Premiér Andrej Babiš má stále více problémů. Současně sílí odpor proti němu, minimálně v podobě demonstrací. Jako jejich aktivní účastníky nás zaráží, nakolik je stoupenci současného premiéra dezinterpretují, například Václav Makrlík ve svém článku Demonstrace nejsou v demokracii nástrojem ke změně. Proto jsme se rozhodli zareagovat na některé jeho výroky a znovu vysvětlit, o co „protibabišovským“ demonstrantům jde.
V úvodu Makrlík opakuje tezi, že jediným nástrojem pro změnu jsou v demokracii volby. Za prvé, demokracie je neustálý proces, který vyžaduje aktivní zájem a participaci občanů, médií či opozičních politiků, a to celé volební období. Demokracie nekončí hozením lístku do volební urny. Proto je v Ústavě zakotveno právo shromažďovací, které občanům umožňuje vyjádřit nesouhlas, pokud politici nejednají v souladu s programem a sliby, na jejichž základě získali mandát, případně se dopouštějí jiného pochybného jednání.
Za druhé, máme opačný názor na to, kdo usiluje o změnu současného režimu vzešlého z roku 1989. Lze jej například charakterizovat jako snahu o vládu zákona, před kterým jsme si všichni rovni, nebo jako dělbu moci ve státě, kdy má moc každého jasné hranice. Podle nás Andrej Babiš (příznačně ve spojenectví s komunisty) oslabuje ideály a cíle sametové revoluce.
Snaha o obranu hodnot vzešlých z listopadu 1989, nikoliv pokus o novou občanskou revoluci, jak se někteří mylně domnívají, žene demonstranty do ulic a na náměstí. Jsou svým způsobem obránci principů demokratického státu, ale nechytejte nás za slovo – netvrdíme, že vše od roku 1989 bylo správné.
Demonstranti
Současné demonstrace netvoří bezhlavé stádo, jak někteří Babišovi příznivci podsouvají. Na rozdíl od odborové demonstrace v roce 2012, s níž bývají ty dnešní srovnávané, je v nich zastoupena široká paleta občanů. Demonstranty nepojí žádná pracovní, sociální nebo jiná příslušnost, ale snaha o zachování nezávislosti justice a právního státu. Protestovat nechodí na popud svých šéfů, zaměstnavatelů nebo předáků. Nedostali příspěvek na dopravu ani žádnou jinou finanční odměnu za účast, ale přišli sami za sebe projevit svůj názor. To je zároveň odpověď na další Makrlíkův blud označující demonstrace za „zábavu“.
Demonstrantům sice dnes žádné perzekuce nehrozí, ale zábava to pro ně není, a většina z nich by našla pro horké nedělní odpoledne lepší program, než se téměř 2,5 hodiny tísnit v mnohatisícovém davu na rozpálené letenské pláni. Několik lidí dokonce ze samé „zábavy“ zkolabovalo. Údaje o sociálním složení demonstrantů Makrlík používá k dnes již obligátnímu útoku na veřejnoprávní média, konkrétně Českou televizi. Konstatování, že odpůrci demonstrací jsou lidé s nižším vzděláním, manuálně pracující a důchodci, má být údajně „nátlakem na občany“.
Demonstrantům sice dnes žádné perzekuce nehrozí, ale zábava to pro ně není, a většina z nich by našla pro horké nedělní odpoledne lepší program, než se téměř 2,5 hodiny tísnit v mnohatisícovém davu na rozpálené letenské pláni. Několik lidí dokonce ze samé „zábavy“ zkolabovalo. |
Za prvé, není pravda, že by ČT takto výsledky sociologického průzkumu agentury Median o demonstrujících z 6. až 9. června interpretovala. Nikde jsme tento výklad nenašli, v průzkumu není o důchodcích ani slovo. Doslechnout se o nich bylo možné třeba v Událostech, komentářích 7. června, nikoliv však od moderátorky ČT, která naopak tvrdila, že demonstranti představují průřez českou společností (to potvrzujeme), nýbrž komentátora Bohumila Pečínky.
Dle něho se česká společnost štěpí na příznivce a odpůrce současné vlády a SPD, přičemž důchodci jsou více zastoupeni v první skupině, zatímco mladší, vzdělanější občané ve druhé. To, že nadprůměrně protestují lidé s vyšším vzděláním a mladší ročníky (někdo by mohl říct pokrokovější části obyvatelstva), je skutečnost, jež by měla vést voliče a příznivce hnutí ANO spíše k zamyšlení než k výpadům, na „zbohatlíky“, kteří podle Makrlíka tvoří podstatnou část městské populace.
