Benjamin Kuras nedávno publikoval na ČESKÉ POZICI článek, ve kterém se zjevnou sympatií referuje o knize britského biologa a svérázného filozofa vědy Ruperta Sheldrakea The Science Delusion: Freeing the Spirit of Enquiry (Vědecký klam. Jak osvobodit ducha výzkumu). Kuras říká:
„Tvrdé jádro dnešní vědecké komunity se ve střežení svých privilegií za podpory vlád a mezinárodních institucí chová jako kdysi svatá inkvizice v hájení svaté pravdy a potírání kacířství. A že (stejně dnes jako církev tehdy) tím znemožňuje další vývoj vědeckého bádání. Je sama sobě překážkou, vězením a svěrací kazajkou,“ respektive že „materialistická ideologie ztratila svou někdejší užitečnost v evoluci civilizace“. S radostí kvituje, že Sheldrake si „nebere servítky“ při nebojácném odhalování těchto špatností a že „odhaluje nové obzory“.
Podle mého mínění jsou Sheldrake i Kuras „vedle jak ta jedle“.
„Postmoderní“ protivědecké trendy
Sheldrake hlásá svoje „alternativní“ ideje již přes 30 let. Jeho knihy jsou komerčně velmi úspěšné, neboť vyhovují poptávce značné části veřejnosti naladěné na „postmoderní“ protivědecké trendy. U nás byla „zlatou dobou“ těchto nálad devadesátá léta a jejich hlavními hlasateli byli lidé z okruhu Zdeňka Neubauera (který v tomto směru značně ovlivňoval i Václava Havla); dobře si pamatuji, že Sheldrake byl (a možná ještě je) idolem těchto „mystiků z Viničné ulice“. Standardní, byť pro mě poněkud záhadnou tezí těchto lidí bývá, jak říká Kuras, že „po všech úspěších vědy a techniky materialismus dospěl do krize věrohodnosti“.
Již nějakých sto let není pravda, že dnešní věda věří (jak tvrdí Kuras), že „všecko je v zásadě mechanické“Dnešní věda vskutku na základě dosavadních zkušeností věří, že vystačíme s představou světa, v němž platí poznatelné přírodní zákony, psychika a z ní odvozené „duchovní“ záležitosti jsou výsledkem činností extrémně složitého systému lidského mozku a není třeba postulovat nějaké na hmotě nezávislé „duchovní“ principy.
Již nějakých sto let ovšem není pravda, že dnešní věda věří (jak tvrdí Kuras), že „všecko je v zásadě mechanické“ – moderní fyzika vychází z trochu jiných postulátů než klasická newtonovská mechanika.
Dokazování neexistence něčeho...
Moderní přírodověda je především metodický systém, jak „objektivně zjišťovat a objasňovat skutečnosti“. Zabývá se především jevy a jejich souvislostmi, které se vyskytují dostatečně často (aspoň do určité míry reprodukovatelně). Teorie, respektive hypotézy, které jsou navrhovány pro jejich objasnění, musejí být takové, aby z nich vyplývaly testovatelné předpovědi a aby je principiálně bylo možno vyvrátit („falzifikovat“).
Ten, kdo přichází s něčím novým, musí mít dostatečně silné důkazy, aby přesvědčil ostatní odborníkyPokud se například najde případ, kdy nějaký objekt nebude podléhat gravitačnímu zákonu, bude se tento muset nahradit jiným, který bude skutečnost popisovat tak, aby zahrnul i nové pozorování, které se starému zákonu vymyká. K takovým případům skutečně čas od času dochází – klasická fyzika musela být v mikrosvětě nahrazena kvantovou mechanikou, jiné klasické fyzikální koncepty musely být nahrazeny speciální a obecnou teorií relativity.
Je třeba si také dobře uvědomit, že věda principiálně nemá možnost dokazovat neexistenci něčeho (třeba vodníků nebo ufonů) – může jen hodnotit, jak dobré jsou předkládané důkazy svědčící údajně o jejich existenci.
