Ceska Pozice

Jiří Přibáň: Islamistický teror a jiné hrozby

Komentář kněze Tomáše Halíka v Lidových novinách Proč nejsem Charlie vyvolal řadu reakcí, jež LN postupně publikují. „Nezaznívá spolu s pobouřením i hlas, nebo spíš povzdech lidu zbavovaného svobody?“ píše Jiří Přibáň.

Tomáš Halík. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Halík. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Tomáš Halík.

Anglický básník John Milton není jen autor slavných veršů Ztraceného ráje, ale také politik, jehož téměř čtyři století stará polemika Areopagitica se dodnes považuje za jeden z prvních moderních projevů na obranu svobody projevu a proti státní cenzuře. Ta polemika mluví z duše i všem svobodomyslným lidem dneška, kteří ovšem zůstávají zmateni závěrečnou částí, v níž Milton poznamenává, že do této svobody nelze zahrnout „papežence“ vyznávající pověry a náboženskou i občanskou nadřazenost a že takové zlo páchané na víře a dobrých mravech nemůže dovolit žádný zákon.

Instinktivní přimykání se ke svobodě a současná potřeba vyloučit z ní ideologické a politické nepřátele vyvolávají zmatek i v dnešních sekulárních demokraciích

Instinktivní přimykání se ke svobodě a současná potřeba vyloučit z ní ideologické a politické nepřátele vyvolávají zmatek i v dnešních sekulárních demokraciích a nedávné útoky v Paříži a reakce na ně jsou toho jedním z mnoha příkladů. V těch dvou týdnech od pařížských útoků na redakci Charlie Hebdo a židovský obchod bylo řečeno snad úplně vše! Zatímco miliony lidí o sobě prohlašovaly, že „jsou Charlie“, jiní naopak z nejrozmanitějších důvodů tvrdili, že „nejsou Charlie“.

U nás tuto debatu rozpoutala polemika Tomáše Halíka, který prohlásil karikatury Mohameda za nevkusné i urážlivé, aby tak dokumentoval vztah mezi svobodou a odpovědností. Tím ale mimo jiné ukázal, že ani dnešní demokratické společnosti založené na myšlence lidských práv se nevyhnou paradoxům spojeným se svobodou projevu a jejími hranicemi, jaké zná již Miltonova Areopagitica.

Přečtěte si původní text Tomáše Halíka Proč nejsem Charlie.

Lid je Charlie, Žid i Ahmed

Ti, kdo se milionového pochodu Paříží zúčastnili pod heslem „Jsem Charlie“, nedemonstrovali ve jménu statečnosti nebo odhodlanosti zemřít jako redaktoři dotyčného časopisu, ale zcela jiné občanské ctnosti, totiž solidarity se zavražděnými spoluobčany, kteří se neprovinili ničím jiným než tím, že s ostatními sdíleli ústavně zaručené svobody. Lidé se shromáždili, aby promluvili ne jako izolovaní jednotlivci, ale jako jeden lid s jasnou představou o sdílených hodnotách a politických principech. Když je někteří komentátoři obviňovali z pokrytectví, že nedemonstrovali i proti jiným masakrům na jiných místech této nemocné planety, pouze tím ukázali, jak jim uniká základní smysl demokratické sounáležitosti i kantovských kosmopolitních ideálů.

Nejen mezi radikálními islamisty panuje totiž zrůdná, ale o to silněji zakořeněná představa, že za všechny jejich problémy mohou Židé, a proto se jedná o legitimní terč jejich nenávisti

Právě proto byla stejně důležitá, ne-li důležitější hesla „Jsem Žid“ a „Jsem Ahmed“, jimiž se Francouzi i za nás ostatní Evropany identifikovali v boji s fanatismem. Nejen mezi radikálními islamisty panuje totiž zrůdná, ale o to silněji zakořeněná představa, že za všechny jejich problémy mohou Židé, a proto se jedná o legitimní terč jejich nenávisti. Například i část radikální levice donedávna spojovala nárůst islamismu především s problémy na Blízkém východě a státem Izrael, aby tak ovšem vědomě či nevědomě na bedra našich židovských spoluobčanů opět naložila tíhu kolektivní viny a trestu.

