělnická třída, pracující lid. Spousta mladých nás navíc opouští tak, že předtím ani neměli příležitost trochu si užít pobyt doma, rozuměj důchodového věku. To jsou ti, u kterých nikdy nezazvoní hrdina filmu Pošťák zvoní vždycky dvakrát, aby jim předal důchod. Pokud bychom tedy chtěli, aby i zástupci vymírajících padesátníků dostali bonus dní navíc, budeme muset stlačit hranici, za níž je každý den dar, na 50 let. Takže, po padesátce je každý den darem.

V některých rozvojových zemích se průměrný věk života dosud pohybuje okolo čtyřicítky

To je sice pěkné, jak však k tomu přijde taková Györgyi Albertová, známá reportérka, celebrita a alkoholička, kterou osud dostihl v taxíku v jejích 46 letech? Jela zrovna z jednoho televizního natáčení na druhé. Hvězdná smrt se vším všudy. Aby o darovaný den nebyla ochuzena Györgyi Albertová ani jiné, podobně ve spěchu zesnulé maďarské či mezinárodní hvězdy, bude třeba stlačit sněhovou hranici ještě víc. Je tedy možné, že darem je každý den nad 40 let věku?

V některých rozvojových zemích se průměrný věk života dosud pohybuje okolo čtyřicítky a v nevymyšleném, ale už notně překonaném evropském středověku platil takový čtyřicátník za starce. Jak je tedy možné, že smrt kanoisty a olympijského vítěze GyörgyeKolonicse otřásla takřka každým Maďarem?

Vrcholoví sportovci

Každý to tehdy vnímal tak, že Kolonics zemřel v rozkvětu života, na vrcholu sil. A zrovna on vskutku nedostal od života ani den navíc. Trénink, práce, trénink, práce, celý jeho život sportovce byl jedním velkým záběrem – pádlem. Nakonec pádlo dopadlo. Kolonics nejenže se nestihl dožít důchodu, ale neměl čas ani na založení rodiny. K tomu, abychom národní aklamací mohli takhle zpětně věnovat Kolonicsovi vedle olympijského důchodu i několik dní navíc, by bylo zapotřebí hranici dál snížit, tentokrát na 30 let. Pak bychom si na pontonu mohli s klidem povzdechnout: každý den po třicítce je darem.

Mezi vrcholovými sportovci, kteří se odebrali na věčnost v důsledku náhlého selhání srdce, však patří Kolinics do kategorie seniorů. Řadu sportovců – převážně fotbalistů – kteří odešli z tohoto světa jako dvaceti- a -náctiletí, uzavírá bezmála jako přestárlý jedinec. Kupříkladu takovému Miklósi Fehérovi, maďarské fotbalové naději, který zkolaboval přímo na hřišti v přímém přenosu a před zraky milionů diváků, by mohl Kolonics v nebi právem říct: Co ty tu pohledáváš, špunte? Vždyť máš ještě celý život před sebou.

Od jakého okamžiku?

Aby na darovaném čase mohli participovat i ti, kteří by měli mít teoreticky život před sebou, prakticky však mají už smrt za sebou, posuneme hranici dejme tomu ke dvanáctce. Každý další den nad dvanáct let je tedy darem. Naopak u osob mladších je záhodno držet se doporučení z televizní obrazovky, týkající se vhodnosti pořadu, a pojistit se dohledem dospělé osoby. Dvanáctka je kromě toho i číslicí kalendářů a apoštolů. Dvanáct měsíců, dvanáct apoštolů. Proč by vlastně nemohla být konečnou hranicí, za kterou už je každý den darem?