Nezbytným rysem vědy je určitý zdravý konzervatismus: ten, kdo přichází s něčím novým, musí mít dostatečně silné důkazy, aby přesvědčil ostatní odborníky – a hlavně, jeho tvrzení či interpretace musejí být nezávisle ověřitelné. Čím převratnější je nový poznatek či teorie, tím silnější musejí být důkazy.
Je to jako v onom známém příkladu s jednorožcem: Pohlédnu-li z okna a sdělím společnosti v pokoji: „Na zahradě se pase zajíc,“ asi mi bez problému uvěří a projeví jen mírný zájem. Řeknu-li však: „Na zahradě se pase jednorožec,“ jistě si to přinejmenším budou chtít ověřit na vlastní oči, vyfotografovat, aby se vyloučil nějaký omyl spojený s nadměrnou konzumací alkoholu, a ještě lépe ho budou chtít chytit a předat zoologickému odborníkovi.
O reálnosti existence telepatie
Kuras dále tvrdí: „Vědecké dogma, že mysl je obsažená v mozku, si Sheldrake už dávno vyvrátil vlastním experimentálním studiem parapsychologie a telepatie, čili dálkovým přenášením myšlenek a obrazů z mysli na mysl.“
Není tomu tak; skutečně exaktně provedené experimenty se všemi kontrolami to nikdy nepotvrdily. To, že nedostatečně kritickým vědcům „vycházejí“ experimenty potvrzující jejich teorie, zatímco jiným méně zaujatým badatelům nikoli, je bohužel poměrně častý jev...
Problém je, že se ti „citlivci“ prostě neshodnou, takže jev nelze považovat za reálnýAčkoli Sheldrake, respektive Kuras tvrdí opak, dnešní věda JE procesem, nikoli pozicí nebo systémem víry. Pro každé nové tvrzení žádá spolehlivé důkazy – nic víc a nic méně.
Pokud bude někdo chtít prokázat například reálnost existence telepatie, bude v podobné situaci jako s tím jednorožcem – jeho důkazy budou muset být skutečně velmi přesvědčivé. Podaří-li se to, bude tento nový jev, jakkoli neočekávaný a vybočující ze současného „paradigmatu“, pojat do vědeckého systému, bude zkoumán a konečně nějak vysvětlen „mechanismus“ takového jevu, třeba i za cenu změn dosavadních základních přírodovědeckých předpokladů. Telepatie se pak stane standardním „vědeckým“ fenoménem.
Podobně, kdyby se například ukázalo, že se různí „senzibilové“ (česky bychom asi měli říkat „citlivci“) statisticky významně a reprodukovatelně shodnou na detekci „geopatogenních zón“ (ať už je to cokoli), musela by se tím zabývat seriózní věda a časem by se takový jev určitě stal její standardní součástí. Problém je, že se ti citlivci prostě neshodnou, takže jev nelze považovat za reálný.
O homeopatikách
Zásadně přehodnotit dnešní základní postuláty přírodních věd bychom museli také v případě, kdyby se ukázalo, že homeopatická léčiva opravdu fungují, ačkoli byla připravena postupem, při němž bylo dosaženo ředění, při kterém už v lahvičce není ani jedna molekula původní aktivní látky.
Dobře si pamatuji na tzv. Benvenistovu aféru. V roce 1988 publikoval významný francouzský imunolog Jacques Benveniste v nejprestižnějším časopise Nature článek, jehož výsledky jasně experimentálně podporovaly homeopatické principy – jistá biologicky aktivní látka měla v použitém experimentálním systému účinky ještě při extrémních ředěních, při nichž již nemohla být přítomna ani jediná molekula oné látky. Autoři navrhovali (ve shodě s bizarními homeopatickými hypotézami), že v použitém vodném prostředí je nějak „otisknuta“ informace o dřívější přítomnosti účinné látky, a to že stačí.
Hned jsem si začal plánovat další pokusy, které by na Benvenistovy výsledky mohly navázat...Když jsem to četl, byl jsem uchvácen – tak přece se za svého života dočkám zásadní „změny vědeckého paradigmatu“ srovnatelného třeba s „koperníkovským obratem“! Hned jsem si začal plánovat další pokusy, které by na Benvenistovy výsledky mohly navázat, aby i na mě padlo trochu slávy z objevování úplně nových obzorů.
