Lidovky.cz

Kdy se dozvíme, proč Benedikt XVI. rezignoval?

  11:45

Možná, že papež utíká ze strachu před vlky, o čemž hovořil na začátku svého pontifikátu, interpretuje Michal Semín bezprecedentní abdikaci.

foto: © ReutersČeská pozice

„Modlete se za mne, abych ze strachu neutíkal před vlky,“ tato slova zazněla v první papežské homilii po konkláve v roce 2005, na níž byl náměstkem Kristovým zvolen kardinál Joseph Ratzinger. Víme dnes, 28. února, kdy se Benedikt XVI. s papežským úřadem loučí, koho tím měl na mysli?
Tato v katolické církvi bezprecedentní abdikace je obestřena tolika nejasnostmi a otazníky, že není v mých silách předložit její důkladnou, a už vůbec ne snadno verifikovatelnou analýzu. Navzdory tomu se pokusím o určitou interpretaci na základě dostupných informací.
V jejím rámci se pak nevyhnu ani několika, snad rozumně podloženým spekulacím. Přitom některé souvislosti a vývody nemusejí být příliš srozumitelné těm, kdo právě se odehrávající drama nesledují očima víry, píše Michal Semín.

Benedikt XVI. je považován za konzervativce, jehož některá rozhodnutí v papežském úřadu měla zpochybnit reformy přelomového Druhého vatikánského koncilu (1962–1965). Za příklad je uváděna jeho rehabilitace takzvané tradiční mešní liturgie vracející do katolické církve vedle latiny i gregoriánský chorál a starobylé liturgické obřady nebo snaha najít společnou řeč s kritiky koncilových změn sdružených ve stále početnějším Kněžském bratrstvu sv. Pia X.

Jakkoli není sporu, že Benedikt XVI. o některých reformách smýšlí kriticky, byl, je a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by tomu mělo být v budoucnosti jinak, mužem koncilu. Zúčastnil se jej v roli poradce liberálního kardinála Fringse a zasadil se o prosazení některých formulací do koncilových dokumentů, jež se obsahově liší od dosavadních výroků učitelského úřadu katolické církve.

Je to například jím obhajovaný termín „subsistit in“. Tím měla být rozvolněna plná, a tedy i výlučná totožnost církve Kristovy s církví katolickou, což byl naukový předpoklad pro zapojení katolické církve do ekumenického hnutí vzniklého v protestantismu. Ekumenické smýšlení je dnes v katolické církvi do té míry rozšířeno, že zřejmě ani většina moderních katolíků nepovažuje svou církev za v pravém slova smyslu jedinou, ale jen za součást širšího církevního subjektu, v němž je katolická tradice pouze jednou z více cest či větví.

Spor o Druhý vatikánský koncil

Mrzí-li dosluhujícího papeže, že mnohé svoje konzervativní postoje nemohl v pokoncilní katolické církvi prosadit, pak je to tím, že i jeho přičiněním byl prosazením principu kolegiality podlomen papežský primát. Dle tohoto principu se biskupský sbor jako celek i jednotlivé národní episkopáty chovají, jako by jejich postavení a působení v katolické církvi bylo na papeži nezávislé. Jen proto biskupské konference ve světě neuvedly některá papežská nařízení z minulých let do praxe a neposlušní biskupové nebyli pohnáni k zodpovědnosti.

Koncilové změny nevnesla do katolické církve média, ale papežové, biskupové a nižší klérus v návaznosti na dokumenty Druhého vatikánského koncilu

Benedikt XVI. ví a mnohokrát se v tom smyslu i veřejně vyjádřil, že katolická církev po koncilu, který měl předznamenat jakési „druhé letnice“ (termín Jana Pavla II. pro stále nepřicházející církevní obnovu), prochází vážnou věroučnou, liturgickou, mravní i čistě administrativní krizí. A uvědomuje si, že ve jménu Druhého vatikánského koncilu bylo do života katolické církve vneseno mnoho škodlivé nauky i praxe – například ve své přednášce k římskému kléru 14. února, v níž se snažil rozlišit koncil Otců od koncilu mediálního, jako by k církevnímu úpadku koncil ničím nepřispěl.

Tento názor je však těžko obhajitelný. Koncilové změny totiž nevnesla do katolické církve média, ale papežové, biskupové a nižší klérus v přímé návaznosti na dokumenty Druhého vatikánského koncilu. Tento omyl je však pro pochopení Benediktova pontifikátu a jeho rozhodnutí abdikovat podstatný.

