Lidovky.cz

Kam povedou ukrajinské lustrace aneb Vábení nového tyrana

  9:10
Minulý čtvrtek vstoupil na Ukrajině v platnost lustrační zákon. Mnozí ukrajinští komentátoři jej označují za kontroverzní a podle kritiků je protiústavní, protože vychází z principu kolektivní viny. Nejsou ukrajinské „lustrace na český způsob“ jen procesem, jak davu, provinilému mlčením za ,předchozí tyranie‘, předhodit zástupné viníky?

Lustrace se mají týkat i nejvyšší vládní úrovně, nikoliv ale prezidenta Petra Porošenka (na snímku), který již působil ve vládě v éře Viktora Janukovyče. Ti, kdo jsou voleni do funkcí všelidovým hlasováním, pod zákon nespadají. foto: Reuters

Na Ukrajině je snad přes všechny obtíže konec občanské války v dohlednu. A jak to v dějinách bývá, po tragédii přichází katarze. V této souvislosti začal ukrajinskou společností hýbat problém lustrací. Z naší perspektivy a s našimi zkušenostmi je třeba se ptát: Jak (a zda vůbec reálně) souvisejí „lustrace na český způsob“ s očistou společnosti? Nejde pouze o jiný způsob manipulativního ovládnutí společnosti?

Ohlávka za ohlávku

Velmi případné je v této souvislosti citovat Gilberta K. Chestertona: „Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. (...) Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje. (...) Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti. (...) Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“

Nejsou lustrace procesem, umožňujícím novému režimu si nerozborně zavázat ty, kterým bude garantováno, že vyjdou z lustračního procesu „čistí“?

Nejsou tedy lustrace jen procesem, jak davu, provinilému mlčením za „předchozí tyranie“, předhodit nějaké zástupné viníky? Procesem, umožňujícím novému režimu si nerozborně zavázat ty, kterým bude garantováno, že vyjdou z lustračního procesu „čistí“?

Procesem, sázejícím na „trpělivost, kterou mají všichni dobří křesťané s bezprávím, konaným na jiných lidech“, jak praví opět Chesterton, protože část lustracemi postižených bude nevinných? Procesem, který tento mlčenlivý souhlas s novými nespravedlnostmi využije k tomu, aby takto zkompromitovanému davu nasadil zase jinou ohlávku?

Lustrace a denacifikace

Nejsou to otázky zbytečné, protože Ukrajině radili i iniciátoři a tvůrci dodnes platného českého lustračního zákona. Ten je namísto zkoumání individuální odpovědnosti založen na plošné administrativní metodě. Její pokřivená, ryze ideologická optika svádí k používání několikerého metru, což ve svých důsledcích devastuje společnost i ekonomiku. A svévolným soustředěním pozornosti na vybrané ideologické problémy reálně oslabuje i bezpečnostní procesy.

Český lustrační zákon je namísto zkoumání individuální odpovědnosti založen na plošné administrativní metodě, jejíž pokřivená, ryze ideologická optika svádí k používání několikerého metru

Zdejší lustrátoři toho mnoho namluvili o údajné podobnosti takzvané dekomunizace s denacifikačním procesem, který probíhal v poválečném Německu. Bude proto zajímavé podívat se na onen denacifikační proces blíže. Poslouží nám k tomu velmi pozoruhodná kniha Mary Fulbrookové Dějiny moderního Německa (2009). Autorka totiž srovnává, jak onen proces probíhal ve východním Německu a jak v Německu západním.

Denacifikace měla v zásadě dvě roviny – trestněprávní a společenskou, v níž se projevovala formou uzákoněné ostrakizace (zákaz zastávání některých funkcí ve státním aparátu, pozic v hospodářské sféře, omezení občanských práv).

Denacifikace na východní způsob

V sovětské okupační zóně začali být nacisté v roce 1945 rozdělováni na „formální“ a „aktivní“. V roce 1947 byli amnestováni „malí nacisté“, kteří ideologicky prozřeli a projevili odhodlání budovat novou společnost (vlastně podobně, jako budovali onu předchozí).