Redakce Nature však následně provedla důkladnou kontrolu pokusů ve francouzské laboratoři. Zjistilo se, že klíčové, poněkud subjektivní odečítání tzv. degranulace mastocytů (pozorování pod mikroskopem, jestli některá buňka je nebo není světlounce modrá), „vycházelo“ žádoucím způsobem jediné „zkušené pracovnici“, která sice neúmyslně, ale přece jen nesprávně hodnotila výsledky „žádoucím“ způsobem. Když se vše udělalo řádným způsobem se všemi nezbytnými kontrolami a důsledným vyloučením jakýchkoli subjektivních vlivů („dvojitě slepý“ protokol), už se žádné senzační výsledky nepotvrdily.
Posléze se ukázalo, že výzkum laboratoře profesor Benveniste byl zčásti financován homeopatickou firmou Boiron, a že tedy asi nebyl (třeba i podvědomě) ve svém bádání tak úplně nezaujatý. Smutné je, že Benveniste až do smrti zůstal přesvědčen, že měl přesto pravdu, a skončil tak, že provozoval firmu, která dokonce doručovala homeopatické „léčivé informace“ po telefonu...
Takže – ač je to pro někoho asi smutné, základní přírodovědecké principy nadále platí a na jejich zásadní nabourání si asi budeme muset nějakou dobu počkat. Nemyslím ale, že se kdy dočkáme vědeckého ospravedlnění astrologie, homeopatie, geopatogenních zón, poltergeistů, komunikace s duchy zemřelých ze záhrobí a dalších lákavých fenoménů…
Zdravý rozum
Často slýcháme, že „moderní věda by měla mít více pokory“. Věda má pokoru před fakty; nemá pokoru před pověrami a fantaskními hypotézami, které jsou na štíru s elementárními důkazními požadavky. Moderní věda není v podstatě nic jiného, než do důsledků dovedený zdravý rozum.
Věda má pokoru před fakty; nemá pokoru před pověrami a fantaskními hypotézami, které jsou na štíru s elementárními důkazními požadavkyVšichni se přece snažíme v různých životních situacích „nenaletět“, ověřovat si, zda nejsme obětí klamu nebo sebeklamu. Jistě, někteří vědci mohou být osobně angažováni proti novinkám, které nejsou v souladu s „jejich“ dosud platnými teoriemi. Ale obecně věda nemá zájem na potlačování nějakých nových, jakkoli bizarních a neočekávaných pozorování, která jsou třeba i v rozporu se současnou konvenční teorií. Naopak – vědci nejvíce touží po objevení něčeho úplně nového, třeba i „bláznivého“, co by co nejvíce otřáslo dosavadní platnou teorií. Ten, komu se to povede, je pak opravdu slavný – jako Einstein či ostatní zakladatelé moderní fyziky.
Konečně je třeba velmi zdůraznit, že věda si nečiní absolutistický nárok na „všechno“ v našem životě. Samozřejmě existují obrovské a pro člověka nesmírně důležité jiné oblasti: kultura, umění, náboženství, emocionální sféra, etika. I v nich lze sice nalézt aspekty, ke kterým se může věda smysluplně vyjadřovat (například vysvětlovat jejich sociobiologické a neurobiologické kořeny), ale to podstatné (krásu symfonie, intenzitu prožitku, soucit s neštěstím bližního) samozřejmě nepostihne – a je to tak správné...
Dvojí výklad „duše“
Pokud jde o „duši“, existují dva principiálně odlišné názory:
- První, přírodovědecký, respektive „materialistický“, předpokládá, že to, čemu říkáme „duše“, je produktem extrémně složitých molekulárních interakcí mezi neurony mozku „vyšších“ živočichů, zvláště člověka, že je to jakýsi „emergentní jev“ objevující se na určitém stupni organizovanosti nervového systému. Ano, je to jaksi příliš vágní „definice“, ale podstatou prostě je, že „duše“ a psychické projevy jsou „pouze“ plodem extrémně komplexně organizované hmoty. Tento model vede k předpovědi, že zcela lidský typ „umělé inteligence“, včetně veškerých „duchovních“ projevů, by mohl být vytvořen uměle, třeba i nebiologicky (něco jako onen palubní počítač Hal ve slavné Clarkově sci-fi 2001: Vesmírná odysea).
