Jacísi hackeři, snad s úmyslem dát svým utrápeným existencím smysl, jedno jaký, cizopasili v cizím soukromí. Nějakým způsobem pronikli do e-mailové komunikace českého premiéra Bohuslava Sobotky a zveřejnili jeho poštu. Je to nějaký problém? Jestli ano, jaký? Nebo je to jen bouře ve sklenici vody?
Paralela s Hillary Clintonovou
Jako určitá referenční paralela se nabízí případ Hillary Clintonové, jež kandiduje na americkou prezidentku. Jejím problémem bylo, že e-maily, které vyřizovala na svém soukromém účtu, nebyly jen soukromé. Byla to i utajovaná vládní agenda, při jejímž vyřizování Clintonová nedodržela zásady administrativní bezpečnosti.
Nic a nikdo zatím nenaznačuje, že by se Sobotka dopustil podobných prohřešků jako Clintonová. Informace utajované podle příslušného zákona zřejmě Sobotka vyřizuje příslušným způsobem. |
Z tohoto hlediska, jak se zatím zdá, vychází český premiér bez újmy. Nic a nikdo zatím nenaznačuje, že by se Sobotka dopustil podobných prohřešků jako Clintonová. Informace utajované podle příslušného zákona zřejmě Sobotka vyřizuje příslušným způsobem.Jakého charakteru jsou tedy zveřejněné e-maily?
V zásadě lze říct, že nevím – a ani nechci vědět. Jsou to Sobotkovy e-maily a nebyly určené mně. Jediné, co mě zajímá, je výsledná reference Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ). Ten je příslušný, aby se všemi e-maily z kompromitovaného účtu prohrabal, a to z naznačeného důvodu. Nikdo jiný ke čtení Sobotkových e-mailů nemá důvod, pokud netrpí diagnostikovanou chorobnou zvědavostí.
Menší ochrana soukromí
V civilizované společnosti se stává, že někdo ukradne cosi soukromého. V polovině devadesátých let jakási služka ukradla soukromou korespondenci princezny Diany a nabídla ji jakémusi bulvárnímu plátku ke zveřejnění, dokonce o tom sepsali smlouvu a služka dostala tučnou zálohu.
Poté však šéfredaktor onoho bulváru Dianinu korespondenci vrátil do Buckinghamského paláce. Nepochybně pak korektně získal mnoho exkluzivních informací o královské rodině, jimiž žijí jeho čtenáři. Zahanbená služka se nesoudila, byť byla formálně v právu, protože korespondenci z ní šéfredaktor vylákal podvodně, protože od samého počátku neměl v úmyslu korespondenci zveřejnit.
V souladu s existujícími judikáty veřejně činné osoby požívají menší ochrany soukromí. U politiků v době krizí to může platit dvojnásob. Na takovém argumentu něco je, ale je třeba oddělit obsah od formy. |
V souladu s existujícími judikáty však lze vznést námitku, že veřejně činné osoby požívají menší ochrany soukromí. U politiků v době krizí (nebo spíše masové manipulace se strachem) to může platit dvojnásob. Na takovém argumentu něco je, ale je třeba oddělit obsah od formy.
Veřejnost má právo vědět, zda politik s nimi nehraje habaďůru, zda se nepřetvařuje, zda se jí nevysmívá. Na Západě se čím dál více prosazuje i nárok znát zdravotní stav politických představitelů. A zde se naskýtá vhodná ilustrace, proč je důležité oddělit obsah od formy. Veřejnost má právo vědět, zda je politik v dobrém zdravotním stavu – a měla by se spokojit se souhrnnou zprávou odborníka. Nepotřebuje znát či dokonce vidět výsledky dílčího vyšetření. Pro méně důvtipné, platí to třeba o hemeroidech.
Symbolická rovina
Diskuse se může rozvíjet kolem významu, jaký může mít toto narušení premiérova soukromí. Možná asi takový, jako když pošťák četl dopisy. Šmíráci byli, jsou a budou, což je poznatek zcela banální. Celkově to však nemusí mít význam v podstatě žádný, protože nikdo nás nemůže přinutit číst premiérovu soukromou korespondenci.
Jiná řeč se může odehrávat okolo toho, nakolik si je premiér schopný hájit své soukromí. Třeba je ale premiér typem člověka, který nemusí mít v bytě záclony a oblibuje nudistické pláže a podobně. Jsou takové dokonce celé národy. Třeba použil na Twitter stejné heslo, jako na email. Pak mohla nastat situace, jako v následujícím příběhu.
Diskuse se může rozvíjet kolem významu, jaký může mít toto narušení premiérova soukromí. Jiná řeč se může odehrávat okolo toho, nakolik si je premiér schopný hájit své soukromí. |
Majitel obchodu náhle zesnul a nikdo nevěděl, jaké je heslo do trezoru. Pozůstalí potřebovali vyplatit zaměstnance, proplatit faktury, všechny písemnosti prohrabali, ale na žádné heslo nepřišli. Nezbývalo než zavolat místního zázračného rabína.
Ten přišel, všechny nářky vyslechl, postavil se před trezor, sepnul ruce k modlitbě, obrátil oči v sloup – a pak sáhnul na trezor, cvak-cvak-cvak, a trezor byl otevřený. Všichni začali chválit Hospodina i wunderrebeho, jeho prodlouženou ruku.
„Jak jsi to rebe jen dokázal?“ nevydržel kdosi.
„Nebylo to tak složité,“ skromně odpověděl rabín. „Když jsem zdvihl oči k modlitbě, spatřil jsem horní rantl skříně, a tam to heslo bylo napsáno.“
Konkurenční boj
Ajťáci se mohou pozastavovat třeba nad úrovní zabezpečení e-mailové schránky, kterou premiér používal. Protože ajťáci se vždy nad něčím pozastavují, a starší lidé ani netuší, nad čím. Zde však může být pointa příběhu.
Ajťáci se mohou pozastavovat třeba nad úrovní zabezpečení e-mailové schránky, kterou premiér používal |
Ono totiž, při vší úctě, ve skutečnosti vůbec nemusí jít o premiéra Sobotku. Prolomení jeho soukromého účtu může sloužit jako mediálně nepominutelný důkaz slabosti ochrany soukromí konkrétního poskytovatele e-mailových služeb. A jakékoliv rozmazávání této indiskrece – když budeme důvěřovat NBÚ, že nedošlo k úniku utajovaných informací – nemá už žádný jiný význam než symbolický, pouze zneužitelný v konkurenčním boji.
Existuje tedy několik velmi dobrých důvodů, aby veřejnost nad takovými a podobnými pokusy co možná nejdříve nechala zavřít vodu. Na oprávněné vzrušení také máme mnoho jiných věcí!
