Zakladatel eugeniky Francis Galton si ke konci 19. století zažongloval s teorií – docela logickou v kontextu darwinismu –, že je-li člověk nejvyšším stupínkem živočišného řetězce, mělo by se na něho dát aplikovat genetické šlechtění jako na zvířata. Společnost by se nějaký způsobem – Galton ještě nenaznačil jakým – měla zaměřit na selekci a páření „kvalitních“ jedinců a omezit páření „nekvalitních“.
Něco podobného už ostatně provozovala po staletí evropská aristokracie tím, že se pářila jen mezi sebou. Jednu dobu to dopadalo tak, že téměř celé Evropě vládla hrstka bratranců a sestřenic.
Ozdravování plebejskou krví
V době osvícenství a rozvoje vědy však už také vycházelo najevo, že některé aristokratické rody začínají produkovat jedince fyzicky i mentálně degenerované. Proto se začaly z vlastního pudu sebezáchovy ozdravovat a občerstvovat plebejskou krví a tvořivou energií míšením staré urozenosti s novými penězi.
Dívky plebejských nových zbohatlíků – navíc často cizího původu – se vdávaly do aristokratických rodů. A synové plebejských nových zbohatlíků se do šlechtického stavu vkupovávali buď peněžními dary na bohulibé veřejné účely nebo zásluhami o byznys, vojenství, veřejnou správu, vědu či umění, aby se se šlechtickými tituly mohli se starou aristokracií mísit bez uzardění na obou stranách.
Díky tomu, že mezi nejúspěšnější novozbohatlické vrstvy patřili lidé s právnickým vzděláním, vznikl v Anglii vtípek, že by si právníci neměli brát právníky, protože z toho budou blbé děti a další právníci.
Vědomí nadřazenosti
V době vzniku eugenické teorie už bylo takové míšení šlechtěných a nešlechtěných genů natolik běžné, že mohlo nadšeným eugenikům přinejmenším dát příležitost k pochybnostem o dlouhodobém přínosu lidského šlechtění. K takovým nadšencům patřili i slovutní spisovatelé, například H. G. Wells, který navrhoval sterilizaci podřadných jednotlivců, nebo G. B. Shaw. Ten v roce 1910 hovořil o představě „smrtících komor“ v přednášce, která sdělovala, že „hodně lidí by muselo být zbaveno existence, prostě proto, že to mrhá časem jiných lidí, kteří o ně musejí pečovat“. Nikdo nikdy přesně nepotvrdil, zda to myslel vážně nebo ironicky či provokativně. A možná si tím nebyl jistý ani on sám.
V době vzniku eugenické teorie bylo míšení šlechtěných a nešlechtěných genů běžné
Koho angličtí eugenici považovali za nejvyvinutějšího člověka, vyjádřil nejlíp v zápiscích z první světové války stoupenec eugeniky a proslulý válečný hrdina, tehdy teprve osmnáctiletý důstojníček Alfred Daniel Wintle: „Každý den děkuji Bohu, že mě udělal Angličanem. Mohl mě taky udělat šimpanzem, blechou, Francouzem nebo Němcem.“ Vědomí nadřazenosti Anglie a úžasu nad tím, co si vůči ní drzá Hitlerova čeládka dovoluje, pohánělo k buldočí tvrdohlavosti v další světové válce i Churchilla. Ten byl jednu dobu také mírným stoupencem eugeniky, než ho (a prakticky celý intelektuální Západ) z ní definitivně vyléčilo poznání, k jaké vražedné hysterii může do důsledků dotažená eugenická víra dovést i civilizovaný národ vychovaný na biblických hodnotách posvátnosti lidského života a důstojnosti člověka tvořeného k obrazu Božímu.
Zaostávání
Tím se eugenika posunula za okraj civilizované debaty, odkud se občas pokusí vystrčit hlavu s poplašným varováním, jak třeba černoši inteligenčně zaostávají a parazitují na bílém muži. Nebo jak bílého muže ovládá a okrádá vychytralý všudypřítomný Žid. Mezi americkými protestanty anglosaského a nordického původu také během druhé světové války přežívaly obavy, že národní kvalitu USA degradují i katoličtí Irové, Italové nebo Poláci. A katolizaci kdysi protestantského Bostonu nesli jako národní tragédii. Než se jeden bostonský katolík stal prezidentem.
Generaci poté se USA ze statistik eugenikou používané metody měření inteligence zvané IQ dozvídají, že bílý muž sice pořád svými výsledky ve vzdělání předčí muže černého, ale v průměru o 20 procent zaostává za Číňanem a Korejcem. Anglický bílý muž stejně tak za Číňanem a Indem. A český bílý muž za Vietnamcem.
