Kapitola 31. Holocaust jako křesťanské selhání

Po holocaustu nemají křesťané právo klást na Židy žádné duchovní a morální požadavky, které nekladou sami na sebe.

Evropané, kteří zavraždili dvě třetiny evropských Židů, byli křesťané, pokřtění a odchovaní křesťanským učením. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Evropané, kteří zavraždili dvě třetiny evropských Židů, byli křesťané, pokřtění a odchovaní křesťanským učením. | foto: © ČESKÁPOZICEČeská pozice
Evropané, kteří zavraždili dvě třetiny evropských Židů, byli křesťané, pokřtění a odchovaní křesťanským učením.

Zatímco židovští myslitelé v nacismu a totalitarismu odhalují a analyzují univerzálně platné a potenciálně všudypřítomné defekty lidské psychiky, specifické problémy křesťanského selhání v holocaustu ponechávají myslitelům křesťanským. Evropský antisemitismus, jehož byl holocaust vyvrcholením, je koneckonců křesťanským problémem. A křesťané si jej musejí řešit sami.

Židovsko-křesťanské smíření

I když se vezme v úvahu a vzdá pocta za statečnost jednotlivým křesťanům i církevním organizacím, přece jen na holocaustu zbývá jedna neodmyslitelná a neoddiskutovatelná skutečnost – Evropané, kteří povraždili dvě třetiny evropských Židů, byli křesťané, pokřtění a odchovaní křesťanským učením. Proto si mnozí křesťanští teologové uvědomují, že má-li západní civilizace přežít, musí být první podmínkou židovsko-křesťanské smíření.

Kanadský katolický teolog Gregory Baum prohlásil: „Vzkaz holocaustu křesťanské teologii je, že ať to církev stojí cokoli na jejím chápání sebe, musí konfrontovat ideologie implicitní v její doktrinální tradici, odpojit se od ideologických deformací a konvertovat k pravdě.“

Francouzský katolický kněz Bernard Dupuy napsal: „Křesťanská odpovědnost nebyla omezená jen na selhání jednotlivých křesťanů, ale vycházela i ze starodávného církevního učení o judaismu a Židech. Proto úkolem současného křesťanství musí být nahradit výuku pohrdání výukou respektu. Jestliže po všem, co se stalo, církev odmítne naslouchat hlasům volajícím k ní z Osvětimi, jestliže nezpytuje své svědomí a nezaváže se k trvalému posilování svazku církve s židovským lidem, jestliže zůstane mlčet, pak skutečně umocní svou vinu a ponese těžkou odpovědnost za budoucnost. Protože, nemylme se, toto všechno by se mohlo stát znovu.“

Judaismus

Při analýze dějin křesťansko-židovských vztahů nacházejí křesťanští teologové původ holocaustu v samotném křesťanském učení včetně víc než sta výroků proti Židům v Novém zákoně. Ty na mnoho staletí vtiskly křesťanům obraz Židů jako bohovrahů odsouzených k věčnému zatracení, z něhož je může vysvobodit jen konverze ke křesťanství.

Na své pouti z časnosti do věčnosti nesmí křesťan nikdy opustit základy židovské historičnosti

Odmítnutím svého spasitele Židé ztratili přízeň Boží, která přešla na novou církev. Ta si tím z Židů vytvořila odlidštěný stereotyp lidu „nevykoupeného, zaslepeného, sveřepého, materialistického a zvrhlého“, na nějž se pak dá jako na obětního beránka vyhnaného do pouště naroubovat veškeré zlo, které si křesťan dokáže představit.

S vědomím, že nakonec ani ona slibovaná konverze ke křesťanství nebyla cestou ven – holocaust spálil i křesťany židovského původu –, upozorňuje s palčivou naléhavostí na prastaré kořeny antisemitismu americký protestantský teolog a profesor religionistiky A. Roy Eckardt (1918–1998) už ve své první knize Christianity and the Children of Israel (Křesťanství a děti Izraele), kterou napsal krátce po válce jako 30letý.

Ve svých následných studiích trvá na tom, že se Nový zákon musí začít vykládat i ve světle na něm nezávislých historických studií judaismu a vzniku křesťanství z něj. Zdůrazňuje historickou skutečnost, že Ježíš celý život prožil, cítil a myslel jako Žid a jeho posledními slovy byla židovská modlitba. Jeho učení ani zdaleka nebylo v konfliktu s hnutím farizejských rabínů, kteří byli ve skutečnosti reformátory judaismu z kněžského systému na učenecký a etický. Na judaismus je třeba pohlížet v jeho kontextu, nikoli prostřednictvím filtru křesťanského výkladu. A vzít na vědomí, že sinajská smlouva s Bohem trvá.

Vražedný antisemitismus

Křesťané, kteří odsuzují antisemitismus, ale po holocaustu trvají na „křesťanském absolutismu a triumfalismu“, podle Eckardta „jen opět nahrazují antisemitismus antijudaismem“, z nějž antisemitismus vzešel a který, brán do důsledků, může být stejně vražedný. Antijudaismus v křesťanství znamená návrat k pohanství. Eckardt varuje, že se křesťanství odloučením od judaismu odřezává od svých kořenů.

„Křesťanská revoluční vůle“, jak Eckardt nazývá svou výzvu k transformaci myšlení, se musí „zachránit od všech ubohých bůžků, kteří nás svádějí, od všech našich idolatrií. Jestliže Ježíše přeměníme v idol, vrací nás to k našim pohanským hříchům, našim idolatriím, naší beznaději. Na své pouti z časnosti do věčnosti nesmí křesťan nikdy opustit základy židovské historičnosti. Ona dává smysl jeho životu a dokonce mu pomáhá rozlišovat pravdu od hereze.“

Poučovat Židy po holocaustu, jak věřit v Boha, je pro Eckardta „obscénní“. Po holocaustu nemají křesťané právo klást na Židy žádné duchovní a morální požadavky, které nekladou sami na sebe. Jediné, co mohou v souvislosti s holocaustem dělat, je „dbát, aby se nikdy neopakoval“. Eckardt umírá v roce 1998, v době, kdy opakování holocaustu přestává být nepředstavitelné. Pouze s tím rozdílem, že tentokrát necháme jeho vykonání na někom jiném. Tu a tam mu k tomu pár křesťanů zaskanduje: Žid je rasista, Žid je nacista, tady ho máte. Pomáhá jim to k čistému svědomí – on si to ten Žid přece jen zaslouží.

A civilizace bílého muže se opět začne vyvracet ze svých kořenů.