Muž koncilové revoluce

Krátce po svém zvolení papežem vyhlásil za základ svého působení na Petrově stolci takzvanou hermeneutiku kontinuity, jejímž prostřednictvím chtěl syntézou tradice a katolickou církví v minulosti odsouzeného modernismu dospět ke smíření stoupenců a kritiků koncilové ideologie a k očistě katolické církve od krajních a vzájemně nesmiřitelných postojů. V tom však selhal a, po pravdě řečeno, jinak to ani dopadnout nemohlo.

Obhájci koncilových reforem dobře vědí, že katolická církev jejich názory dříve rezolutně odmítala a nyní se brání, aby se na tom cokoli měnilo. Takzvaní tradicionalisté pro změnu poukazují na to, že církevní krize není daná nedostatečným přizpůsobením se duchu světa, ale naopak odmítnutím toho, jak smýšlela a jednala v dobách minulých.

Není pravda, že odstoupením z úřadu Kristova náměstka Benedikt XVI. jen napodobil několik svých předchůdců ze středověku a raného novověku

Nakonec i Benediktova abdikace ukazuje, nedočkáme-li se nějakého překvapivého rozuzlení, o němž si dovolím zaspekulovat v závěru, že je spíše mužem koncilové revoluce než konzervativním papežem. Není totiž pravda, jak tvrdí jeho apologeti, že odstoupením z úřadu Kristova náměstka jen napodobil několik svých předchůdců ze středověku a raného novověku.

Katolická církev není nadnárodní korporace

Benedikt XVI. je totiž historicky prvním papežem, který se vzdal papežské služby z vlastního svobodného rozhodnutí, bez zřejmého vnějšího nátlaku, s odvoláním na svůj pokročilý věk a chybějící síly k plnému výkonu svých funkcí. Ten, kdo je schopný hodinové a intelektuálně zdatné rozpravy s posluchači, aniž by četl z předem připraveného textu, jak tomu bylo při setkání Benedikta XVI. s římským klérem krátce po oznámení úmyslu abdikovat, se nejeví jako nezpůsobilý k dalšímu působení na papežském stolci.

Možná by úplně stačilo, kdyby omezil zahraniční návštěvy, účast na pravidelném mládežnickém „Woodstocku“ pěstujícím spíše kult osobnosti než tradiční úctu k papeži a víru v papežský primát či psaní knih, jež s výkonem papežského úřadu bezprostředně nesouvisejí, a sil pro řádné plnění svých povinností by mu možná zbývalo dost. Jakkoli je papežem zaujatý postoj dnešnímu člověka srozumitelný, vzbuzující sympatii a porozumění, ztrácí se v něm důležité rozlišení.

Katolická církev je monarchií, a stejně jako bylo v raných monarchiích zvykem, že král jím přestává být teprve smrtí, i v ní je papežství doživotním břemenem

Katolická církev není – z hlediska víry – něco jako velká nadnárodní korporace, jež má mít v čele po všech stránkách energického manažera, kterého může kdykoli někdo nahradit, ale společností, jejíž organicky provázané principy ukazují mimo pozemský svět užitku a efektivity. Katolická církev je monarchií, a stejně jako bylo i v raných monarchiích zvykem, že král přestává být králem teprve smrtí, i v ní je papežství tradičně doživotním břemenem. Záměrně píši břemenem, neboť úlohou papeže je být neohroženým strážcem svěřeného pokladu víry, což nikdy nebylo, není a nebude snadné.

Z kříže se neslézá

Proto se nelze divit kritickému povzdechu krakovského arcibiskupa Dziwisze, jenž doprovázel Jana Pavla II. do posledních chvil jeho pozemského života, když v reakci na oznámení abdikace jeho nástupce prohlásil: „Z kříže se neslézá.“ O tom, že je papežská služba cestou kříže – cestou ve šlépějích Kristových mířících na Kalvárii – svědčí i starobylá křesťanská legenda, literárně zpracovaná Henrykem Sienkiewiczem.

V ní je svatý Petr v době Neronova pronásledování křesťanů přesvědčen svými stoupenci, aby odešel z Říma do bezpečí. Cestou potkává Krista kráčejícího do města a Petr se ho překvapeně ptá: „Kam kráčíš, Pane?“ A Ježíš mu odpovídá: „Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.“ Načež se Petr obrací nazpět, aby později zemřel na kříži stejně jako jeho Pán.