Tento názor je v souladu s „monistickým“, respektive materialistickým filosofickým názorem, že totiž svět je „autonomní“ a má jednotný základní hmotný princip, ze kterého vyvěrá i to, čemu říkáme „duše“, a vše, co s tím souvisí.
- Druhý, „dualistický“ názor má za to, že svět je „heteronomní“, založený na dvou principech: hmotném a duchovním. Onen duchovní svět, respektive „duchovní bytosti“ (Bůh, andělé, démoni), do hmotného světa různými způsoby vstupuje a ovlivňuje, respektive ovládá dění v něm. Tělo, respektive mozek, je v tomto pojetí jen jakýmsi „nosičem“ duše (v některých náboženstvích „nesmrtelné“), která je jakýmsi „výhonkem“ duchovního světa do světa materiálního. Duše je v některých náboženských a filosofických systémech natolik nezávislá na onom materiálním nosiči, že jej po smrti může opustit a nějakým způsobem nadále „existovat“ coby součást „duchovního světa“, případně vstupovat do jiného hmotného nosiče – těla –, nebo čekat na budoucí vzkříšení původního těla, do kterého opět vstoupí a bude s ním na věky žít.
„Odpoutání duše od těla“ a dimethyltryptamin
Někdy ve věku dvanácti let mě uchvátila povídka Jacka Londona Tulák po hvězdách. Vypráví o vězni, který dokázal přečkávat neuvěřitelně dlouhou dobu spoután sadistickými dozorci tak, že se jeho duše uvolnila z těla a putovala časem a prostorem.
Alternativním „duchovním“ vysvětlením by mohlo být, že některé chemikálie, dechová nebo jiná cvičení napomáhají oné separaci duše od tělaPodobně si relativní nezávislost „duše“ představují třeba příznivci experimentálního psychologa Stanislava Grofa, kteří tvrdí, že duši je možno „uvolnit“ ve „změněných stavech vědomí“ navozených třeba pomocí LSD nebo tzv. holotropního dýchání. Jako důkazy o nezávislé existenci duše se také často uvádějí zážitky lidí, kteří prošli fází klinické smrti a byli navráceni do života.
Velmi účinným fyziologickým „chemickým“ způsobem navození „změněného stavu vědomí“ včetně mystických zážitků a „odpoutání duše od těla“ je poměrně jednoduchá sloučenina, dimethyltryptamin, která je v malém množství produkovaná v organismu.
Je docela dobře možné, že některé „mystické“ zážitky mohou být „materialisticky“ vysvětleny nějakými výrony této (nebo nějaké jiné) fyziologicky aktivní látky v mozku (třeba při extrémní situaci klinické smrti). Alternativním „duchovním“ vysvětlením by ovšem mohlo být, že některé chemikálie, dechová nebo jiná cvičení napomáhají oné separaci duše od těla.
Sen krále Nabukadnezara
Ačkoli by se zdálo, že například pro křesťany (ale i věřící většiny jiných náboženství) je jedinou přijatelnou možností onen dualistický koncept „duše – tělo“, není tomu docela tak.
V Lenaersově (a vlastně už třeba Spinozově) pojetí je lepším přirovnáním vztahu Tvůrce a jeho díla třeba vztah uměleckého tanečníka a jeho dílaPřed nedávnem mě velmi zaujala kniha Rogera Lenaerse Sen krále Nabukadnezara. Tento jezuita argumentuje, že pro moderního křesťana odkojeného vědeckou racionalitou je daleko spíše přijatelné a uspokojivé „monistické“ („autonomní“, respektive „theonomní“) pojetí světa, ve kterém je i to, čemu říkáme „Bůh“, neoddělitelnou, imanentní součástí a „prapodstatou“ světa.