Skončili jsme tedy u toho, že život nad věkovou hranicí dvanácti let je darem. Co si však v tom případě počít s dvouletou holčičkou Miriam, která prožila dlouhé měsíce s umělým srdcem a teprve teď, poté, co získala nové, je pro ni život skutečným darem? Jako by se znovu narodila a spolu s ní i všichni malí pacienti onkologie, kteří právě podstoupili transplantaci kostní dřeně. A jak je to s těmi, kdo se nenarodili znovu, ale už mrtví? Wanted! Ve westernech: Hledá se! Živý nebo mrtvý. Od jakého okamžiku je tedy každý den darem?

Chrtí závody

Začali jsme u 80 let a hnáni výčtem případů stále časnějších úmrtí jsme postupně klesli až k momentu narození. Je však možné jít ještě dál, do mínusu. Pomocí určitého druhu regresní hypnózy se lze prodrat až k okamžiku početí. Není to tedy nakonec tak, že už každá minuta, vteřina našeho života je od jeho prvopočátku sama o sobě velkým darem? Abychom mohli tuto otázku zodpovědět, je nejprve třeba porozumět původní tezi. Připomeňme si její znění: po osmdesátce je každý další den darem. Anebo slevme na 70 let. Smysl tohoto tvrzení je něco jako Taigetos light. Okřídlená věta, dle níž je věk nad 70 let darem, nejen říká, že zůstat naživu po dosažení určité věkové hranice není ctností, nýbrž spíš milostí danou shůry, ale i naznačuje, že žít déle už vlastně není nezbytné. Je to sice přípustné, ale v podstatě zbytečné. Je to dar. Luxus. Něco navíc.

Ženeme se s vyplazeným jazykem až do posledního vydechnutí za atrapou zajíce

Ve starověké Spartě člověka po dosažení určeného věku svrhli do propasti. V Budapešti je zase sedmdesátník zproštěn povinnosti platit za MHD. Vzpomínám si na jeden kabaretní výstup, v němž herec proplul celým životem, aniž kdy dospěl do přístavu. Přístav je totiž za všech okolností vždycky až příští stanicí. Zemí zaslíbenou. Fata morganou. Chrtími závody. Ženeme se s vyplazeným jazykem až do posledního vydechnutí za atrapou zajíce. Hlavně aby tě vzali do školky. Jen aby ses dostal na nějakou lepší školu. A co když se ti ta zkouška nepovede? Jen co mě přijmou na vysokou. Chystám se na to hned po svatbě s Andulou. Až se vyjádří banka. Hned jak dostanu místo. Nejdřív si pořídíme děcko. Jen co klapne služební cesta. Jestli se z ní vůbec vrátíme.

Biologická fakta

Během standardního života, který dosud není darem, vykonáš všechno, co se od tebe po biologické a duchovní stránce žádá. Jsi-li mužem, založíš rodinu. Jsi-li vědcem, vyzkoumáš, co je ti umožněno vyzkoumat. Pokud jsi spisovatelem, sepíšeš, co je ti předurčeno. Jako malíř namaluješ ten svůj obraz. Jako sportovec získáš zlato či stříbro dle příslušné kvalifikace. Jako specialista si osvojíš a předáš triky, které nemusejí být ani tolik zjevné. A když to všechno uděláš a ještě pořád jsi naživu, nadejde čas dní, nikoli chladných – ačkoli teoreticky mohou nastat i ony – ale darovaných.

Jakmile už nemáš, co bys ještě k životu dodal a kdy už v zásadě – aspoň tak to cítíš – žiješ takříkajíc zbytečně, od té chvíle je život oním darem. Význam teze, že od určitého věku je život darem, implicitně, zprostředkovaně znamená, že před dosažením této hranice darem není. Ale tážu se: Máme právo rozpůlit takto existenci, věrnou nám až za hrob, na smysluplnou a smysluprostou etapu?

Fakta biologické a intelektuální produktivity to od nás vyžadují. Instituce mateřství se u žen obvykle uzavírá s dosaženou padesátkou. Albert Einstein učinil všechny významné objevy před čtyřicátými narozeninami, a nic na tom nemění skutečnost, že se na nás ze všech plakátů i učebnic fyziky usmívá jeho stařecká tvář coby ztělesnění apoštola moudrosti.