V lednu 2015 Paříž Evropě naproti tomu jasně ukázala, že vysvětlovat dnešní násilí páchané na evropských Židech prostřednictvím mezinárodních konfliktů je jen jeden z mnoha projevů antisemitismu, a ten je nepřípustný bez ohledu na to, jestli tak činí stoupenec Národní fronty, komentátor BBC, pseudoradikální politolog nebo skutečně radikální islamista.

Zrovna tak policista Ahmed Merabet zabitý teroristy při výkonu služby nebo prodavač Lassana Bathily, který v napadeném židovském obchodě zachraňoval kupující, připomínají, kdo je ve skutečnosti lid a jaké činy z nás dělají lidské bytosti bez ohledu na vyznání, rasu nebo původ. Muslimové jsou nedílnou součástí naší demokratické společnosti a jen totálně zaslepený rasista dnes nevidí rozdíl mezi muslimem a islamistou, ale také islamistou a teroristou. Jistěže naši spoluobčané muslimského vyznání vedou zásadní a nelehký zápas o srdce a mysl svých souvěrců i dětí, ve kterém mnohdy stojí osamoceni proti saúdským petrodolarům a nenávistnému salafismu, ale ptát se na slučitelnost islámu a demokracie je po lednovém masakru scestné.

Legitimita je vším, legalita ničím?

Od časů Miltonovy Areopagiticy jsme se přece jen v otázce svobody projevu posunuli, takže dnes mohou publikovat své názory nejen katolíci, ale i muslimové nebo radikální ateisté z Charlie Hebdo. Hlavní pružinou manifestací tak kromě solidarity s oběťmi násilí bylo především pobouření, že teroristé úspěšně šíří strach a zavádějí v evropských zemích paralelní zákonodárství, které stojí nad demokratickými zákony a základními právy jejich země a v nichž rouhačství se opět stalo hrdelním zločinem.

Svobodná společnost se pozná podle toho, že si v ní vždy mohu udělat vlastní názor na to, co považuji za vkusné, a že mi v ní zákon nediktuje, co je pro mě a můj život dobré

Pařížské útoky ukázaly, že žijeme v rozporuplné společnosti, ze které se vytrácí legalita, zatímco legitimita se stále víc vzdaluje od demokracie a lidská práva přestávají být základem občanské solidarity a stávají se jen zdrojem osobních či skupinových výhod. Papež František i Tomáš Halík mají jistě pravdu, když nám připomínají důležitou skutečnost, že ke svobodě patří i odpovědnost a každá svoboda projevu má své hranice. O to víc je však třeba trvat na tom, že tyto hranice se nesmějí krýt s hranicí vkusu a že ve svobodné společnosti nemá žádná kultura nebo náboženství mít právo na ochranu před zesměšňováním. Svobodná společnost se pozná podle toho, že si v ní vždy mohu udělat vlastní názor na to, co považuji za vkusné, a že mi v ní zákon nediktuje, co je pro mě a můj život dobré.

Každý si může podle těchto jednoduchých kritérií odpovědět na otázku, jak dalece jsou naše západní společnosti stále ještě liberální a jestli v nich nejsou mnohem nebezpečnější a mocnější struktury než jen islamistické teroristické buňky s jejich spektakulárními výbuchy násilí. Nebyla nakonec ta vzedmutá vlna veřejného pobouření současně i tichým povzdechem nad tím, jak se revoluční ideály volnosti, rovnosti a bratrství stále rychleji vypařují z naší globalizované společnosti žijící v permanentním přetlaku?

(Ne)jsem Charlie Hebdo

V diskusi k textu Tomáše Halíka o náboženské toleranci a svobodě slova na stránkách Lidových novin dosud vyšlo:

Jiří Přibáň
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.