Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Kapitola 47. Vystřízlivění z marxismu

  16:57

Z myšlenkových úchylek, iracionality a utopických sebeklamů se vyvinula dnešní antiracionální politická korektnost.

Myslitel Raymond Aron (1905–1983) byl jedním z mála francouzských intelektuálů, kteří už za studií prokoukli vady marxistického myšlení svých vrstevníků. foto: Česká pozice

Sartrův spolužák a přítel, ale politický protivník Raymond Aron byl jedním z mála francouzských intelektuálů, kteří už za studií prokoukli vady marxistického myšlení svých vrstevníků. Válečná služba v de Gaulleově a Leclercově exilové armádě v Anglii v něm zanechala obdiv k anglosaskému pragmatismu a racionální střízlivosti, jimiž se pak vyznačovaly a od ostatních francouzských intelektuálů lišily jeho filozofické a žurnalistické práce.

Časté polemiky se Sartrem – a konec kamarádství, když Sartre začal hájit Sovětský svaz – ho utvrdily v jasně vytříbeném přesvědčení, že marxismus je „opium intelektuálů“. Pod tímto titulem také vydal v roce 1955 knižně zevrubnou kritiku celé francouzské intelektuální tradice okouzlené revolucionářstvím a rovnostářstvím a soustavně propadající romantickému opojení utopickými ideologiemi kontrastující s realitou.

Opium intelektuálů

Myšlenkové úchylky, iracionality a utopické sebeklamy, které Aron rozpoznával ve svých levicových současnících, jsou přesně ty, z nichž se vyvinula dnešní antiracionální politická korektnost. Pozdější anglosaští komentátoři tuto Aronovu knihu označili za „stěžejní text literatury antikomunismu“.

Komunismus je degradovaná verze západního poselství, napsal Raymond Aron

„Komunismus,“ psal Aron, „je degradovaná verze západního poselství. Ponechává si ambici podmanit si přírodu, zlepšovat životy pokořených, ale obětuje jí to, co bylo a musí zůstat srdcem a duší nekonečného lidského dobrodružství: svoboda bádání, svoboda kontroverze, svoboda kritiky a volba.“

Aron trvá na ověřování idejí v praxi a sledování jejich výsledků. A varuje před nekritickou vírou v laskavě znějící ideologie, neboť „despotismus byl často nastolen ve jménu svobody. Proto by nás zkušenost měla varovat, abychom strany posuzovali spíš podle jejich praktik než kázání.“

Poselství

Ač ekonomicky mírně levicový – stoupenec sociálního státu –, zůstal Aron zakotven v gaullistické pravici a pár let sloužil i v de Gaullově vládě. Vedle profesorství na Sorbonně byl pilným žurnalistou pravicového deníku Le Figaro a týdeníku L’Express.

Aronovým hlavním a neustále opakovaným a na příkladech dokazovaným tématem bylo, že západní demokracie je jediná naděje na spásu lidstva, neboť je postavená na racionálním vidění světa a svobodné výměně idejí. Ač sám agnostik, hájil svobodu náboženského vyznání argumentem: „Obranou svobody náboženského učení bezvěrec hájí i svobodu vlastní.“

Vyhýbat se extrémům fanatismu a apatie, neboť vedou ke ztrátě svobody. Brát svět s odpovědností, opatrností a ujasněností možných důsledků každého činu, protože mohou být nezvratné. Vyvarovat se jednoduchých lákavých pravd, protože realita je složitější a praktická volba bývá málokdy mezi čistým dobrem a čistým zlem, nýbrž mezi menším a větším zlem.

Podle Arona je třeba se vyhýbat se extrémům fanatismu a apatie, neboť vedou ke ztrátě svobody

Nikdy nebrat svoje vědění a přesvědčení jako konečné a absolutně pravdivé, neboť vždy v něm něco bude chybět. A neustále si překládat „poezii“ mýtů, utopií a revolucí do „prózy“ reality, která se mění zvolna, po troškách a bez pompézních třesků. Neusilovat o radikální změny, nýbrž o nezakončený kompromis.

Vystřízlivění z marxismu

To bylo v kostce Aronovo poselství následné generaci západních myslitelů, ostrůvek klidné racionality v moři horoucí utopie transformace světa v ráj pro všechny a intelektuálního znechucení mocným tvořivým Západem. Na tento ostrůvek jako první z francouzských „nových filozofů“ doplaval koncem šedesátých let trosečník z marxistického plavidla, marxismu v mládí propadlý, z marxismu vystřízlivělý a nechutí k marxismu nadosmrti poznamenaný André Glucksmann.

Jeho prvním revolučním třeskem byla hned po válce bota, kterou jako osmiletý sirotek přeživší nacistickou okupaci Francie v úkrytu hodil po Rothschildovi v jeho zámku na hostině uspořádané pro židovské sirotky. Nevydržel se po všem, co zažil, dívat na to, jak se najednou předstírá, že všechno je zase normální, vzpomíná ve své biografii.

Z poetického levicového opojení prozaicky vystřízlivěl v roce 1968 pařížskými studentskými vzpourami, pokrytectvím francouzských komunistů a okupací Československa, odkud pocházela jeho matka. „Odejít z komunismu znamená vstoupit do dějin,“ napsal v roce 1989 v eseji věnované Václavu Havlovi. Odcházení z nástrah, pastí a klecí totalitního a revolučního myšlení je stěžejním motivem jeho filozofické a politologické práce. A je to v současném stavu západního intelektu práce zatraceně sisyfovská.