Lidovky.cz

Kapitola 41. O smyslu prvního přikázání

  8:40

Má bílý muž šanci nalézt jednotící ideu, která by se stala civilizační páteří, aniž by ho vracela do totalitního režimu?

Prvnímu přikázání lze vrátit smysl tím, že je přečteme v jeho původním Mojžíšově znění: „Já jsem Věčný, tvůj Bůh, který tě vyvádí z útrap a z otroctví.“ foto: ©eborg3.comČeská pozice

Západní civilizace byla vždy multikulturní. Každou svou expanzí vstřebala novou kulturu, z níž něco převzala a něco převálcovala.

Starověké expanzivní Řecko se obohacovalo Persií a Egyptem. Antický Řím převzal kulturu řeckou, etnicky přijal severoafrické mouřeníny, levantské semity a severoevropské Kelty. Toleroval všechna náboženství, pokud jejich vyznavači uznávali sekulární nadvládu Říma a jeho císařů. Úspěšné osobnosti z jiných etnik za zásluhy povyšoval na římské občany s právy rovnými každému Římanovi. Novopečeným občanům umožňoval usazovat se kdekoli v Římem ovládaných územích – od Anglie a Rýna až po severní Afriku a Levant.

Židé, rozstěhovaní do všech koutů říše a požívající rovná občanská práva, tvořili významný prvek obchodní, učenecký, lékařský, administrativní i řemeslný. Umožňovala jim to dvě rabínská usnesení, později zaznamenaná v Talmudu: „Zákon země, kde žiješ, je tvým zákonem, pokud tě nenutí k vraždě, krvesmilství a idolatrii“ a „Bůh žehnej Římu, neboť i přes všechny jeho vady, kdyby nebyl, panoval by všude chaos“. Samotná milionová metropol s přístavem Ostia měla okolo tisíce synagog.

Role křesťanství

Byla to multikulturní společnost gravitující k centrální řecko-římské kultuře a k jednotnému římskému právu. Pádem Říma pod germánskými nájezdy zanikla jednotící kultura. Tuto roli postupně převzalo křesťanství postavené na židovské koncepci jednoho Boha Tvůrce a jeho Desatera základní etiky, řecké kultuře a římské státnosti a na latině jako jednotícím úředním jazyce. Za jednoho ze svých největších učitelů přijalo kartaginského mouřenína Augustina.

Až do poloviny 20. století Evropu s Amerikou a Austrálií držela vzpřímenou a sebejistou dosud v povědomí všech přítomná duchovní páteř křesťanského dědictví

Trvalo několik století, než si vytvořilo vlastní civilizační identitu. Obětovalo tomu několik milionů životů chybně věřících, bludy kázajících kacířů. Těžko by je tehdy z dnešního hlediska bylo možné nazvat jinak než totalitním režimem.

Nad tím nám samozřejmě nezbývá než pokrčit rameny. Představa netotalitního státu tehdy neexistovala ani v nejfantastičtějších představách. Snad s výjimkou židovské utopie mesiášského věku, který měl přinést bratrství všeho lidstva a v němž by se přetavily meče v pluhy a vegetarián vlk a vegetarián lev by spásali trávu spolu s beránkem.

Duchovní páteř

Křesťanská civilizace se však dokázala lecčím zvenku obohacovat. Kromě počátečních židovských vynálezů svobody, svědomí a soucitu také indicko-arabskou matematikou s číslicemi včetně nové nuly, bez nichž by v renesanci nemohlo vzniknout bankovnictví a účetnictví. Asijským a africkým kořením, indickým baklažánem a okurkou, perskými meruňkami, afghánskými mandlemi, tureckými třešněmi, indiánskými rajčaty, brambory, paprikou a kukuřicí, bez nichž si dnes nikdo nedokáže evropskou kulinární kulturu představit.