Za druhé, je scestné považovat zveřejnění uvedených dat za „nátlak na občany“. Jde o fakt a podobné průzkumy se provádějí i o jiných tématech, třeba o preferencích politických stran nebo postoji k NATO. Stejně by se mohl například Tomio Okamura ohradit, že se ČT dopustila zveřejněním politické orientace pana Baldy útoku na SPD. To že pomatený důchodce, který neváhal ohrozit desítky životů, aby varoval před domnělým nebezpečím masové imigrace, sympatizuje s SPD, je ověřený fakt.
Nemožnost srovnání
Zaráží i Makrlíkova reakce na poslance Pirátů Mikuláše Ferjenčíka. Ponechme stranou, co svým výrokem myslel, protože současná vláda má pro výkon moci nezpochybnitelný mandát, protože se opírá ve sněmovně o většinu poslanců, a to stačí. Makrlík ale tvrdí, že se v parlamentní demokracii stává premiérem předseda vítězné strany. Ano, dle ústavních zvyklostí pověřuje prezident sestavením vlády vítěze voleb, ale nezanedbatelným aspektem je následné vyjednávání o vládní koalici a zajištění její podpory. Klíčové je tedy umění kompromisu a politický profil, který umožní vládu vytvořit.
Makrlíkova lakonická poučka o vítězi voleb je zavádějící. Může se totiž stát, že i když Andrej Babiš v příštích volbách opět zvítězí, kvůli svým kauzám a přešlapům vládu znovu sestavovat nebude – podobně jako Jiří Paroubek po vítězství ve volbách v roce 2010. Absurdní je pak Makrlíkova úvaha o „štvanicích“ v naší zemi v uplynulých sto letech, když dává do jednoho pytle sedm různých režimů a tvrdí, že jsou srovnatelné a podobné v represích skupin obyvatel.
Absurdní je Makrlíkova úvaha o „štvanicích“ v naší zemi v uplynulých sto letech, když dává do jednoho pytle sedm různých režimů a tvrdí, že jsou srovnatelné a podobné v represích skupin obyvatel. Existuje jasný rozdíl, co se týče cílů „štvanic“, když komunisté perzekvovali za třídní původ, nesouhlas nebo za poslech „imperialistického rádia“. Neméně podstatný rozdíl je v nástrojích těchto „represí“. |
Nechme stranou Protektorát, protože srovnávat současnost s dobou, kdy ve vyhlazovacích táborech končili židovští spoluobčané, a řádilo gestapo, nemá smysl. Podívejme se na poslední dva politické režimy na našem území a „štvanice“, jež pořádaly, respektive pořádají. Současná liberální demokracie dle Makrlíka „pořádá štvanici“ na bývalé příslušníky Státní bezpečnosti, komunisty a populisty. Nepopíráme, že dnešní společnost některým osobám v některých věcech brání, je vůči nim „represivní“ – existuje snaha, aby populisté či šiřitelé dezinformací a poplašných zpráv nebyli například v kontrolních orgánech veřejnoprávních médií.
Tvrději se postupuje například proti popíračům holokaustu, ale především proti některým spolupracovníkům bývalého režimu, jimž lustrační zákon zakazuje výkon některých povolání. Podstatné však je, že komunistický režim byl zločinný a „represe“ se týkají jen jeho aktivních přisluhovačů. Domnělé oběti „liberálně-demokratické štvanice“ jsou zločinci, což nesmíme relativizovat. I Makrlík přiznává, že komunistický režim měl jinou povahu, když bylo mnohem rizikovější v něm demonstrovat.
Existuje tedy jasný rozdíl, co se týče cílů „štvanic“, když komunisté perzekvovali za třídní původ, nesouhlas nebo za poslech „imperialistického rádia“. Neméně podstatný rozdíl je v nástrojích těchto „represí“. Zatímco bývalý agent StB nemůže být mimo jiné soudcem (ale třeba miliardářem), ten, kdo se ocitl v hledáčku komunistického režimu, mohl počítat s vězením, ztrátou práce nebo nátlakem na svou rodinu. Případně komunisté bránili studovat na vysoké škole kvůli postojům rodičů. Je známý jediný případ této relativně měkké represe po roce 1989?
