Běloši se mění v černochy a černoši v bělochy. Tuto zdánlivě absurdní debatu rozvířil po anglických velkoměstských rabovačkách profesor historie David Starkey: „Z bělochů se stali černoši. Černoch a běloch, kluk a děvče, mluví společně tímto jazykem, který je zcela falešný. Je to jamajské patois, které se vetřelo do Anglie, a proto se zde tolik z nás cítí jako v cizí zemi.“
Pro Starkeyho je to především problém lingvistický. Kvalita jazyka, kterým člověk mluví, ovlivňuje kvalitu jeho myšlení, životních hodnot, pohledu na svět a tím i jednání. Degradací jazyka to začíná, rabováním, žhářstvím a vraždami končí.
Zrada britského školství
Jamajské patois před půl stoletím dokázalo vytvářet svěží melodické a rytmické potěchy calypsa, které proslavil černošský intelektuál, politický aktivista, zpěvák a herec Harry Belafonte. S tímto jazykem a s veselou calypsovitou náladou v té době do Británie přicházela první generace karibských přistěhovalců. Pracovitých poctivých lidí odchovaných baptistickým křesťanstvím, jehož morální kodex si udržovali nedělními návštěvami kostela s modlitbami v calypsovém rytmu.
Umělá karibština se stala dorozumívacím jazykem puberťáckých gangů, které se poznávají podle uniforem sestávajících z baseballových čapek, igelitových tepláků a tenisek NikeVěřili v hodnoty anglické kultury a doufali, že z jejich dětí udělá anglické gentlemany černé pleti. Malému procentu z nich se ten sen splnil. Většinu však zradilo britské státní školství, které od šedesátých let převzali marxisté s dogmatem stejného vzdělání pro všechny na nejnižší možné úrovni. Jamajský rap byl povýšen na poezii a do čítanek.
Tak se část kdysi hrdé anglické dělnické třídy po tři generace přetvářela v třídu nedělnou a pologramotnou, žijící na státní podpoře, oproštěnou od anglické kultury a tradic. Jejím morálním kodexem se stala víra v nekonečné množství práv a žádné povinnosti. Její jazyk se scvrkl na zkratky, mumlání a půl tuctu sprostých slov nahrazujících bohatý verbář jazyka Shakespearova. Hrdinstvím se pro ni stalo žít co nejsnadněji a bez výzvy pracovat na sebezlepšování.
Byla to živná půda pro umělou „karibštinu“ černošských dětí už druhou generaci narozených v Británii a žijící v jakés takés symbióze se spodinou bělošskou. Umělá karibština se stala dorozumívacím jazykem jejich puberťáckých gangů, které se poznávají podle uniforem sestávajících z baseballových čapek, tepláků a tenisek Nike. Jejich posláním a zábavou je trápit sousedy.
Obvinění z rasismu
Starkey dodatečně vysvětloval, že tyto gangy, nikoli barvu pleti, měl na mysli, když z rabování vinil „násilnickou, destruktivní a nihilistickou černoškou kulturu, která zkorumpovala britskou mládež“. Tak se během několika měsíců profesor Starkey stal po Franku Ellisovi druhým anglickým akademikem veřejně obviněným z rasismu.
Zatímco Ellisův rasismus se řešil na provinční akademické půdě, Starkey byl na ráně celé Británii. Nebyl totiž ledajakým provinčním profesůrkem, nýbrž mediální celebritou a autorem historických televizních seriálů. Zda jím bude nadále, je v této chvíli nejisté, dá-li se soudit z prohlášení vlivného televizního redaktora a moderátora Pierse Morgana, že „Starkey je rasistický idiot a jeho televizní kariéra skončila“.
„Výuka kvalitního jazyka by měla být prioritou britského školství,“ říká černošský televizní moderátor Ben Douglas
Jenže se stalo něco, co málokdo čekal. Kampaň na Starkeyho obranu rozjelo několik vlivných černochů, samí univerzitně vzdělaní intelektuálové. Mluví natolik bohatou vzdělaneckou angličtinou bez sebemenšího černošského akcentu, že jejich tváře překvapují každého Angličana, který je nejprve slyší a pak se s nimi setká.
Obrana černošských intelektuálů
Jedním z nich byl televizní moderátor Ben Douglas, kterého kvůli jeho „příliš bělošské“ angličtině zamítlo několik producentů a režisérů. „Můj hlas neladí s mou tváří,“ naučil se vysvětlovat předem lidem, s nimiž si domlouvá telefonicky setkání, aby je uchránil vizuálního šoku. Starkeymu sice přiznal „necitlivou aroganci“, ale pustil se do vehementní obhajoby jeho lingvistického objevu.
„Proč se etnické menšiny neučí pořádně mluvit anglicky?“ zahřímal ve své obraně Starkeyho v deníku Daily Mail. „Proč má tolik mladých bělochů potřebu napodobovat nevzdělanou kriminálnickou menšinu? Proč tolik mladých dnes aspiruje na jazyk nejnižšího intelektu, degradovaný na banalitu a charakterizovaný omezeným nihilistickým slovníkem a absencí imaginace?“
S vášní pro angličtinu pak Douglas připomíná, že „my Britové“ jsme požehnaní bohatým jazykem s bohatou tradicí. Patříme k národu Wordsworthe a Shakespeara, pokladů hodných péče. Naše dějiny oplývají osobnostmi, které svým jazykem inspirovaly, povzbuzovaly a povznášely. Příčinou chování naší mládeže je možná to, že se neumí vyjádřit. A nabízí léčbu: „V této nesnadné době by jazyk mohl být klíčem k řešení hluboce zakořeněných sociálních nepokojů u naší spodiny. Výuka kvalitního jazyka by měla být prioritou našeho školství.“
Takže nám opět musejí hlavou vrtat otázky: Gen nebo mem? Rasa nebo vzdělání? Do jaké míry to či ono?
