Jak loupež kolektivistického státu přerozdělujícího produkci tvůrčích lidí funguje v praxi, si Ayn Randová pamatovala z počátku leninských světlých zítřků. Z nich se jí v roce 1925 podařilo jako 20leté petrohradské studentce uprchnout do USA. Tehdy se ještě jmenovala Alisa Zinovjevna Rozenbaumová, a proto ji můžeme považovat za dalšího příslušníka židovského spiknutí na záchranu civilizace bílého muže.
Individualistická filozofie
Bleskurychle se naučila anglicky natolik, že mohla psát v Hollywoodu filmové scénáře. Do poloviny čtyřicátých let má na kontě i úspěšnou divadelní hru a dva romány. A hezký půlmilionek dolarů z jejich tantiém. Celé její dílo pohání odpor ke všem totalitám a fandí nekompromisnímu tvůrčímu individualismu, který nazývá „racionálním egoismem“.
Ten sálá už z jejího úspěšně zfilmovaného bestselleru The Fountainhead (Zdroj), který svého hrdinu, vynikajícího nezávislého architekta (ve filmu ho hraje Gary Cooper), vrhá do konfliktu s průměrností establishmentu a s konvencemi. A proslavuje se výrokem „dějiny tvoří lidé, kteří dělají první kroky novými cestami, přičemž ne jsou vyzbrojení ničím jiným než svou vizí“.
Její troufale individualistická filozofie zpočátku nenápadně pobublává v zákulisí neustále sílícího varu kolektivistických ideologií s nemódní vírou, že „civilizace je pokrok ke společnosti soukromí“, neboť „divošská existence je veřejná, řízená zákony kmene“ – „civilizace je proces osvobozování člověka od lidí“. Jejími náruživými čtenáři jsou individualisté, kteří společně s ní věří, že „tvůrčího člověka motivuje touha něčeho docílit, nikoli porážet druhé“.
Osvobození
Úspěšní tvůrci zastrašení pocitem viny z bohatnutí se nechávají osvobozovat její radou „prchej o život před každým, kdo ti říká, že peníze jsou zlo, neboť tento výrok je poplašným zvonkem blížícího se lupiče“. Jejím čtenářstvem je bezmála tajné spiknutí konzervativních individualistů bužírujících nad jejím ujištěním, že „účelem morality je učit se nikoli trpět a umřít, ale radovat se a žít“ a že „štěstí je stav vědomí vycházející z uskutečnění vlastních hodnot“.
Randová varuje, že se blížíme stadiu, kdy „si vláda může dělat, co se jí zlíbí, zatímco občané musejí na veškerou činnost žádat povolení“
Probouzí je k úžasu šokujícím tvrzením, že „má-li jakákoli civilizace přežít, lidé musejí odmítnout moralitu altruismu“. Ta je totiž příčinou posilování diktátorských choutek vlád a olupování tvůrčích lidí. A činí z vlády „potenciálně nejnebezpečnější ohrožení práv člověka, neboť drží legální monopol na použití fyzického násilí proti legálně odzbrojeným obětem“.
Takzvaná „vládní podpora“ podnikání je „stejně katastrofální jako vládní perzekuce“, a proto „jediným způsobem, jímž může být vláda užitečná prosperitě národa je do ničeho se neplést“. Randová varuje své čtenáře, že se rychle blížíme stadiu, kdy „si vláda může dělat, co se jí zlíbí, zatímco občané musejí na veškerou činnost žádat povolení. Jde o stadium nejtemnější doby lidských dějin vládnutí brutální silou.“ Tvůrčí člověk tomu musí čelit tím, že se „neptá, kdo mu co dovolí, ale kdo mu v čem může zabránit“.
Román, který mění život
Příznivci Ayn Randové se stávají náruživí konzervativci perzekvovaní do všeho prosakující politickou korektností, kteří v hloubi duše věří, že etatistický kolektivismus se jednou musí zhroutit. A nahradí jej renesance tvůrčího individualismu, k němuž Randová svého čtenáře inspiruje jako málokterý jiný současný myslitel.
S viditelným nárůstem vměšování státních a nadstátních byrokracií do života tvůrčích občanů v západních zemích a milionů neproduktivních lidí v celém světě závislých na klesajícím procentu tvůrčích lidů roste i počet čtenářů, kterým filozofie Randové dává smysl jako jediná možná záchrana civilizace. V roce 2010 se počet čtenářů jejího románu Atlas Shrugge dblíží jeho celkovému prodeji 30 milionů výtisků.
Miliony podnikatelů se přestávají stydět přiznat, že žádná jiná kniha jim stejně pozitivně nezměnila život a doporučují ji dalším. Roční prodej knihy dosahuje 800 tisíc, dalších 400 tisíc rozdává zdarma školám The Ayn Rand Institute, který od smrti Randové v roce 1982 řídí její žáci. Podaří se Ayn Randové probudit dostatečný počet tvůrčích individualistů, díky nimž by se aspoň posmrtně mohla stát zachránkyní civilizace bílého muže před sebezničením?