Velice se mi líbí to, jak řeší vztah Boha-tvůrce a jeho díla (světa): v tradičním pojetí je tvůrce od díla jasně oddělen (asi jako malíř od svého obrazu). V Lenaersově (a vlastně už třeba Spinozově) pojetí je lepším přirovnáním vztahu Tvůrce a jeho díla třeba vztah uměleckého tanečníka a jeho díla – tvůrce je v tomto případě neoddělitelný od díla, je s ním v podstatě totožný (ale v tomto přirovnání je samozřejmě ten tvůrce i něčím mnohem víc – nerealizuje se jen svým uměleckým dílem, ale jeho existence má i mnoho jiných (a třeba i mnohem důležitějších) aspektů.
Prokáže se „tulák po hvězdách“?
Nedávno jsem si všiml zprávy, že jakási anglická pacientka po procitnutí z narkózy tvrdila, že během operace její duše opustila těloExistuje nějaký způsob, jak prokázat, že fenomén „tuláka po hvězdách“ je reálný? Myslím, že by se to testovat dalo poměrně jednoduše.
Nedávno jsem si někde všiml zprávy, že jakási anglická pacientka po procitnutí z narkózy tvrdila, že během operace její duše opustila tělo, pozorovala průběh operace, a viděla i předměty kdesi v předsálí, které pacientka prostě vidět z operačního stolu vidět nemohla. V onom článku se říkalo, že angličtí badatelé plánují kontrolovaný pokus, ve kterém se bude objektivně zjišťovat, zda se takové věci opravdu dějí, zda někteří pacienti budou schopni prokazatelně identifikovat nějaké testovací předměty pacientem spolehlivě nepozorovatelné.
Pokud by takový pokus opravdu prokázal fenomén „tuláka po hvězdách“, mělo by to samozřejmě zásadní důsledky pro monistický přírodovědecký koncept světa. Nemusím asi říkat, že nevěřím, že se něco takového prokáže. Věřím naopak, že správný a vše dobře vysvětlující je onen monistický přírodovědecký světonázor, který se dá docela dobře skloubit i s „rozumným“ náboženstvím Lenaersova typu.
O touze vědců
Je v tom, co Sheldrake a Kuras píší, přece jen něco, s čím bych souhlasil? Snad jen to, že toho opravdu o světě kolem nás víme asi jen velmi málo, že některé předpoklady dnešní vědy se mohou s dalším postupem poznání změnit.
Jedním takovým předpokladem je, že fyzikální zákonitosti popisující různé typy interakcí hmotných částic jsou časově i prostorově neproměnné. To podle mého názoru vůbec není samozřejmé a nedivil bych se příliš, kdyby se ukázalo, že tomu tak není.
Existuje ovšem nebezpečí, že tyto fantaskní směry získají podporu vědecky nevzdělané veřejnosti a politikůSouhlasím také s názorem, že příroda a její evoluce není bezúčelná a bezcílná. Ona (jak věřím) smysluplnost a směřování se ale poněkud paradoxně realizuje pomocí zcela „materialistických“ mechanismů a fyzikálních zákonitostí; je prostě zakódována už v jejich počátečním nastavení.
Samozřejmě také zcela souhlasím, že věda musí přistupovat zcela nepředpojatě i k velmi neobvyklým, „záhadným“ fenoménům. Jsem ale přesvědčen, že právě toto věda dělá, že touhou všech správných vědců je objevit něco skutečně „bláznivého“, převratného. Přitom ovšem musejí respektovat základní požadavky objektivní prokazatelnosti svých objevů; nestačí jen výřečnost a osobní charisma (což evidentně stačí u filosofů a jiných „měkkých“ oborů).
V žádném případě ovšem nemohu souhlasit s požadavky, aby věda opustila svoji rigorózní metodologii a „otevřela dveře ,nevědeckým‘ metodám, nápadům, debatám a dialogům, pustila se do zkoumání starodávných mysticko-náboženských principů a metod, jako jsou karma (zákon příčiny a následku, přežívání duše a reinkarnace), hledala propojení lidské mysli s vyššími energiemi kosmu“ (proboha, co jsou „vyšší energie kosmu“?).
Naštěstí asi nic takového nehrozí. Existuje ovšem nebezpečí, že tyto fantaskní směry získají podporu vědecky nevzdělané veřejnosti a politiků – zvláště pokud mezi jejich zastánci budou i zbloudilí vědci typu Sheldrakea nebo Neubauera.
