Je-li pravda, co naznačil šéfredaktor České pozice István Léko ve svém článku Taťka Klaus se vrací, totiž že Václav Klaus by se mohl stát předsedou ODS a premiérem, stojí Česká republika dost možná na prahu velkého duchovního přerodu. Mohlo by se jednat o významný fenomén, který s takovou oblibou studovali velcí filosofové.
Je sice pravda, že německý idealistický filosof Georg Hegel hovořil o návratu individuí světodějných, zatímco my se pohybujeme na půdě domácí. Jenže měl-li by alespoň jeden z návratů, které jsou ve vzduchu (Miloš Zeman, Jan Fischer, Vladimír Dlouhý), i v našich českých podmínkách podobu, o níž Hegel píše, není vyloučeno, že by mohlo být krátkodobě zasaženo nejen české, ale skutečně „širší“ klima.
Symbolika návratů je mocná nejen ve filosofii, ale i v náboženství. Koneckonců křesťansky vzdělaní jedinci o veledůležitosti návratu nepochybují a křesťansky laděný Hegel se vynasnažil, aby symboliku a sílu posledního vykupitelského návratu zapracoval do své teorie dějin. Hegel se potom neostýchal občas přirovnat – poněkud rouhačsky – nějaký ten návrat k tomuto poslednímu návratu. Avšak my Hegelovo myšlení zasazujeme do českých reálií.
Konfrontace s přízrakem
Dle Hegela se při návratu stvrdí původní přítomnost a hodnoty navrátivšího velikána. To, co se ještě za jeho života pro neznalost současníků mohlo jevit jako nahodilé, vyvstane při návratu v celé své pravdě a síle. Tak se například současníkům Caesara zdálo jeho uzurpování moci jako nahodilý projev mocichtivého jedince. Kdyby bývali vytušili v Caesarovi světodějné individuum, nemuseli si Caesarovou vraždou zbytečně špinit ruce. Věděli by totiž, že Caesar se jim v nějaké podobě vrátí a po republice by již netesknili.
Závažnost české události vynikne o to lépe, že se v našich reáliích dotyčný vrací osobně, a svého ducha tak nerozmělňuje v nějaké instituci ani v potomkovi
Caesara totiž „pomstila“ instituce císařství, v jejíž podobě se přeneseně vrátil Caesarův duch. Ostatně i jiná světodějná osobnost, Napoleon Bonaparte, se vrátila (jak Hegelovu filosofii dějin domýšlí Karel Marx ), a to v podobě vnuka Ludvíka Bonaparta. Česká pozice přebírá směle štafetu od Marxe a ohlašuje návrat tatíčka Klause. Závažnost české události vynikne o to lépe, že se v našich reáliích dotyčný vrací osobně, a svého ducha tak nerozmělňuje ani v nějaké instituci ani v potomkovi. Pravé hodnoty byly celoživotně mařeny nahodilými existencemi motajícími se kolem pana profesora a škodícími uskutečňování jeho díla. Ti všichni oněmí při jeho návratu strachem – budou totiž konfrontováni s přízrakem, který je po svém návratu mocnější než před svým odchodem.
Jen si představme…
Nutno podotknout, že kdyby vládu převzaly skutečně profesorovy hodnoty a na čas by se – než by bytostně neklidný duch pokročil na další úroveň vývoje – stvrdila správnost jeho myšlenek, mnohým by se mohlo na nějaký čas ulevit.
Jen si představme: finanční systém se díky minimalistickým zásahům dává dohromady, ekonomický růst je stimulován, lidé se díky tomu vzpamatovávají z blbé nálady. Dochází jim, že nic nebrání tomu, aby svůj život odpovědně převzali do vlastních rukou a již nespoléhali na instituce. Dospívají k názoru, že nelze jako doposud šlapat po rodinných hodnotách, které by spontánně přebíraly vládu nad roztěkanou a zpovykanou dobou. Tím by došlo ke společenskému zklidnění. Lidé by byli vyrovnanější a již by nepociťovali takovou potřebu zapojovat se do nevládních organizací. Mnohé společenské segmenty doposud trpící zásahy těchto jedinců by se zotavily.
Nelze podceňovat ani dopad na životní prostředí. Nejenže by ochránci přírody netrvali na tom, aby nám kůrovec sežral Šumavu. Přírodní síly nejsou lokálně vázané, čímž dospíváme k širšímu ovlivnění klimatu a k profesorově skutečně světovému tématu. Je dost dobře možné, že ochránci, kteří by přírodu nechali vydechnout, by umožnili celkovou regeneraci životního prostředí. Po období přirozeného globálního výkyvu k vyšším teplotám by vědci zaznamenávali, že se planeta ochlazuje. Znovu pevně na svých nohách by stál i lední medvěd. Žádné brodění v břečce. Mezitím si my ostatní v klidu rozsvěcujeme staré dobré žárovky. Moc Evropské unie ustupuje.
Čas nazrál, aby se mohl odporoučet
Nesmíme zapomenout, že dějiny jsou dle Hegela vytvářeny značně neklidným a mrštným duchem, který nám neustále proklouzává skrz prsty
Problém je, že v Hegelově filosofii na sebe návraty neberou podobu výše popsaného idylického stavu, který by byl přechodně dosažen. Nesmíme zapomenout, že dějiny jsou dle Hegela vytvářeny značně neklidným a mrštným duchem, který nám neustále proklouzává skrz prsty. Občas někdo samozřejmě může dostat za pravdu. V dějinách se dle Hegela dokonce naskytla i nějaká období blížící se výše popsanému idylickému stavu. Záhy však vyšlo najevo, že o idylu se jednalo jen zdánlivě. Vydechnutí předznamenávalo jen nové bolestné duchovní vzedmutí.
Návraty proto mají – všichni navrátivší odpustí – pachuť určitého zkažení. Čas nazrál – to je pravda, návrat proto může být velkolepý a vyvolat nemalé naděje. Pak už se ale nazrálý čas může jen poroučet.
Na tento vývoj naráží i Karl Marx ve své knize Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, která je Marxovým aktuálním politickým komentářem k návratu Napoleona Bonaparte v rouše Ludvíka Bonaparta k moci. V Úvodu Marx píše: „Hegel někde poznamenává, že se všechny velké světodějné skutečnosti a osoby odehrávají tak říkajíc dvakrát. Zapomněl dodat, že poprvé jako velké tragédie, podruhé jako ubohé frašky.“
Návraty jsou znamením konce. Vyhasínající epocha se vzedme k poslednímu nejodhodlanějšímu bojovnému výkřiku, než se definitivně odebere do dějin. Jestli se bude jednat o frašku, uvidíme. Kdyby ano, snad by to aspoň nemělo trvat příliš dlouho.