Racionální hledisko

Z čistě racionálního hlediska je dělení života na produktivní a neproduktivní část, na hru samu a její dohru, na užitečnou a přebytečnou etapu zcela oprávněné. Jakmile však vstoupí do hry sakrální aspekt, stane se zřetelné vymezení takové hranice rázem problematičtější. Existuje bezpočet různých hranic. Mezi svatou prostotou a darem se totiž pne rozpor přímo filozofický. Ten se zatím nikomu nepodařilo vyřešit. Problém dokonce dosud ani nebyl takto nastolen. Rád bych se na tomto místě alespoň pokusil přiblížit jeho podstatu, jakkoli je dost dobře možné, že ani já nebudu schopen daný rozpor beze zbytku vyřešit. Tak kupříkladu, kdybyste měli definovat dar, jak by tato definice zněla?

Nadělit někomu pod stromeček ponožky nebo dvě kila polévkových nudlí se považuje za neslušnost

Dar je něco, čeho není zapotřebí. Věc, která je v každodenní praxi jaksi nadbytečná. Nadělit někomu pod stromeček ponožky nebo dvě kila polévkových nudlí se považuje za neslušnost. Naopak čím je takový dárek nesmyslnější a absurdnější, čím menší je pravděpodobnost, že by jej člověk koupil pro sebe, tím větší nadšení vyvolává. Dar je zosobněné plýtvání. Okrasa. Kýč. Přidaná hodnota.

Ježíšova podobenství

Zároveň s tím však vůdčí ideje estetiky, náboženství a nově také ekologie vyzdvihují na piedestal především vše, co je z podstaty užitečné a prosté. Sám Ježíš hovoří v jednom ze svých podobenství: Nehromaďte statky své zde na zemi, ale hromaďte je raději v nebi. Učí, že místo pod stromečkem má zůstat prázdné. S takovým Spasitelem – a dodejme, s takovým politikem – si najednou jaksi nevíme rady. Pointa: největší veřejné sbírky se nacházejí, a to bych chtěl obzvlášť zdůraznit, ve Vatikánu.

Taková luční květina nepotřebuje k dosažení celistvosti, jak jí rozumí Svatý František, žádné mobilní sarapatičky, neřkuli muzea, galerie a kilometry knížek v knihovnách. Podstatě přímo protiřečí i sbírání a uchovávání cenností neboli hromadění zbytečností, v důsledku čehož je naše představa o této podstatě povrchní, nebo přímo chybná. Darovaný život – život po životě – neboli zpochybnění smyslu neaktivních, takříkajíc nadbytečných dní odkazuje k Taigetu ve starověké Spartě. A v duchu této dávné praktiky sleduje racionální logiku zpochybňování smyslu všech zbytečností obecně.

Pomíjivost

Je snadné hlásat svatou chudobu z kazatelny, ale ať si něco podobného zkusí politik před velectěným publikem, řka: Blažen buď, lide můj, že’s přišel i o poslední gatě. Ve svých projevech jsou politici nuceni hlásat růst, zatímco mnoho takzvaných alternativních myslitelů, intelektuálů, kněží a různých ekoguru se ve jménu svaté prostoty hlasitě bere za utahování opasků. Kibicovi není nic příliš drahé, dokonce ani to, co je levné.

Osobně jsem zastáncem daru. Zdůrazňuji však, že jsem jím jakožto ochránce přírody. Už proto, že život sám v celé své křehkosti a pomíjivosti je rovněž darem – Kosmu. Život na Zemi je sice možný, ale nikoli nezbytný. Ptát se, kolik druhů je zapotřebí pro jednu biosféru je stejná pošetilost jako otázka, kolik dnů je třeba k naplnění lidského života či kolik zbytečných předmětů okolo sebe člověk musí shromáždit, aby se cítil člověkem.

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...