Díky nim se lépe živená Evropa do konce 17. století natolik zalidnila, že se její přebujelá mládež rozjela kolonizovat celou planetu. Odtamtud si přisvojila nové chutě a terapeutické techniky meditace, jógy, masáže, přírodních léčiv, ajurvédy, akupunktury a taoistického sexu. I ty dnes k západní civilizaci patří, obohacují ji a neohrožují.

Až do poloviny 20. století však Evropu s Amerikou a Austrálií držela vzpřímenou a sebejistou stále ještě v povědomí všech přítomná duchovní páteř křesťanského dědictví. Přinejmenším Desatera, i když už se z něj vytrácelo první přikázání. Páteř utrpěla těžká zranění druhou světovou válkou, ale prvky jejího dědictví doznívaly ještě další generaci v povědomí i rostoucího počtu agnostiků a ateistů.

Nahradilo je bezpečí vědy, jistota ověřitelných fakt a víra, že lidský intelekt a tvořivost dokážou vše vyřešit. I to byla víra centrální a jednotící, k níž se dalo gravitovat. Ale vytrácel se z ní pevný morální kodex, který přestával dávat smysl, jakmile přestala existovat boží autorita hodná bázně. Není-li Bůh, všechno je dovoleno, prorockými slovy Dostojevského. Neplatí-li první přikázání, nedávají smysl ta ostatní.

Biblická víra

První přikázání však přestalo obecně platit právě proto, že v křesťanské zestručněné verzi bylo přikázáním – přikázáním věřit. Jenže člověku odchovanému racionální vědou se víra přikázat nedá. Zejména ne nějaká ta pravá víra, vedle níž všechny ostatní víry jsou bludy.

Člověk je tvor nekonečně tvořivý a podnikavý, vybavený nekonečným bohatstvím talentů a dovedností, fantazií, inspirací a schopností přetvářet a zdokonalovat sebe a svět

Žádná pravá víra nemůže existovat, protože je to víra. Pravá mohou být jen několikrát ověřená fakta. Diktovat pravou víru by byl návrat k totalitní utopii. Má tedy bílý muž navyklý svobodě ještě šanci nalézt nějakou jednotící ideu, která by se mohla stát civilizační páteří, aniž by ho vracela do totalitního režimu a omezování svobody?

Má. A je to tato jedna biblická víra, často zapomínaná, ale nekonečně ověřovaná mnohokrát prokázanými fakty: Člověk je tvor nekonečně tvořivý a podnikavý, vybavený nekonečným bohatstvím talentů a dovedností, fantazií, inspirací a schopností přetvářet a zdokonalovat sebe a svět. I nejzavilejší ateista by byl ochotný připustit možnost, že přinejmenším tento jeho aspekt nepochází z opice. Že tedy možná člověk je – řečeno biblickým jazykem a třebas i jen symbolicky míněno – stvořen k obrazu a podobě Boha Tvůrce.

Návrat k Mojžíšovi

Jenže jak vrátit smysl prvnímu přikázání, aby vracelo váhu těm zbývajícím devíti? Tím, že si ho místo novozákonně zredukovaného „v jednoho Boha věřit budeš“ přečteme v jeho původním Mojžíšově znění. Tam totiž není přikázáním, nýbrž sdělením faktu, zjevením totožnosti a definováním funkce: „Já jsem Věčný, tvůj Bůh, který tě vyvádí z útrap a z otroctví.“

V tomto sdělení spočívá onen židovský vynález svobody, ona stěžejní idea pohánějící civilizaci bílého muže. Bůh jako věčné osvobozování. Pak nám najednou, chceme-li být svobodní, všechna další přikázání dávají smysl. Pak vyjadřují svědomí a soucit. Jejich nectění je návratem do útrap a otroctví.

Na této jednoduché víře by bílý muž mohl stavět záchranu a další rozmach své civilizace. K tomu by však musel mít zákony, vlády a vzdělávací systémy, které posilují svobodnou tvořivost a znemožňují její omezování. Pak by ostatní kultury měly opět k čemu gravitovat.

Všechno ostatní ve všech ostatních vírách by klidně mohl brát jako více či méně zajímavý folklór, literaturu a drama.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.