Pochybná konjunktura
Makrlík dále tvrdí, že Babiš často čelí kritice opozice kvůli absenci morálních hodnot, přestože je určitá „morální oprsklost“ v dnešní politice nutnou podmínkou úspěchu. Otázkou je, co si pod tímto pojmem představuje. Lze přimhouřit oko a tolerovat politika, jenž například takticky zalže ve prospěch bezpečnosti své země. Jednání současného premiéra je ale diametrálně odlišné a dávno za hranou „oprsklosti“ – jeho prohřešky spíše zcela popírají morálku, například kauza Čapí hnízdo, kde jde o čistě Babišův osobní prospěch. To, že vědomě a lživě přísahal na zdraví svých dětí, není „oprsklost“, ale morální dno.
Dalším argumentem v Babišův prospěch je, že nikoho schopnějšího jsme v čele země léta neměli, a úspěchy jeho vlády. Makrlík opozičním politikům dokonce vyčítá, že nemají „konstruktivní program“. Za prvé, lidské kvality Andreje Babiše ani výkon jeho vlády nejsou v debatě o možném ovlivnění justice z jeho strany a vyhýbání se spravedlnosti podstatné. I kdyby byl napůl bůh a jeho vláda nejlepší za dlouhou dobu, nemůže porušovat principy, na kterých naše společnost stojí. Mimochodem, vítězství ANO ve volbách v roce 2017 nebyl žádný historický úspěch a „tradiční“ strany vítězily v minulosti i s více procenty.
Lze pochybovat o Babišových výsledcích v premiérském křesle. Kromě vágních prohlášení, nových koncepcí na papíře, podivného snižování rozpočtového deficitu všemožnými fondy a krátkozrakými populistickými opatřeními lze jen obtížně objevit, v čem je současná vláda výjimečná. Jediným projektem dotaženým do konce je elektronická evidence tržeb (EET), jejíž výsledky jsou ale také diskutabilní. |
Za druhé, lze pochybovat o Babišových výsledcích v premiérském křesle. Kromě vágních prohlášení, nových koncepcí na papíře, podivného snižování rozpočtového deficitu všemožnými fondy a krátkozrakými populistickými opatřeními lze jen obtížně objevit, v čem je současná vláda výjimečná. Jediným projektem dotaženým do konce je elektronická evidence tržeb (EET), jejíž výsledky jsou ale také diskutabilní.
Ve zlém úmyslu by bylo možné „konstruktivní program“ ANO shrnout následovně: vybrat co nejvíce peněz na daních (EET, banky, pojišťovny), alokovat je mezi voličské skupiny, na které se ANO orientuje (sbohem podnikatelé, vítejte důchodci), a udržet se co nejdéle u moci, aby mohly osoby napojené na ANO včetně jeho šéfa co nejvíce čerpat různé dotace.
Často lze také od sympatizantů ANO slyšet, že naše země zažívá díky Andreji Babišovi nebývalý hospodářský růst. Jsme malou otevřenou ekonomikou, takže ekonomický osud naší země není zcela v rukou českých politiků. Nejen odborníci vědí, že státní intervence a vládní opatření se v ekonomice reálně projeví až za několik let. Pokud tedy nějaká vláda může za dnešní konjunkturu, pak nikoli ta současná, nýbrž ty minulé. Babiš se v tomto ohledu spíše veze.
Marie Benešová
Andrej Babiš má několik konfliktů zájmů. Není třeba je všechny vyjmenovávat, jen zopakujme, že v právním státě nelze být současně hráčem i rozhodčím, což u našeho premiéra hrozí. Vadí nám také neochota vysvětlit demisi bývalého ministra spravedlnosti Jana Kněžínka. Andrej Babiš, spíše jeho PR-tým, neustále bombarduje zprávami o premiérově harmonogramu a úspěších. Proč náhle Kněžínek podal demisi, stále vysvětleno nebylo. Andrej Babiš původně výměnu na postu ministra spravedlnosti neplánoval a Kněžínkova demise přišla jen den poté, co policie navrhla premiéra obžalovat v kauze Čapí hnízdo.
