Nacismus, detail po detailu zkoumaný a dokumentovaný reportéry, historiky, politology, psychology, teology, právníky a vojenskými odborníky, byl jevem natolik unikátně, mimořádně a absurdně brutálním a megadimenzionálním, že jej dokázal málokdo plně pochopit.
Evropský intelekt se trápil otázkami: Co se to skrývá v hlubinách lidské duše, co dokáže páchat na lidech takové krutosti? Dlí to v nás všech, nebo jen v některých národech nebo typech lidí? Za jakých okolností tomu ten či onen z nás podlehne? Jak se tomu dá zabránit? Jak se to dá přežít? Může se po nacismu ještě vůbec mluvit o nějaké evropské kultuře a civilizovanosti? Z jakých evropských tradic, idejí, dogmat a dějinných událostí vyvěrá? Byl odnoží západní civilizace, nebo útokem na ni? Byl to krajní projev křesťanství, nebo zvrat k pohanství? Dá se po Osvětimi ještě věřit v Boha? Jestliže ne, čím jej můžeme nahradit, co by nám dávalo morální a duchovní sílu a naději? Jestliže ano, jak si jej můžeme přetvořit, abychom v něj věřit dokázali a dával nám smysl?
Evropa zemřela v Osvětimi, říkali mnozí. Zmůže se na nějaké vzkříšení? Ptali se křesťanští, židovští i ateističtí myslitelé.
Psychologická laboratoř
Do hloubkové studie všech těchto otázek se náruživě ponořili čtyři židovští psychologové, kteří po druhé světové válce silně ovlivnili hledání nového smyslu existence: Viktor Frankl (1905–1997), Erich Fromm (1900–1980), Wilhelm Reich (1897–1957) a Hannah Arendtová (1906–1975). Všichni pocházeli z německé kultury. Jen jeden z nich však zažil holocaust na vlastní kůži, ostatním se podařilo včas uprchnout do USA.
Může se po nacismu ještě vůbec mluvit o nějaké evropské kultuře a civilizovanosti?
Viktor Frankl strávil v koncentrácích včetně Osvětimi tři roky. A za přežití vděčí svému psychologickému objevu, že i nejhorší podmínky dokážou přežít ti, kdo v osudu včetně nesnesitelného utrpení nacházejí konkrétní smysl, význam, účel. V hledání smyslu se cvičil tím, že spoluvězňům, které to zajímalo, pomáhal smysl existence nacházet.
V noci na dvoře koncentráku sám sobě, ale přitom imaginárnímu vědeckému publiku, dával „vědecké přednášky“ o svých psychologických objevech. Uznával dokonce, že za ně vděčí svému osudu, protože jinde by na ně nepřišel. Bral své věznění jako psychologickou laboratoř.
Objevil při tom absolutní základ lidské svobody. Poslední svobodu, kterou člověku nikdo nemůže vzít: volit si vlastní postoj a výklad všech situací, v nichž se nachází, a událostí, které se mu dějí. A tím jim všem dávat smysl. Programově se tím přiřadil k filozofii existencialismu.
Svědomí
Jeho první poválečná kniha s nemotorným německým titulem Ein Psychologe erlebt das Konzentrationslager, do angličtiny přeložená jako Man’s Search for Meaning a do češtiny Vůle ke smyslu, se stala desetimilionovým bestsellerem. A psychologové ji dodnes považují za jednu z nejvlivnějších psychologických prací poválečné doby. Život má podle Frankla smysl i v nejnesmyslnějších situacích. I po ztrátě smyslu všeho nám jako spása zbývá láska. Bůh – hledáme-li ho a nemůžeme jinde nalézt – se nenachází v lásce druhých k nám, nýbrž v naší lásce k druhým.
Absenci smyslu identifikuje Frankl jako hlavní příčinu depresí. Nacházení smyslu je cestou z nich. Předpokladem k tomu je hledání osobního tvůrčího poslání a výkon činností, které ono poslání naplňují. Franklův objev „logoterapie“ (léčby nacházením smyslu) přebírá většina moderních psychoterapeutických metod.
Absenci smyslu identifikuje Frankl jako hlavní příčinu depresí. Nacházení smyslu je cestou z nich.
Frankl označuje za nezbytný základ civilizace fenomén svědomí, kterému říká „nevědomý Bůh“. Přesněji, míní tím přítomnost Boha v našem nevědomí. Svědomí, píše v knize The Unconscious God (Nevědomý Bůh), nám z nevědomí přenáší „předvědecké“, „předlogické“ a „předmoralitní“ intuitivní chápání existence, jaká by „měla být“, promítá je do reality, jaká „je“, a snaží se ji tím korigovat. Frankl považuje svědomí za jediný psychologický nástroj, který dokáže vnést absolutní věčno do osobního konkrétna, a tím mu dát vyšší, nadosobní, sebepřesahující (transcendentní) smysl.
Pouze dobří a zlí lidé
Ve své analýze holocaustu Frankl překonává veškeré pocity ublížení, oprošťuje se od etnických předsudků, odmítá kolektivní národní vinu a deklaruje existenci „pouze dvou lidských ras: dobré a zlé“. Pomáhá tím psychicky a kulturně zdeptaným Němcům hledat smysl němectví po nacismu v tvorbě precizních a dokonalých věcí, čímž jim otvírá návrat mezi civilizované národy.
Zároveň tím však zcela bezděky otvírá Pandořinu skříňku relativizace zla, která budoucím generacím, od nacismu časově vzdálenějším, umožní zneužít nálepky „nacista“ na kdejaký projev „pravicovosti“ ztotožňované s „rasismem“. A tím bílého muže pošťouchnout do náruče v zákulisí číhající neomarxistické politické korektnosti a multikulturního sebemrskačství.