Krakovský arcibiskup Dziwisz v reakci na oznámení abdikace Benedikta XVI. prohlásil: „Z kříže se neslézá.“

Utíká tedy Benedikt XVI. ze strachu před vlky, jak o tom hovořil na začátku svého pontifikátu? Jak jeho rozhodnutí rozumět ve světle slov Kristových zaznamenaných v evangeliu svatého Jana, že „dobrý pastýř dává život za své ovce“?

Zpráva o VatiLeaks

Přestože jsme mnohokrát slyšeli a četli, že papežova abdikace přišla jako blesk z čistého nebe, není tomu tak. Sám Benedikt XVI. o této možnosti vícekrát hovořil, naposledy v knize rozhovorů Světlo světa z roku 2010. Není prozatím důvod pochybovat, že odstoupil z důvodů, jež uvedl. Dospěl k závěru, že nemá dostatek sil na prosazení svých představ o vyvedení katolické církve z krize, a protože je papežem moderním, rozhodl se svěřit její řízení do jiných, pokud možno mladších rukou.

Lze si však položit otázku, zda jeho rozhodnutí neuspíšila aféra VatiLeaks – únik soukromé korespondence papeže a vysokých církevních činitelů odhalující některé temnější aspekty současné katolické církve. Papeže zradili jeho nejbližší spolupracovníci, což v něm muselo posílit vědomí, že není zcela pánem ve svém domě. Proto si v dubnu 2012 vyžádal podrobnou zprávu o příčinách a okolnostech tohoto úniku pod dohledem tří kardinálů – Juliana Herranze, Jozefa Tomka a Salvatora De Giorgiho.

Více než 300stránková zpráva o aféře VatiLeaks byla papeži předána 17. prosince, jen několik týdnů před jeho abdikací

Více než 300stránková zpráva byla papeži předána 17. prosince, jen několik týdnů před jeho abdikací. Italská média – týdeník Panorama a deník La Repubblica – přinesla před několika dny obsáhlé články komentující údajný obsah zprávy. Má prý obsahovat důkazy o prorůstání homosexuální mafie do vysokých církevních úřadů a o nebezpečí snadné vydíratelnosti do těchto afér zapletených osob.

Dle Roberta Moynihana, jednoho z předních anglicky píšících „vatikanistů“, jak se říká novinářům informujících o dění ve Vatikánu, z jeho rozhovoru s Ignaziem Ingraem, autorem článku v Panoramě, vyplývá, že mnozí z těch, kdo byli pověřenými kardinály či jejich spolupracovníky dotazováni, o této skutečnosti svědčili.

Sodomský hřích

Benedikt XVI. po setkání s kardinálskou komisí 25. února rozhodl, že se s celou zprávou seznámí kromě něho již jen jeho nástupce. A očekává se, že v obecné rovině budou o obsahu šetření informováni i kardinálové přítomní jednáním před zahájením konkláve.

Obsah zprávy mohl přispět k definitivnímu rozhodnutí papeže abdikovat, není však pravděpodobné, že ho zjištění o sodomském hříchu v katolické církvi příliš překvapilo. Byl to ostatně on, kdo hasil požáry způsobené nedbalostí svého předchůdce.

Obsah zprávy mohl přispět k definitivnímu rozhodnutí papeže abdikovat, zjištění o sodomském hříchu v katolické církvi ho však asi příliš nepřekvapilo

Vzpomeňme jen na Janu Pavlu II. blízkého Marcela Maciela, mexického zakladatele Legionářů Kristových, jenž neblaze proslul mnoha závažnými přečiny proti slibu čistoty a pohlavní zdrženlivosti či řadu biskupů, kterým Jan Pavel II. toleroval krytí homosexuálně-pedofilních predátorů v kněžské sutaně.

Zajímavým svědectvím o šíři i hloubce tohoto problému a snaze Benedikta XVI. jej řešit je analýza polského kněze Dariusze Oka, kterou pod názvem „Papež proti homoherezi“ zveřejnila česká sekce Rádia Vatikán, aby ji následně z donucení vyššími církevními úřady stáhla.

Relativizace papežského primátu

Vraťme se však k podivným okolnostem Benediktovy rezignace. Svatý stolec oznámil, že poté, co se Joseph Ratzinger vrátí z Castel Gandolfa, přestěhuje se natrvalo do kláštera Mater Ecclesiae, aby se zde ve skrytu před světem modlil a rozjímal. Pokud však bude z kláštera vycházet na procházky po vatikánských zahradách, je asi realistická představa, že se okamžitě ocitne v sevření novinářů.

