Kniha, která k terorismu nepobízí, aneb Islámská nuda

Vyústil-li zásah policie v pražské mešitě v pátek 25. dubna v obvinění člověka za to, že se podílel na vydání českého překladu knihy Základy tauhídu. Islámský koncept Boha, je třeba se ptát, jak radikalizuje čtenáře. Píše Jan Čuřík.

Jan Čuřík 15.5.2014
Kriminalisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) zasahovali 25. dubna na několika místech Prahy kvůli podezření z vydání a distribuce knihy, která šíří rasismus, antisemitismus, xenofobii a násilí proti takzvaným méněcenným rasám.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kriminalisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) zasahovali 25. dubna na několika místech Prahy kvůli podezření z vydání a distribuce knihy, která šíří rasismus, antisemitismus, xenofobii a násilí proti takzvaným méněcenným rasám. | foto: ČTK
Kriminalisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) zasahovali 25. dubna na několika místech Prahy kvůli podezření z vydání a distribuce knihy, která šíří rasismus, antisemitismus, xenofobii a násilí proti takzvaným méněcenným rasám.

Policejní zásah v Islámské nadaci v Praze v pátek 25. dubna pravděpodobně souvisel s knihou Základy tauhídu. Islámský koncept Boha. Napsal ji jamajský konvertita Bilal Philips a v roce 2012 byla zveřejněna česky a následně distribuována. Nezasvěcený a reálií neznalý čtenář bude po prvních dvou stranách zřejmě natolik zmaten, že ji odloží. Možná si však všimne dvou arabských slov vinoucích se celou knihou.

První, obsažené i v názvu knihy – tauhíd –, zjednodušeně znamená, že existuje výhradně jeden neměnný bůh, a proto jen jediný islám a jeho interpretace. Druhé slovo, v knize kritizované, je koránský výraz širk – česky přidružování. Co může být k bohu přidruženo? V prvé řadě to, co k němu lidé přidružují, tedy místo a čas, z jejichž perspektivy boha vnímají. Pro letušku indonéských aerolinií v roce 2014 je islám zcela jiný než pro kovotepce z Fezu narozeného v roce 1914.

Doktrína tauhídu neuznává tisíce barevných odstínů vtělených islámskému náboženství lidskou představivostí a emocemi. Jak toto napětí mezi islámem jednoznačnosti a barvitosti, které ve své knize z roku 1981 Muslim Society (Muslimská společnost) popsal antropolog Ernest Gellner, souvisí s Bilalem Philipsem a pravděpodobným obviněným v pražském případu, šéfem Islámské nadace a českým konvertitou k islámu Vladimírem Sáňkou?

Výpověď o integraci

K prvnímu, puritánskému pojetí islámu se v muslimském prostředí kloní názorový proud salafíja. Být salafí znamená vnímat islámskou víru jako naprostou imitaci gest a činů „zbožných předků“ (salaf sálih), prvních muslimů blízkých proroku Muhammadovi, tedy po „protestantsku“, bez prostředníků, očištěnou od lidské představivosti a pochyb. A tomu přizpůsobit oděv a životní návyky. Heslem pro tento životní postoj je princip boží jednoty – tauhídu – ústřední téma knihy.

Kde lze v současnosti salafity objevit? Nejen v zemích Blízkého východu, kde pro některé režimy představují protiváhu islámským politickým formacím, jako je Muslimské bratrstvo, ale v hojném počtu i mnohem blíže k nám – jednak mezi mladými západoevropskými muslimy druhé a třetí generace přistěhovalců, jednak mezi evropskými konvertity k islámu.

Bilal Philips: Základy tauhídu

V případě západoevropských muslimů narozených po roce 1980 je příklon k salafíji důsledkem propasti mezi nimi a světem barvitého islámu jejich rodičů a prarodičů zanechaným třeba v marockém pohoří Ríf, odkud zamířili do Evropy.

Salafíja se na první pohled jeví jako fascinace dávno neexistující minulostí a odmítání modernity, ve skutečnosti je ale opakem. Rozmach západoevropské salafíje je výrazem individualizace víry, která se mezi mladými potomky emigrantů od devadesátých let postupně stala otázkou osobní volby a rozchodu se světem rodičů.