Hlavní denacifikační důraz byl ideologicky položen na formální proměnu institucí

Hlavní denacifikační důraz byl tedy ideologicky položen na formální proměnu institucí. Ve společnosti probíhala plošná masivní transformace a personální čistky. Například v roce 1949 již bylo vyměněno 80 procent nižšího školského personálu. Ve zdravotnictví se ale s ohledem na požadavek udržení standardu zdravotní péče postupovalo mírněji. Administrativní přístup dovoloval podobná kouzla, jaká později známe z našeho lustračního procesu.

Rozdíl mezi denacifikací věcnou a formální snad nejlépe vyvstává na skutečnosti, že východoněmeckou armádu NVA pomáhalo budovat i několik generálů wehrmachtu, kteří nebyli členy nacistické strany. Těm nacistům, kteří nebyli shledáni válečnými zločinci, pak byla v několika fázích od roku 1948 do roku 1952 odstraněna omezení aktivit a práv a byla jim vrácena plnoprávná občanství.

Denacifikace na západní způsob

Na rozdíl od „východní“ interpretace nacismu jako především socioekonomického problému se „západní“ interpretace nacismu soustřeďovala na aspekty individualistické a psychologické.

Přesto se i v západních zónách zpočátku prosadil názor, že prominentní sociální skupiny mají větší odpovědnost než ostatní. Z toho vycházela v červenci 1945 přijatá směrnice stanovující „vinu skrze zastávání úřadu“. To vedlo k bezprostřednímu odstranění z postů, či dokonce internaci velkých skupin lidí. Nejprve ze státní správy, od září 1945 pak i z ekonomické oblasti.

I v západních zónách se zpočátku prosadil názor, že prominentní sociální skupiny mají větší odpovědnost než ostatní

Nacisté směli zastávat pouze nekvalifikované pozice. Mnohé posty byly proto redefinovány tak, aby v nich nacisté mohli zůstat. Nicméně i tak docházelo ke ztrátě odborníků, což spolu s plnými internačními tábory činilo situaci neudržitelnou.

V březnu 1946 byla základní kritéria denacifikace přehodnocena a počal se prosazovat individuální přístup, beroucí ohled na osobnostní stránku s důrazem na objektivní důkazy. Na základě důkladných dotazníků byli prošetřovaní jedinci zařazeni do pěti kategorií, od závažných delikventů až po ty očištěné. Každý sporný případ se dostal před soud.

Denacifikační proces se tak ale stal těžkopádným a ve výsledcích nekompatibilním. V britské okupační zóně bylo očištěno devadesát procent prošetřovaných, zatímco ve francouzské polovina a v americké pouhá třetina. Množily se protesty jak na přílišnou tvrdost denacifikace, způsobující ztráty expertních znalostí, tak i na druhou stranu proti nedůslednosti denacifikace, neboť „velké ryby“ uplavaly.

Na počátku padesátých let skončila i západoněmecká denacifikace. Ústavou byli všichni státní zaměstnanci rehabilitováni a byla jim vrácena práce, nebo dostali plnou penzi.

Překvapivá pointa?

Podle Fulbrookové se denacifikace nepovedla, a to ani východním, ale ani západním způsobem. Ani obrovskými čistkami se nepodařilo nahradit staré elity novými. Převažovaly sebezáchovné snahy, mnohé z minulosti nebylo vysvětlováno, ale odvysvětlováno. Lidé si vzájemně dosvědčovali polehčující okolnosti a vždy ty lepší možné úmysly.

Výsledným efektem bylo spíše semknutí Němců v odporu vůči denacifikaci, založené na všeobecném pocitu ukřivděnosti a doprovázené nepřátelstvím vůči okupačním silám

Výsledným efektem bylo paradoxně spíše semknutí Němců v odporu vůči denacifikaci, založené na všeobecném pocitu ukřivděnosti a doprovázené nepřátelstvím vůči okupačním silám. Jediným nacistou, jak to tak všeobecně vycházelo, byl asi jen Hitler.

Ani proces společenské převýchovy, který měl pozitivně doplnit denacifikační proces, se velmi nevydařil. Západoněmecké školství zůstalo konzervativní, bez většího zájmu vštěpovat studentstvu demokratické postoje. Mnoho studentů projevovalo náklonnost ke krajní pravici a rasismu.

