Paměť není totéž co historie. Naopak, historie – jako kritický pohled na minulé události, jejich rekonstrukce a přeorganizování – nahrazuje paměť jako živou vzpomínku, znovuprožívání, kontinuitu a spontánní vývoj. V tomto smyslu je historie protikladem paměti, její negací a umrtvením. Ty navíc posiluje naše víra v neustálou nutnost či dokonce povinnost změny, pokroku či růstu.
Paměť je trvalá živá přítomnost. Historie zkamenělá minulost. Paměť je magická, poetická, sakrální a exaltující. Historie prozaická, analytická, kritická a anihilující.
Vysvětluje francouzský historik Pierre Nora ve svém díle Lieux de mémoire (česky asi nejlíp Úschovny paměti) z roku 1981. Vychází mimo jiné z židovské tradice zachovávání paměti formou rituálu, jehož součástí je vyprávění historických událostí spojených s nezapomenutelnými melodiemi, chutěmi konkrétních jídel, vůněmi a specificky choreografovanými pohyby.
Klasickým příkladem úschovny paměti je například pesachová večeře, při níž se k vyprávění o osvobozování z otroctví jedí nekvašené placky představující trvanlivou potravu, kterou si otroci brali s sebou do pouště. A provází se připomínkou: „V každé generaci máme povinnost vidět se, jak vycházíme z otroctví.“ Ne si to jen historicky připomínat, nýbrž osobně cítit, chutnat, vidět a slyšet.
Vyhledávat, zachraňovat a uchovávat přežívající zlomky paměti utvářející naši kulturní a civilizační identitu musí patřit mezi hlavní úkoly vzdělání
„Židé nepotřebovali historii, dokud je k tomu moderní historici nedonutili,“ připomíná Nora s určitou dávkou ironie na adresu historiků kladoucích historii nad paměť. Všelijaké tradiční rituály paměti mají podobně všechny kultury, které dosud přežívají. Jakmile je ztratí, odsouvají se z živé paměti do mrtvých dějin. Spíš rituální a zvyklostní paměť než historické záznamy udržuje při životě identitu, vědomí etnické či kulturní příslušnosti a civilizační pravidla touto příslušností zachovávaná a předávaná.
Tento poznatek z vlastní židovské paměti se Nora snaží předat Francii, potažmo Západu v době prožívající „zpřetrhání paměti“, které narušuje smysl pro historickou kontinuitu. Zbývají nám k uchovávání jen „lieux de mémoire“, protože už nemáme „milieux de mémoire“.
Nepěstujeme si živé prostředí paměti, a proto z ní musíme zachraňovat každý kousíček, který se nám podaří někde najít. Jako konkrétní „kolaps paměti“ Nora připomíná zánik lidové venkovské kultury. Ta bývala úschovnou tradic, všude ji však nahrazuje „masová kultura v globálním měřítku“.
Vyhledávat, zachraňovat, uchovávat
Historická věda podléhá ideovému a ideologickému zkreslování a její vývoj je střídáním argumentů o pravdivosti či bludu toho či onoho historického výkladu. Výsledkem je slábnutí emočního lnutí k vlastní tradici a sílící odstup, který nám znemožňuje se s ní ztotožňovat.
„Národní paměť“, která utvářela kulturní dědictví, společenské a politické hodnoty a pravidla, smysl národní existence a vůli k jejich obraně, během třicátých let minulého století ve Francii vyčpěla. Nahradila ji společenská a ekonomická věda. Na místo konkrétního národa nastoupila abstraktní „společnost“. Uhynula tradice udržování paměti.
Úschovny paměti – kříšení tradic, zvyklostí a rituálů – jsou nezbytné, má-li přežít civilizace, která se nachází ve stavu zapomnění a deritualizace a jež „produkuje, manifestuje, etabluje, konstruuje, dekretuje a udržuje lstí a vůlí společnost hluboce absorbovanou ve vlastní transformaci a inovaci, která cení mladé nad starým, budoucí nad minulým“. Vyhledávat, zachraňovat a uchovávat přežívající zlomky paměti utvářející naši kulturní a civilizační identitu musí patřit mezi hlavní úkoly vzdělání.
Pěstujme vědomí, že svět je pestrý kaleidoskop individualit, z nichž každá má čím přispět
Naše volba, co uschovávat, se musí řídit vášnivou zvědavostí, nikoli bezprostřední ideovou, smyslovou či praktickou preferencí. Nikdy nevíme, co, kdy a v jakém kontextu z našich národních, etnických, rodinných či osobních tradic nabude nového významu, jenž na minulost navazuje, oživuje ji a dává jí smysl, který by posiloval přítomnost a budoucnost.
Pestrý kaleidoskop individualit
Pěstujme vědomí, že svět je pestrý kaleidoskop individualit, z nichž každá má čím přispět. A zastavme ztrátu paměti. K přežití všech je každý povinen pěstovat vlastní pamětní úschovny, z nichž by opět mohlo pramenit vědomí, kdo jsme, co nás utvářelo, z čeho pocházíme a proč v tom pokračovat.
Jenže Nora jako by hrách na stěnu házel. Třicet let od jeho naléhavého díla francouzská setrvačnost zapomínání pokračuje – s pomocí mocných institucí. Tou nejnovější je ministerstvo školství, které do školního roku 2011-2012 pro žáčky zavedlo nové francouzské dějiny.
Šest stran v nich dostává osvícenství a doba Napoleonova provázená jeho karikaturou na záchodě a přezdívkou „Kaddáfí své doby“. Na francouzskou revoluci nezbylo místo vůbec, neboť tu dobu zabralo 20 stran o otroctví. A nejslavnější středověkou civilizací byla – na deseti stranách – západoafrická království Kenkumusa a Monomatapa, pozdější francouzské kolonie a jeden z dnešních zdrojů francouzského multikulturního obohacování.
