Snahy totalitarismu o ovládnutí Země vedou k destrukci lidství a ničí esenci člověka, píše Hannah Arendtová (1906–1975) v roce 1950 ve studii Původ totalitarismu. Ta dodnes zůstává jednou z nejpodrobnějších a nejvarovnějších analýz nacismu a komunismu. Dvou zdánlivě protichůdných totalitních extrémů, na nichž však Arendtová nachází víc podobností než rozdílů. Jí vděčíme za prozření z klamu, který je rozlišuje na pravicový a levicový.
Vzestup totalitarismu
Hannah Arendtová je obvykle klasifikovaná jako politoložka a politická historička, ale její pohled je esenciálně psychologický. Jako první identifikovala, podrobně popsala a analyzovala masovou psychologii. Tedy psychologii oné většiny lidstva, která nemá vyhraněný názor ani pevnou politickou loajalitu, a je tudíž snadno manipulovatelná.
V politickém systému fungujícím na základě jasně odlišených společenských tříd může tato masa být jeho páteří, neboť z hmotné motivace a částečně i závisti usiluje – vesměs pilnou prací a podnikáním – o přiblížení vyšší třídě. Tím Arendtová uznává, že demokracie – či přinejmenším určitý sociálně-politický klid – závisí paradoxně na zachování stabilního třídního systému, v němž každý více méně nachází své místo a každá sociální vrstva má vlastní politické zastoupení.
Katastrofou pro masu je, když se třídní systém zhroutí, jak se stalo na konci první světové války v Německu i v Rusku
Katastrofou však pro masu je, když se třídní systém zhroutí, jak se stalo na konci první světové války v Německu i v Rusku. Krach systému společenských tříd byl podle Arendtové jedním z hlavních prvků, které k vzestupu obou totalitarismů přispěly. „Pád ochranných zdí společenských tříd,“ vysvětluje Arendtová, „transformoval většiny dřímající v pozadí všech politických stran do jedné velké neorganizované a nestrukturované masy rozzlobených jednotlivců, kteří neměli nic společného, kromě děsivé negativní solidarity.“
Rusko a Německo
V Rusku sociálního chaosu bleskurychle – po krátkém nadechnutí sociální demokracie – využili bolševici k nastolení totální nadvlády. V Německu se společenské a intelektuální elity pokoušely s velkou námahou a přes obrovské ekonomické překážky táhnout nezkušenou parlamentní demokracii – až do jejího přirozeného zhroucení. To nastalo tím, že masa ztratila důvěru v demokratický systém politických stran, protože jí nedokázal zajistit minimální ekonomickou stabilitu. Přestala tudíž demokratické strany volit a ony s ní přestaly počítat.
Ekonomickým krachem Německa tato masa spadla do světa luzy, kde již na ni číhal gangstersky organizovaný nacionální socialismus s ideologií, která jí potvrzovala zklamání demokracií a vracela naději a iluzi jistot a sebeúcty. Je to masa politicky „nezkažená“, a tudíž snadno tvárná. Jejím prostřednictvím totalitní hnutí zneužívají demokratických svobod k tomu, aby je zrušily.
V Rusku i v Německu totalitní hnutí ideologií příslibů zářné budoucnosti maskovala svůj skutečný záměr, jímž bylo využít zmanipulovaných mas k tomu, aby luza mohla kdekoho okrást a stát se sama elitou. V obou případech se masa nechala zmanipulovat natolik, že se dopouštěla větších zločinů než samotná gangsterská luza, jakmile je mohla provádět beztrestně a dokonce jako vlasteneckou zásluhu. V obou případech se mezi elitami našlo dost těch, kteří se k luze připojili, protože je fascinovala svou troufalostí a sebejistotou. Arendtová to vysvětluje tím, že tyto dvě společenské vrstvy byly jako první eliminovány z třídní struktury.
Ztráta smyslu
Úspěch totalitarismu má původ v nečekaném a děsivém zvratu v psychologii masy. V tom, jak snadno se její jednotlivci vzdávají svých běžných osobních a sobeckých zájmů a jednají proti sobě, ve prospěch „hnutí“ nebo státu. Jsou za to odměňování „statusem“ čili vědomím příslušnosti. Výsledkem je oslabený smysl pro sebezáchovu jednotlivce, na němž přestává záležet a který má hodnotu jen jako součást celku žádajícího jeho absolutní loajalitu.
Masy „ztratily nejen své okovy bídy, nýbrž i zájem o svoje blaho“. Zrodil se „masový člověk“, který ztratil veškerou autonomii, a nastala „masová doba“. V ní přestává existovat jakákoli lidská činnost, kterou by neřídil stát a jež by mu nebyla věnovaná. Paradoxně v ní však každý jednotlivec zůstává osamělý a ve strachu z ostatních. Ve strachu, kdy bude potrestán za to, že porušil masovou konformitu, aniž by věděl čím.
Díky Arendtové získává bílý muž politická čidla vnímající zavčas signály rodících se totalitních tendencí
Libovůle vládnoucích přivodí masám ztrátu smyslu – ztrátu vědomí jakéhokoli vnitřního osobního systému hodnot. Kromě loajality k systému, který jednotlivce nutí ke spoluúčasti, a tím ke spoluvině. Tak totalitarismus nachází způsob, jak masového člověka ovládat zevnitř, z jeho vlastní duše. A vést ho podle Arendtové k svrchovanému ignorování svých potřeb, nezodpovědnosti za následky vlastních činů, vykořeněnosti, pohrdání utilitárními motivy, zanedbávání hmotných a národních zájmů, oproštění od ziskové motivace a k neochvějné víře v ideologický fiktivní svět. A tím v něm pěstovat mechanickou a téměř náměsíčnou „banalitu zla“, kterou identifikovala v Adolfu Eichmannovi. To vše, upozorňuje Arendtová, vnáší do politiky nepředvídatelnost, iracionálnost a nelogičnost, kterým se těžko čelí.
Politická čidla
Díky Arendtové, a víc než komukoli jinému, získává bílý muž politická čidla vnímající zavčas signály rodících se totalitních tendencí v sobě, ve svém okolí a ve své civilizaci. A s nimi i úzkostlivost je potlačovat dřív, než se stačí rozvinout.
Ten si však svým kyvadlem zaletí do dalšího extrému, který si tuto úzkostlivost přetvoří v autocenzuru, dnes známou pod názvem politická korektnost. Ta mu omezí svobodu myšlení a zaslepí ho vůči novému totalitarismu, který k němu bude protékat z civilizace islámské. A budou v něm viditelně přítomny všechny prvky obou předchozích totalitarismů.