Jméno nové ministryně spravedlnosti Marie Benešové vytáhl Andrej Babiš podezřele rychle. Tím, že do úřadu, který má značný vliv, kdo bude rozhodovat o jeho vině či nevině, usedla osoba, o jejíž nestrannosti panují pochybnosti, se dostává systém brzd a protivah do značné nerovnováhy. |
Jméno nové ministryně spravedlnosti Marie Benešové vytáhl Andrej Babiš podezřele rychle. Tím, že do úřadu, který má značný vliv, kdo bude rozhodovat o jeho vině či nevině, usedla osoba, o jejíž nestrannosti panují pochybnosti, se dostává systém brzd a protivah do značné nerovnováhy. Řešení v podobě zákona, který by současné vládě odňal možnost bezdůvodně odvolat nejvyššího státního zástupce, poslanci sice projednávali, ale nakonec byl schválen s platností od roku 2022, možná poté, co padne v Babišově kauze rozsudek.
Dále nám vadí, že Andrej Babiš a jeho příznivci nedokážou dát jasné odpovědi na některé základní otázky, například je-li správné, že si premiér může poslat malou domů. Co dnes totiž Agrofert vydělá, připadne Babišovi v budoucnu. Jeho zájem na hospodářském výsledku koncernu je zřejmý. Odpověď, že je vše legální, neobstojí. Ptáme se, je-li to principiálně správné.
Nepochopení této otázky ukazuje výrok Marie Benešové v debatě o nedůvěře Babišově vládě. Prohlásila, že postupoval podle zákona, takže není co řešit. Co když je ale špatně napsaný? To ministryni spravedlnosti nezajímá? Nástup nových technologií prý ohrozí pracovní místa jednodušších právnických profesí a robotický vykladač toho, co je a není zákonné, by vládě mohl nahradit i Marii Benešovou, protože žádné úvahy o smyslu a účelu zákonů nejsou třeba.
Moc má hranice
Nelíbí se nám ani postoj Andreje Babiše k nedávnému auditu Evropské unie o jeho střetu zájmů. Označil jej za útok na Českou republiku a ve svém plamenném projevu líčil vyšetřování jako souboj EU a ČR. To není pravda. Naším zájmem je, aby se u nás nekradlo – je jedno kdo a čí peníze neoprávněně získává. Navíc, ať si o současném dotačním systému myslíme cokoli, čeští daňoví poplatníci přispívají do rozpočtu EU, tudíž jsou to i naše peníze. EU posílá dotace za určitým účelem, a není-li s nimi nakládáno dle předpisů, bude požadovat jejich vrácení a v budoucnu je pravděpodobně omezí.
Střídání vlád je považované za zdravé a je třeba zajistit, aby poražený v jedněch volbách mohl zvítězit v následujících. Zdá se, že se Andrej Babiš tímto směrem již vydal, nebo to zvažuje. Demonstrace považujeme za možnost vyjádřit, že moc má hranice. |
Znepokojuje i rozšiřování moci Andreje Babiše a obava z „maďarské cesty“, kdy vládnoucí strana natolik změní povahu státu, že je obtížné odstavit ji od moci. Střídání vlád je považované za zdravé a je třeba zajistit, aby poražený v jedněch volbách mohl zvítězit v následujících. Zdá se, že se Andrej Babiš tímto směrem již vydal, nebo to zvažuje. Demonstrace považujeme za možnost vyjádřit, že moc má hranice. Až mrazí, jak se v minulosti věhlasné a kvalitní noviny změnily spíše ve stranický tisk ANO. Kde jsou dvojstrany o Babišově střetu zájmů, který do ulic žene od roku 1989 rekordní počet lidí?
Nabízíme konstruktivní řešení. Andrej Babiš podá demisi, ale protože ANO vyhrálo volby a současná vláda se opírá o většinu v Poslanecké sněmovně, akceptujeme právo tohoto hnutí sestavit novou vládu (personálně může být takřka identická) a dovládnout do řádných voleb v roce 2021. Andrej Babiš slíbil „tým profíků“, snad si nějakou chvíli poradit bez něho. Ministři, například ústy ministryně financí Aleny Schillerové při debatě o nedůvěře vládě, si nejvíce přejí klid na práci, aby mohli ukázat, jak pracují pro naše blaho. Odstoupení Andreje Babiše jim tento klid poskytne.
Navíc by se hlavou ministerstva spravedlnosti měl stát všemi uznávaný a nezávislý odborník. Andrej Babiš stane před soudem, a pokud se vyvaruje zbytečných průtahů, má šanci se do voleb v roce 2021 očistit. Morálně posílen, je pak může vyhrát a vrátit se do premiérského křesla. My si místo demonstrací najdeme skutečnou zábavu a všem bude lépe.
