V bývalém Československu „rozvodu“ předcházelo dohadování, kdo na koho doplácí – zda z Česka vede na Slovensko penězovod, zatímco Slováci chtěli rozhodovat o svých finančních zdrojích sami. Také v současném světě jsou vidět snahy o územní a finanční decentralizaci. Jedna část země mívá pocit, že živí druhou, navíc podpořený národnostně.
To je zřejmě případ španělského Katalánska. Bohatá Barcelona se domnívá, že na zbytek Španělska doplácí, a navíc je národnostně a jazykově odlišná. Požadavkem je maximální samostatnost, ne-li přímo odtržení. Skotové neargumentují ekonomicky, ale tím, že Skot je Skot a Angličan Angličan. A chtějí si o autonomii rozhodovat sami. Co na to Velšané, není příliš slyšet.
Stejně je tomu na současné Ukrajině. Již sovětská propaganda vštípila jejímu průmyslovému východu, že živí celý Sovětský svaz, a proto je i dnes přesvědčen, že doplácí na zbytek Ukrajiny. A následně se objevuje požadavek maximální samostatnosti, ne-li odtržení. Odtržený Krym na zbytek Ukrajiny také doplácel, od ekonomického kolapsu jej však dnes zachraňují jen moskevské dotace.
Na „rozvodu“ a odtržení však vždy vydělávají místní politické elity. Což také často tvoří jádro jejich „rozvodové“ motivace, již maskují vlastenčením.
Občan versus byrokrat
Z obecného hlediska by se o použití finančních zdrojů mělo rozhodovat co nejblíže jejich uživatelům, občanům. Tedy v místě samém – v krajích a okresech. Tam vědí mnohem lépe než v hlavním městě, ve vzdáleném centru, jak rozdělovat peníze, kam investovat. Byrokrat, navíc jiné národnosti, o tom sotva může mít ponětí. A je vždy podezříván, že někomu nadržuje a jinému škodí. O finančních zdrojích by se tedy nerozhodovalo v centru, ale v místě samém, v kraji – zůstaly by v krajských rozpočtech.
Na rozdíl od politiků a úředníků jde o peníze konkrétního občana, který si většinou dá velký pozor, kam je investuje a za co utratí |
Stejnou otázku by ale mohly vznést okresy: Proč by se o nich mělo rozhodovat v krajském centru, když své potřeby znají nejlépe, a tudíž by měly rozhodovat? Požadavek je tedy stejný – finanční zdroje zůstanou v okresním rozpočtu. A takto lze pokračovat. Proč má o městě rozhodovat okres, když nejlépe zná své problémy. Totéž platí o městečkách a obcích: ať se daně neodvádějí nahoru, vždyť my sami nejlépe víme.
Budeme-li pokračovat, dospějeme k závěru, že své potřeby, použití vlastních finančních zdrojů, zná nejlépe konkrétní občan. Důsledná decentralizace by vedla k tomu, že by všechny finanční zdroje zůstaly tomuto občanovi, který by je použil podle vlastní úvahy. Na rozdíl od politiků a úředníků totiž jde o jeho peníze a většinou si dá velký pozor, kam je investuje a za co utratí.
To sice nezaručuje, že se nerozhodne špatně, ale udělá vše, aby důsledky svého chybného rozhodnutí odstranil co nejdříve, protože za chyby platí vlastními penězi. Politik a byrokrat však rozhodují o penězích někoho jiného, a pokud neporušili předpisy, ekonomicky špatná, nebo neefektivní rozhodnutí se jich nijak nedotknou.
Role ostatních lidí
Žádný jednotlivec se však neobejde bez ostatních lidí. Již v dávné minulosti vyloučení z tlupy představovalo nejtěžší trest a v současnosti je například obranu, vnitřní bezpečnost, ochranu před požáry, veřejné osvětlení, kanalizaci nebo čištění vody účelné a nevyhnutelné zajišťovat a financovat společně. Proto vznikly daně.
V současnosti je například obranu, vnitřní bezpečnost, ochranu před požáry, veřejné osvětlení, kanalizaci nebo čištění vody účelné a nevyhnutelné zajišťovat a financovat společně |
Občan je – i pod hrozbou zákonného násilí – nucen přispívat na uspokojování těchto společných potřeb. Spory se pak vedou o míru zdanění a množství těchto veřejných statků. Daňoví poplatníci se všude a tradičně domnívají, že na zdravotnictví, školství nebo policii by se mělo dávat co nejvíce finančních zdrojů, pokud je zaplatí ostatní.
Důsledná decentralizace, tedy ekonomická efektivnost, vede k požadavku minimálního zdanění a k produkci veřejných statků v nezbytné míře. Byrokraté a politici mají motivaci opačnou – chtějí rozhodovat o co největším množství finančních prostředků. V demokraciích jim to voliči mohou neumožnit tím, že zvolí politiky, kteří vyznávají minimální stát – nízký státní rozpočet a daně. Pak nastane hospodářský růst, čímž poklesnou motivace k rozvodům uvnitř států.