Bude důsledně mlčet, nebo podlehne pokušení reagovat na dotazy, na které až dosud ochotně odpovídal? Vyhne se v takové situaci přinejmenším nepřímému hodnocení rozhodnutí svého nástupce?

O výjimečnosti situace svědčí i vyjádření kardinála Coccopalmeria, že odstoupivší papež bude titulován „Jeho Svatost Benedikt XVI, emeritní papež“

O naprosté výjimečnosti situace svědčí i vyjádření kardinála Coccopalmeria, prezidenta Papežské rady pro legislativní texty, následně potvrzené mluvčím Svatého stolce páterem Federikem Lombardim, že odstoupivší papež bude titulován „Jeho Svatost Benedikt XVI, emeritní papež“. I když se neobávám bezprostředního vzniku dvojpapežství, jde o další bezprecedentní krok, který k relativizaci papežského primátu může snadno přispět.

Dva podklady pro spekulace

Na závěr si neodpustím několik spekulací. Jako podklad mi pro ně poslouží dva texty. Prvním je promluva pronesená u příležitosti poslední veřejné modlitby Anděl Páně z neděle 24. února, v níž Benedikt XVI. rozvíjí úvahu o proměnění Páně na hoře Tábor. Zdůrazňuje v ní mystickou zkušenost přítomných tří apoštolů a primát modlitby před činorodou aktivitou. Tyto skutečnosti následně vztahuje ke své abdikaci i svému budoucímu působení v katolické církvi:

„Drazí bratři a sestry, toto Boží Slovo vnímám jako poselství, které určeno zejména mně, v této chvíli mého života. Pán mne volá, abych ,vystoupil na horu‘ a věnoval se ještě více modlitbě a rozjímání. Neznamená to však opustit církev, ba naopak. Pakliže to Bůh ode mne žádá, tak právě proto, abych jí mohl sloužit nadále se stejnou oddaností a toutéž láskou, s níž jsem se o to snažil doposud, ale způsobem více odpovídajícím mému věku a mým silám.“

Proč však v téže úvaze uvádí, že modlitba má předcházet činům? Opravdu se rozhodl na sklonku svého života výlučně věnovat modlitbě a meditaci, nebo po tomto „vystoupení na horu“, modlitbami a rozjímáním proměněn, sestoupí zpět na zem, aby svůj pozemský život završil nějakým blíže nespecifikovaným činem?

Proč bylo spolu s oznámením o uchování si titulu Jeho Svatosti sděleno, že si ponechá bílou kleriku?

Proč bylo spolu s oznámením o uchování si titulu Jeho Svatosti sděleno, že si ponechá bílou kleriku? Souvisí to snad s oním druhým textem, na který chci poukázat?

Vize sestry Lucie

V roce 2000 zveřejnil Svatý stolec vizi sestry Lucie, jež má být identická s takzvaným třetím fatimským tajemstvím. Na základě mého dlouholetého studijního zájmu o tuto problematiku soudím, že nejde o celý text, jejž sestra Lucie zanechala. To ale v tuto chvíli není důležité, neboť není důvod se domnívat, že zveřejněná vize sestry Lucie není autentická. Není dlouhá, a proto ji uvádím v plném znění:

„Po dvou částech, které jsem již vysvětlila, jsme po levici Naší Paní a kousek výš viděli anděla s planoucím mečem v levé ruce, který se blýskal, a vyletovaly z něj plameny, které vypadaly, že by dokázaly zapálit celý svět, ale hasly, když se setkaly s září, jež vycházela k andělovi z pravice Naší Paní. Anděl s pravicí napřaženou k zemi hlasitě zvolal: ,Pokání, pokání, pokání.‘
A toto jsme viděli v nesmírném světle, kterým je Bůh. Podobně jako vypadají lidé, když přechází před zrcadlem bíle oděný biskup. Měli jsme dojem, že je to Svatý otec. Další biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholu byl velký kříž z hrubě osekaných kmenů a korkový strom s loďkou, než tam Svatý otec došel, procházel velkým zpola rozbořeným městem a chvěje se, zasažen bolestí a žalem, modlil se za duše mrtvých, jež cestou míjel.
Když dorazil na vrchol, byl zabit kleče u paty velkého kříže skupinou vojáků, kteří po něm stříleli kulkami a šípy a stejným způsobem tam umírali jeden po druhém biskupové, kněží, řeholnice a řeholníci i různí laici z různých postavení a pozic. Pod dvěma rameny kříže byli dva andělé, každý s křišťálovou kropenkou, do níž sbírali krev mučedníků a kropili s ní duše odcházející k Bohu.“

Sestra Lucie si není jistá, že „biskup v bílém“, kterého ve svém vidění fatimské děti spatřily, byl Svatý otec. Domněnku, že by mohlo jít o papeže, odvodily právě z toho, jaké barvy byl jeho oděv.