Ale ani východoněmecká propagandistická masáž neměla na studentstvo žádoucí účinek, spíše – paradoxně, avšak nepřekvapivě – poněkud opačný.

Ne cíl, ale cesta!

S přihlédnutím k předchozímu je o to pozoruhodnější jakýsi „vedlejší výsledek“ denacifikačního procesu. Ukázalo se, že nebylo až tak podstatné, co bylo jeho cílem, ať společenská očista, revoluční přeměna společnosti, nebo nastartování ekonomiky. V dlouhodobé perspektivě se totiž ukázalo jako mnohem důležitější to, jaká cesta byla zvolena.

Cesta plošného lustračního „řešení“, která vykazuje rychlý a propagandisticky využitelný efekt „pro oči“, je dračí setbou, jejíž plody jsou trpké a vyžadují neustálé nové a nové propagandistické nátěry. Lži se kupí na nepravdy a společnost, zavalená hesly s „pravdou a láskou“, je ve skutečnosti rozežírána zevnitř falší a nenávistí.

Vláda drží celou tu smolnou lustrační lázeň vroucí kvůli udržení poslušnosti těch, kteří do ní (zatím) nespadli. Ideologizovaný režim byl vystřídán jiným, taktéž na ideologii založeným.

Důstojné osobní konfrontace, typické pro demokratický režim, jsou nahrazovány neosobními kompromitacemi. Vláda drží celou tu smolnou lustrační lázeň vroucí kvůli udržení poslušnosti těch, kteří do ní (zatím) nespadli. Ideologizovaný režim byl vystřídán jiným, taktéž na ideologii založeným.

Příklon k individuálnímu (soudnímu) řešení taktéž nepřinesl uspokojivé výsledky v požadovaném směru. Tato cesta však znamenala mnohem lepší vklad do budoucnosti. Výsledky se neprojevily okamžitě, ale netrvalo to zase až tak dlouho. Racionalita, byť ve formě až hypertrofované ekonomiky a spotřeby, převážila nad ideologií. Po přeideologizované fázi dějin to však působilo jako léčivý balzám.

Evropa by měla mít ve své genetické výbavě tuto zkušenost a imunitu vůči okřídlenému „účel světí prostředky“. Nikoliv, nesvětí, to je jen heslo těch netrpělivých, kteří nevěří ani sobě, ani tomu, co vyznávají, a proto se chtějí dočkat výsledků svého úsilí, jakkoliv chatrných, či dokonce fiktivních. Chtějí se jich dočkat hned, aby je stihli ještě propagandisticky využít ve smyslu další manipulace společnosti.

Logické důsledky

Lze tedy konstatovat, že přes nedosažení onoho okamžitého cíle (otázkou je, zdali byl vůbec dosažitelný) byla společnost významně poznamenána způsobem, jakým zvolila cestu k dosažení svého záměru.

Soustředěním se lustrací na určitý, účelově definovaný výsek minulosti ve skutečnosti kriticky oslabí celý bezpečnostní a obranný systém Ukrajiny

Proto je třeba Ukrajince dostatečně včas a důrazně varovat. To, co jim zastánci českého lustrování poradili, je cesta „východním“, nikoliv „západním“ směrem. Tak východním, že ani Rusové tam již nejsou. Ta cesta vede opravdu spíše severokorejským než demokratickým směrem. Je to cesta plošného hodnocení, popření individuality, na niž Západ přísahá. Je to cesta falešných svědectví, přetvářky, mimosystémových výjimek a používání dvojího metru. To vše vede k implicitnímu zotročení těch kompromitovaných a otrávení zbytku společnosti.

Nadto soustředěním se lustrací, této rádoby bezpečnostní očisty, na určitý, účelově definovaný výsek minulosti ve skutečnosti kriticky oslabí celý bezpečnostní a obranný systém Ukrajiny. Bude skrznaskrz prolezlý metastázemi bezpečnostních rizik.

Ono to ale ani jinak nemůže být, když se provádí debolševizace ryze bolševickým způsobem. 

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.