Opět jsem se chtěl věnovat fotbalové tragédii v Madridu, ale mezitím se objevila zpráva o tragickém trendu ve výchově malých dětí, tentokrát z USA. V tomto případě kupodivu nejde o pokus prosadit do výuky nejnovější směry genderového teroru, ale o neméně nebezpečný jev, jemuž nadšeně tleská celý pokrokový svět.
Předminulý týden všechna světová média informovala, že v jedné školce v massachusettském Georgetownu, kde žije kolem osmi tisíc lidí, zakázali dětem, aby říkali, kdo je jejich nejlepší kamarád nebo kamarádka. Kdyby si laskavý čtenář myslel, že je to vtip nebo fake news, musím zdůraznit, že bohužel jde o realitu. Ředitelka školky Sue Levinová totiž považuje užití označení „nejlepší kamarád“ za diskriminační. Jen pro vysvětlení: v anglicky mluvících zemích, ale i na sociálních sítích, se hojně používá oblíbená zkratka BFF (Best Friend Forever).
Otázka trestu
Stalo se, že čtyřletá Julie jednoho dne přišla domů ze školky ve velmi špatné náladě. Svým rodičům se svěřila, že je smutná, protože jí vychovatelka zakázala říkat o jedné holčičce, že je její nejlepší kamarádka. Matku, Christine Hartwellovou, toto pravidlo rozzlobilo, proto si podrobně nastudovala příručku školky, aby zákazu porozuměla. Když se však o nejlepších kamarádech v seznamu pravidel nedočetla, obrátila se přímo na vedení školky a žádala vysvětlení. Jenže se jí nedostalo ujištění, ve které doufala.
Nevíme, jaký trest hrozí, když v dotčené školce nějaké dítě ještě jednou označí někoho za svého nejlepšího kamaráda či kamarádku. Pokárání ředitelky před nastoupenou třídou? Veřejné zostouzení či verbální zlynčování na Facebooku ve jménu lásky a tolerance? Nebo dokonce vyloučení ze školky jako exemplární trest? |
Ředitelka školky matce poslala dopis, v němž sice nehovoří o striktním zákazu, vysvětluje však, že „místo toho, abychom děti povzbuzovali, aby měly nejlepší kamarády, což může vést k utváření klik a outsiderů, je pro vývoj mnohem užitečnější děti povzbuzovat, aby měly velkou skupinu kamarádů a pěstovat tak inkluzi“. Ředitelka se v dopise odkázala na blíže neupřesněné studie na toto téma.
Matku poučující odpověď neuspokojila a pro dceru našla novou školku. „Chci jenom, aby moje dcera mohla vyjadřovat své myšlenky a city zdravým způsobem, jak by mělo každé dítě,“ vysvětlovala svoje rozhodnutí.
Nevíme, jaký trest hrozí, když v dotčené školce nějaké dítě ještě jednou označí někoho za svého nejlepšího kamaráda či kamarádku. Pokárání ředitelky před nastoupenou třídou? Veřejné zostouzení či verbální zlynčování na Facebooku ve jménu lásky a tolerance? Nebo dokonce vyloučení ze školky jako exemplární trest? Jedno je jisté, od této chvíle si každé dítě dá velký pozor, co o svém kamarádovi či kamarádce řekne nahlas na veřejnosti.
Poukazování na normální
Až si jednou dnes čtyřletá Julie Hartwellová přečte Zvířecí farmu od George Orwella, možná si vzpomene na dětství, kdy jí ve školce zakázali sdělovat, kdo je její nejlepší kamarádka. A jako dospělá jistě pochopí i nejhlubší podstatu této, na první pohled banální, události. Pokusím se to shrnout civilizovaně, i když mne napadá řada přesnějších výrazů, které se však nehodí.
Malá agresivní a arogantní skupina lidí s obrovskou finanční, mediální a politickou podporou pod záminkou pokroku, lásky a tolerance denně ukazuje na něco, co je normální, lidské a za čím stojí tisíciletá tradice, a označí to za škodlivé s tím, že to ode dneška už nesmíme dělat |
Podstata spočívá v tom, co již dlouhá léta cítí každý zdravě uvažující člověk, který žije v naší nemocné a idiotské západní civilizaci, která je zřejmě odsouzená k zániku. Malá agresivní a arogantní skupina lidí s obrovskou finanční, mediální a politickou podporou pod záminkou pokroku, lásky a tolerance denně ukazuje na něco, co je normální, lidské a za čím stojí tisíciletá tradice, a označí to za škodlivé s tím, že to ode dneška už nesmíme dělat.
Společnost se rychle rozděluje na dva světy. Na ty, kteří chtějí zakazovat dítěti, aby řeklo, kdo je jeho nejlepší kamarád, a na normální lidi, kteří, doufám, stále tvoří většinu. Neměli bychom mlčet a ustupovat!