  • Mohlo by se tedy jednat o biskupa, který papeže jen svými vnějšími znaky připomíná?
  • Je Benedikt XVI. tím bíle oděným biskupem, jenž bude nepřáteli Církve zabit?
  • Je oním zpola rozbořeným městem Řím?
  • Jde o výlučně materiální zničení, nebo mají ruiny města symbolizovat duchovní úpadek poznamenávající katolickou církev v uplynulých desetiletích?
  • Má ona hora, na níž biskup v bílém vystupuje, něco společného s výstupem na horu, jak o něm hovořil o poslední neděli Benedikt XVI.?
Fatimské poselství

V této souvislosti si připomeňme dvě vize, které měl poslední svatořečený papež Pius X. V roce 1909 měl během audience členů františkánského řádu vidění papeže prchajícího z Říma:

„To, co jsem spatřil, bylo děsivé! Mám to být já nebo někdo z mých nástupců? Vím jen jistě, že tento papež opustí Řím a při útěku z Vatikánu bude muset překračovat mrtvá těla kněží!“

Krátce před svou smrtí měl podobnou vizi, v níž spatřil papeže stejného jména, jaké bylo jeho (Pius), klopýtajícího přes těla svých spolubratří, než byl zabit i on sám. Pokud bude jméno papeže, jenž vzejde z nadcházející konkláve, Pius XIII. (posledním papežem tohoto jména byl Pius XII.), stane se tato má spekulace zřejmě o něco hodnověrnější.

Že by mohlo fatimské poselství souviset s aktuálními událostmi při Svatém stolci také svědčí, jak o něm Benedikt XVI. hovořil při své návštěvě Fatimy v roce 2010. Zatímco ještě jako prefekt Kongregace pro nauku víry v roce 2000 konstatoval, že fatimské poselství je historicky uzavřenou kapitolou, v homilii 13. května 2010 na místě, kde se Panna Maria fatimským pasáčkům v roce 1917 zjevila, prohlásil:

„Ten, kdo by si myslel, že prorocké poslání Fatimy skončilo, by se mýlil.“ A kázání ukončil slovy: „Kéž těchto sedm let, které nás dělí od stého výročí zjevení, urychlí předpovídané vítězství Neposkvrněného Srdce Mariina ke slávě Nejsvětější Trojice.“

Další spekulace

Všimněme se, že zveřejněná vize sestry Lucie výslovně zmiňuje jen vnější nepřátele papeže a katolické církve. Jedním z mnoha dokladů, že text fatimského tajemství je obsáhlejší, svědčí i slova Benedikta XVI. na palubě letadla sdělená přítomným novinářům při letu do Portugalska:

„Pokud jde o novost, kterou můžeme dnes ve fatimském poselství odhalit, pak se týká toho, že útoky na papeže a Církev nepřicházejí jenom zvenčí, ale že i zvnitřku církve, z hříchu, který v ní existuje.“

Sestra Lucie, jejíž proces blahořečení byl z rozhodnutí Benedikta XVI. zahájen v roce 2008, předpověděla, že přichází doba ďábelského zmatení. A to nikoli jen ve světě, ale i v samotné katolické církvi.

Na některé otázky budeme znát odpovědi nejspíš již v souvislosti s průběhem a výsledkem připravované konkláve

Je příliš smělé spekulovat, že Benedikt XVI. měl před svojí abdikací také nějakou vizi, podle níž nyní řídí svá, pro většinu věřících i nezúčastněných pozorovatelů překvapivá rozhodnutí? Nebo jsou to všechno jen spolu nesouvisející, náhodné úkazy, a papežova abdikace není ničím jiným než projevem papežovy vůle nejednající v souladu s mimořádně projevenou vůlí Boží?

Lze doufat, že alespoň na některé otázky budeme znát odpovědi poměrně brzy. Nejspíš již v souvislosti s průběhem a výsledkem připravované konkláve.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.