Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Kauza Martina Kollera aneb O nepoučení minulostí

  16:47
Mnoho let se odehrává diskuse na téma „historie, učitelka života“. Zda jsme schopní a ochotní se poučit z historie. Související debata je však povrchní, protože její protagonisté často představují totální nepoučenost (či snad i nepoučitelnost) dějinami. Píše Jan Schneider.

Pět figurín oběšenců s červenou oprátkou kolem krku a nápisem Šel proti KSČ(M) na hrudi se v pondělí kolem 22:30 objevilo nad vchodem do Domu kultury odborů v Jihlavě. foto: ČTK

Posledním případem je osočení vojenského analytika Martina Kollera, že před 35 lety podepsal spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou. Kontext kauzy totiž příliš připomíná zážitky z dob, z nichž si společnost naopak měla vzít poučení, než aby to bylo možné přejít mlčením.

Už začátek kauzy je příznačný. O Martinovi Kollerovi by asi věděl málokdo, kdyby se nestal mediálně ceněným komentátorem dění kolem Ukrajiny. I echo24.cz, server, který tuto lustrační kauzu vytvořil, musel přiznat, že Koller se nevyjadřoval zaujatě. Dokázal být kritický na jakoukoliv stranu, považoval-li to za důvodné. A v tom byl zřejmě kámen úrazu: Koller přesvědčivě demaskoval různé omyly, polopravdy, nepravdy, lži, dezinformace a propagandistické triky.

Z propagandistického hlediska je Koller nejen nepoužitelný, ale přímo škodlivý. A protože se ubožáci, věcných důkazů v diskusi nemajíce, uchylují k argumentaci ad hominem, podívali se na Kollerovu minulost. Budiž, i to by se dalo zkousnout, měli by ale současně statečně odhalit i své hrudníčky a dát na stůl, kdo že se to tu chce s kým poměřovat co do morálního profilu. I takový souboj „na férovku“ lze absolvovat – jen se nesmějí ty dvě roviny, věcná a osobní, plést dohromady.

Neodbytná analogie

Tuto věc zhoršuje situace, která se chtě nechtě vynořuje z „totalitního záhrobí“. V roce 1976 nebyl spisovatel Pavel Kohout předmětem enormního zájmu socialistických médií. Normalizace byla ve svém nejtemnějším období a mocipáni Kohoutovo angažmá za „pražského jara“ již mediálně pojednali a usoudili, že každou další zmínkou o něm by mu vlastně dělali službu.

Pokud Martin Koller někdy někoho svou činností poškodil, mělo by být po čtvrt století zřejmé. Nikdo ho nezastřelil, ani nezmrzačil, ani neodsoudil, zřejmě ani nežaloval.

Pak však přišel proces s hudební skupinou Plastic People, následně Charta 77 a v obou případech byly aktivity Pavla Kohouta nepřehlédnutelné. A tehdy režim zareagoval nikoliv věcnou diskusí, kterou opozice žádala, ale brutální mediální kampaní ad hominem. Vytáhl na Kohouta špatnosti z jeho dávné minulosti. „Čtu Rudé Právo, a nevěřím svým očím – oni tam jednou píšou pravdu,“ možná takto zněla Kohoutova trochu masochistická, nicméně noblesní reakce.

Něco na ten způsob by Koller mohl použít i dnes. Nebudu bagatelizovat – zpravodajské informace jsou citlivá oblast, v níž se odehrálo a odehrává mnoho špinavostí. Toho jsme svědky v přímém přenosu. Pokud Martin Koller někdy někoho svou činností poškodil, mělo by být po čtvrt století zřejmé. Nikdo ho nezastřelil, ani nezmrzačil, ani neodsoudil, zřejmě ani nežaloval. Koller jde klidně do médií „na svou tvář“.

Zdá se tedy, že tato stránka jeho minulosti je uzavřena. A i kdyby nebyla, byla by to záležitost „mezi chlapy“, a rozhodně by se obešla bez ingerence přičinlivých pisálků, tolik připomínající ony temné doby, na něž často titíž pisálkové odkazují, abychom se z nich poučili.

Kdo se tu zbláznil?

Poučit se však neznamená kopírovat! A v kontextu této „Kollerovy lustrační kauzy“ zaznělo něco strašného, co mě definitivně přinutilo reagovat. Na podnět „týdeníku echo24“ uvedl Český rozhlas, že nehodlá zavádět žádný seznam hostů, kterým by zakázal vstup do vysílání.

Jak je možné, že si někdo vůbec dovoluje do veřejného diskurzu uvádět pojem „zakázaných hostů“?

Ještě jednou – echo24 vylustruje člověka, na nějž argumentačně nemá, a ještě se stará, zda ho rozhlas náhodou nechystá dát na černou listinu. A tentýž podnět dá i České televizi. Český rozhlas zareagoval negativně. Pevně doufejme, že tomuto novodobému bolševicko–mccarthystickému ataku pevně odolá i Česká televize.

Kde to jsme? Jak je možné, že si někdo vůbec dovoluje do veřejného diskurzu uvádět pojem „zakázaných hostů“? Pojem z nejtemnějších dob druhé poloviny minulého století, z dob, které pamatujeme, z dob, z nichž si máme vzít poučení, a ne se těmi zavrženíhodnými praktikami nechat inspirovat.

Jak to, že neřvou alarmy demokracie? To je skutečně možné, bavit se – jako by se nechumelilo – o případném zavedení černých listin nežádoucích osob? Echo24, jak se zdá, se stalo echem těch nejtemnějších jevů naší historie.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!