Policejní zásah v Islámské nadaci v Praze v pátek 25. dubna pravděpodobně souvisel s knihou Základy tauhídu. Islámský koncept Boha. Napsal ji jamajský konvertita Bilal Philips a v roce 2012 byla zveřejněna česky a následně distribuována. Nezasvěcený a reálií neznalý čtenář bude po prvních dvou stranách zřejmě natolik zmaten, že ji odloží. Možná si však všimne dvou arabských slov vinoucích se celou knihou.
První, obsažené i v názvu knihy – tauhíd –, zjednodušeně znamená, že existuje výhradně jeden neměnný bůh, a proto jen jediný islám a jeho interpretace. Druhé slovo, v knize kritizované, je koránský výraz širk – česky přidružování. Co může být k bohu přidruženo? V prvé řadě to, co k němu lidé přidružují, tedy místo a čas, z jejichž perspektivy boha vnímají. Pro letušku indonéských aerolinií v roce 2014 je islám zcela jiný než pro kovotepce z Fezu narozeného v roce 1914.
Doktrína tauhídu neuznává tisíce barevných odstínů vtělených islámskému náboženství lidskou představivostí a emocemi. Jak toto napětí mezi islámem jednoznačnosti a barvitosti, které ve své knize z roku 1981 Muslim Society (Muslimská společnost) popsal antropolog Ernest Gellner, souvisí s Bilalem Philipsem a pravděpodobným obviněným v pražském případu, šéfem Islámské nadace a českým konvertitou k islámu Vladimírem Sáňkou?
Výpověď o integraci
K prvnímu, puritánskému pojetí islámu se v muslimském prostředí kloní názorový proud salafíja. Být salafí znamená vnímat islámskou víru jako naprostou imitaci gest a činů „zbožných předků“ (salaf sálih), prvních muslimů blízkých proroku Muhammadovi, tedy po „protestantsku“, bez prostředníků, očištěnou od lidské představivosti a pochyb. A tomu přizpůsobit oděv a životní návyky. Heslem pro tento životní postoj je princip boží jednoty – tauhídu – ústřední téma knihy.
Kde lze v současnosti salafity objevit? Nejen v zemích Blízkého východu, kde pro některé režimy představují protiváhu islámským politickým formacím, jako je Muslimské bratrstvo, ale v hojném počtu i mnohem blíže k nám – jednak mezi mladými západoevropskými muslimy druhé a třetí generace přistěhovalců, jednak mezi evropskými konvertity k islámu.
Bilal Philips: Základy tauhídu
V případě západoevropských muslimů narozených po roce 1980 je příklon k salafíji důsledkem propasti mezi nimi a světem barvitého islámu jejich rodičů a prarodičů zanechaným třeba v marockém pohoří Ríf, odkud zamířili do Evropy.
Salafíja se na první pohled jeví jako fascinace dávno neexistující minulostí a odmítání modernity, ve skutečnosti je ale opakem. Rozmach západoevropské salafíje je výrazem individualizace víry, která se mezi mladými potomky emigrantů od devadesátých let postupně stala otázkou osobní volby a rozchodu se světem rodičů.
Přítomnost salafíje v Evropě není výsledkem současné imigrace z muslimských států, ale specifickou formu výpovědi o integraci jejich dcer a synů do francouzské nebo britské společnosti. Salafím se člověk nerodí, může se jim jen vlastním rozhodnutím stát. A k tomu ho v současnosti kromě stovek webových stránek nebo debat s kamarády mohou přivést i knihy, například ta Philipsova.
Dvě skupiny
Lze tomuto jevu dát konkrétní rozměr? Francouzský expert Samir Amghar, který se jím více než deset let zabývá, v roce 2010 odhadl, že ve Francii je zhruba dvanáct tisíc salafítů, což je mezi třemi miliony francouzských muslimů zanedbatelný počet.
Ve své knize Le salafisme d’aujourd’hui: Mouvements sectaires en Occident (Dnešní salafísmus. Sektářská hnutí na Západě) ale upozorňuje, že ve Francii až třetinu příslušníků hnutí představují konvertité – mladí Francouzi, jejichž rodiče se na sever vydali ze Senegalu, Konga nebo Antil i mnoho bílých, „katolických“ Francouzů.
Salafíja, profilující se jako hnutí stranící se společnosti, přitahuje dvě skupiny lidí, u kterých je příklon k islámské víře odpovědí na existenciální krizi. Pro potomky imigrantů představuje nový, ucelený islám, který je třeba „vymyslet“ v neislámském prostředí, pro evropské konvertity k islámu je pak salafíja dostatečně autoritativní, aby zabránila pochybám a váháním nad nově nabytou vírou.
Toto učení islámu je vhodné pro ty, kdo vyžadují jednoznačné odpovědi a nechtějí o svém životě nadále pochybovat. To však neznamená, že vyzývá k násilí, ani že její vyznavači ignorují anebo dokonce odmítají francouzské, německé či britské zákony.
Případ Česka
V Česku první skupina neexistuje. Děti našich spoluobčanů, kteří do Československa a České republiky přišli z různých, nominálně muslimských zemí, v podstatě na víru svých předků rezignovali a jsou stejně ateističtí jako zbytek naší populace. Vyústila-li akce české policie v obvinění člověka, který se podílel na vydání českého překladu knihy, a cílila tedy na česky hovořící veřejnost, je třeba se ptát, jak může kniha své čtenáře radikalizovat anebo v nich podnítit „rasismus, antisemitismus, xenofobii anebo násilí k méněcenným rasám“.
- Nesměšujeme vzájemně nesouvisející věci?
- Jak může k rasismu vybízet kniha černého konvertity k islámu, jejíž vydání v Česku organizoval konvertita bílý?
Druhým, ale možná mnohem větším problémem, je rovnítko mezi nedostatkem umírněnosti ve slovech a v činech.
- Tuší česká policie, jak se v západoevropských zemích odehrává proces radikalizace muslimské komunity a co jej spouští?
- Pokud se rozhodneme kriminalizovat člověka za vydání knihy, bude to platit pro všechny texty zveřejněné online?
- Budou čeští muslimové trestně stíháni, zúčastní-li se online kurzů, které třeba právě Bilal Philips nabízí ve formě Islamic Online University ze svého působiště v Kataru? Proč kriminalizovat knihu, když podobné pamflety jsou dnes dostupné online?
Cesta do Sýrie
Radikalizaci evropských muslimů bylo v západoevropských zemích v prvních deseti letech 21. století věnováno nemálo pozornosti. V českém prostředí je dobré občas připomenout, že dva velké teroristické útoky – v roce 2004 v Madridu a rok poté v Londýně – nevyvolala četba nudných knih a abstraktní nenávist „islámu“ k „Západu“, ale konkrétní politika Blairovy a Aznarovy vlády v Iráku.
V současnosti lze téměř v přímém přenosu sledovat pohnutky, kvůli nimž se z evropských zemí hostících muslimské diaspory vydávají mladí muži i ženy do válkou zmítané Sýrie. Neinspirují je k tomu obtížně srozumitelné a konzervativní knihy, jako je ta Philipsova Základy tauhídu, ale rozhořčení nad tím, že Syřany z měst na severu země zabíjí vlastní armáda. Nad tím však „civilizovaný“ svět krčí rameny nebo jej to nezajímá.