Lidovky.cz

Kapitola 40. Jak zabránit chřadnutí západní civilizace

  7:29

18 nových otázek Benjamina Kurase. Žádné uspěchané odpovědi, prosím.

foto: ©Česká poziceČeská pozice

Příčiny chřadnutí civilizace by se měly co nejdřív stát specializovaným oborem studia historie a politologie. Každá seriózní univerzita a akademie by měly mít ústav či katedru chřadnutí civilizace, které by studovaly, jak a proč zanikly civilizace dřívější.

V čem se naše chřadnutí podobá jejich, v čem se naopak liší, jak a jakým tempem probíhá a kolik času nám zbývá, než se ta naše rozsype a rozpustí. Co by z ní mohlo zbýt, či stálo za to uchovat pro nějaké ty civilizace další. A jak ta či ona konkrétní civilizace souvisí s konkrétním lidským typem. V tomto případě bílým mužem, kterého dnes mnozí bílí flagelanti a flagelantky vnímají jako „rakovinu lidských dějin“, slovy americké feministické spisovatelky Susan Sontagové.

Otázky

Problém se záchranou západní civilizace spočívá v potíži identifikovat, co vlastně je. Je to křesťanství? Katolické nebo protestantské? Stojí, nebo nestojí na základech židovských, řeckých a římských? Čím vším odjinud ještě byla civilizace bílého muže ovlivněna? Je to osvícenství rušící sekulární moc církve a nastolující, ale až po krvavé revoluci, ideový pluralismus, právo svobodného myšlení a právo rozhodovat, kdo nám bude vládnout? Je to vědecká a technologická revoluce a převládnutí rozumu nad utopií?

Léčba chřadnoucí civilizace bude pracná a potřebovat ne nové odpovědi na staré otázky, nýbrž nové otázky bez uspěchaných odpovědí. Třeba takové:

  • Je osvobozování od všech omezujících (zastaralých, zkostnatělých, zkamenělých, zkorumpovaných) ideových a moralistních struktur osvobozující nebo ústí v chaosu?
  • Po jakou hranici osvobozuje a kde za ní přechází v chaos?
  • Jaká jsou omezení svobody?
  • Do jaké míry můžeme nechat zajít demontáž našich „klecí“ a „svěracích kazajek“, jimiž se pro nás tradice a hodnoty proměňují v dogmata, bigotnosti, snobství a šosáctví a stávají se bezmyšlenkovitou setrvačností ještě dobíhající, ale už smysl postrádající civilizační mašinérie?
  • Co je vlastně smyslem civilizace?
  • Jakým cukrem a bičem můžeme bílého muže probrat z letargie, lhostejnosti o budoucnost, lenosti a návyku na pohodlí, v němž veškeré nepohodlí za něho přebírá někdo jiný?
  • Jaké nové zdroje tvůrčí energie se k tomu kde dají nalézt a využít?
  • Jak dlouho ještě si to ti jiní nechají líbit?
  • Jaké změny, reformy, rekonstrukce a restrukturalizace tato mašinérie snese, aniž by se zhroutila?
  • A naopak, k jakým kostrám tradic a dogmat se můžeme vracet, aniž bychom tím do nové bigotnosti sevřeli onu hyperaktivitu a posedlost tvořivostí, kterou se civilizace bílého muže dosud vyznačovala a v níž dosáhla krkolomných výšin svobodným vířením idejí a oproštěním od limitací té či oné ideologie či víry?
  • Může civilizace přežít bez jedné jednotící víry či ideologie, aniž by se rozpadla na vzájemně nevraživá etnická ghetta?
  • Kde přesně je hranice, za níž se laskavost, soucit, svědomí a dobročinnost k cizím stává ohrožením vlastní existence?
  • Kde přesně je hranice mezi „naším“ a „cizím“?
  • Kdo je a kdo není ten náš „bližní“, kterého máme milovat jako sami sebe? 
  • Jaký vnější vliv je pro civilizaci obohacením a jaký ji naopak ochuzuje?
  • Dá se mezi tím vším nalézt nějaká rovnováha, která by umožňovala trvalý a vzájemně obohacující modus vivendi?
  • Podle jakých pravidel by se musel řídit?
  • Kdo by v jeho dodržování dělal rozhodčího a podle jakých hodnot?
Zapeklitosti multikulturalismu

Zaplétáme se do zapeklitostí dnes už neblaze proslulého „multikulturalismu“, o němž kdekdo říká, že neuspěl, aniž by se snažil definovat, co vlastně je, co z něj mělo uspět a jak. (Jak můžeme vědět, zda něco uspělo, či ne, jestliže nemáme jasno, co si pod úspěchem představovat?) Jeho krajní protiklad, nějaký „monokulturalismus“, je od přírody zárukou degenerace a krachu.

Monokultura politická se dá udržet jen potlačením alternativního myšlení

Monokultury zemědělské – dnes rozsáhlé plantáže čaje, kávy, tabáku, olejových palem místo různorodých a střídaných potravin – ochuzují a postupně ničí půdu, která je živí a zbídačují místní obyvatele. Monokultura politická – ideově (rasově, etnicky) čistá a neprzněná odlišnými vnějšími či kacířskými nápady (též s oblibou zvanými „bludy“) – se dá udržet jen potlačením alternativního myšlení.

Jakmile se alternativní myšlení pro jeho myslitele stává nebezpečné, přestávají alternativně přemýšlet a veškerý vývoj se zastaví. Na monokulturalismus – víru, že se nemáme od nikoho co nového učit, protože naše myšlení je jediné správné – zašly tisícileté grandiózní civilizace jako čínská a byzantská i zpočátku nadějné pokusy o tvoření civilizace islámské.

Téměř unikátní genialita civilizace bílého muže spočívá v tom, že se po celé své dějiny – někdy víc, někdy míň – dokázala oživovat a obohacovat nápady zvenčí a přivlastnit si je. Potřebovala k tomu jen jasný žebříček hodnot, jenž jí signalizoval, které cizí nápady jí prospějí a které ne. Ten se jí však vytrácí z vědomí.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.