Přítomnost salafíje v Evropě není výsledkem současné imigrace z muslimských států, ale specifickou formu výpovědi o integraci jejich dcer a synů do francouzské nebo britské společnosti. Salafím se člověk nerodí, může se jim jen vlastním rozhodnutím stát. A k tomu ho v současnosti kromě stovek webových stránek nebo debat s kamarády mohou přivést i knihy, například ta Philipsova.

Dvě skupiny

Lze tomuto jevu dát konkrétní rozměr? Francouzský expert Samir Amghar, který se jím více než deset let zabývá, v roce 2010 odhadl, že ve Francii je zhruba dvanáct tisíc salafítů, což je mezi třemi miliony francouzských muslimů zanedbatelný počet.

Ve své knize Le salafisme d’aujourd’hui: Mouvements sectaires en Occident (Dnešní salafísmus. Sektářská hnutí na Západě) ale upozorňuje, že ve Francii až třetinu příslušníků hnutí představují konvertité – mladí Francouzi, jejichž rodiče se na sever vydali ze Senegalu, Konga nebo Antil i mnoho bílých, „katolických“ Francouzů.

Salafíja, profilující se jako hnutí stranící se společnosti, přitahuje dvě skupiny lidí, u kterých je příklon k islámské víře odpovědí na existenciální krizi. Pro potomky imigrantů představuje nový, ucelený islám, který je třeba „vymyslet“ v neislámském prostředí, pro evropské konvertity k islámu je pak salafíja dostatečně autoritativní, aby zabránila pochybám a váháním nad nově nabytou vírou.

Toto učení islámu je vhodné pro ty, kdo vyžadují jednoznačné odpovědi a nechtějí o svém životě nadále pochybovat. To však neznamená, že vyzývá k násilí, ani že její vyznavači ignorují anebo dokonce odmítají francouzské, německé či britské zákony.

Případ Česka

V Česku první skupina neexistuje. Děti našich spoluobčanů, kteří do Československa a České republiky přišli z různých, nominálně muslimských zemí, v podstatě na víru svých předků rezignovali a jsou stejně ateističtí jako zbytek naší populace. Vyústila-li akce české policie v obvinění člověka, který se podílel na vydání českého překladu knihy, a cílila tedy na česky hovořící veřejnost, je třeba se ptát, jak může kniha své čtenáře radikalizovat anebo v nich podnítit „rasismus, antisemitismus, xenofobii anebo násilí k méněcenným rasám“.

  • Nesměšujeme vzájemně nesouvisející věci?
  • Jak může k rasismu vybízet kniha černého konvertity k islámu, jejíž vydání v Česku organizoval konvertita bílý?

Druhým, ale možná mnohem větším problémem, je rovnítko mezi nedostatkem umírněnosti ve slovech a v činech.

  • Tuší česká policie, jak se v západoevropských zemích odehrává proces radikalizace muslimské komunity a co jej spouští?
  • Pokud se rozhodneme kriminalizovat člověka za vydání knihy, bude to platit pro všechny texty zveřejněné online?
  • Budou čeští muslimové trestně stíháni, zúčastní-li se online kurzů, které třeba právě Bilal Philips nabízí ve formě Islamic Online University ze svého působiště v Kataru? Proč kriminalizovat knihu, když podobné pamflety jsou dnes dostupné online?

Cesta do Sýrie

Radikalizaci evropských muslimů bylo v západoevropských zemích v prvních deseti letech 21. století věnováno nemálo pozornosti. V českém prostředí je dobré občas připomenout, že dva velké teroristické útoky – v roce 2004 v Madridu a rok poté v Londýně – nevyvolala četba nudných knih a abstraktní nenávist „islámu“ k „Západu“, ale konkrétní politika Blairovy a Aznarovy vlády v Iráku.

V současnosti lze téměř v přímém přenosu sledovat pohnutky, kvůli nimž se z evropských zemí hostících muslimské diaspory vydávají mladí muži i ženy do válkou zmítané Sýrie. Neinspirují je k tomu obtížně srozumitelné a konzervativní knihy, jako je ta Philipsova Základy tauhídu, ale rozhořčení nad tím, že Syřany z měst na severu země zabíjí vlastní armáda. Nad tím však „civilizovaný“ svět krčí rameny nebo jej to nezajímá.