Jak vyvést společenský dialog ze slepé uličky osočování

V rozhovoru pro DVTV datový analytik Josef Šlerka prohlásil, že jedním z hlavních současných českých problémů je polarizace společnosti v důsledku prezidentských voleb a vzájemného osočování Zemanových příznivců a odpůrců. A ukázala se například i u uprchlické krize – „vítači“ či „sluníčkáři“ versus „hlupáci“ či dokonce „fašisté“.

Společenská diskuse jako by se zasekla v nepochopení, jehož důsledkem bývá pohrdání a nesnášenlivost, což vyvolává otázky: Opravdu jsou „ti druzí“, ať „sluníčkáři“, nebo „fašisté“ zabednění a hloupí? Jak vést společenský dialog, aby vyvedl ze slepé uličky osočování?

Pohrdání pravdou

V části populace převládá pocit, že stačí říct, co Miloš Zeman „vyvádí“, například opilost při ceremoniálu s korunovačními klenoty, vstřícnost vůči Rusku a Číně či balancování na hraně ústavy, a ti druzí jeho nevhodné chování také uvidí a odsoudí. Podobně tomu bylo v diskusi o uprchlících – převládl, a v části populace nadále převládá pocit, že stačí říct, že uprchlíků je u nás poskrovnu, a diskuse je vyřešena. Druzí uvidí „fakta“ a problém je vyřešen.

Problém, že druzí by měli vidět fakta, ale nevidí je, ukazuje označení současné doby za „postfaktickou“ či „postpravdivou“. Už nám prý nejde o „fakta“ nebo dokonce o „pravdu“. Tento postoj pak rozděluje diskusi na ty na straně „faktů“ nebo „pravdy“ a na ty, kteří jimi opovrhují.

Pohrdání pravdou, které ztělesňuje (nejen) prezident Zeman, sice aktuální lživou kampaní proti Jiřímu Drahošovi opět dokazuje, jak zásadním problémem je – nikoli natolik jednoduchým, aby ho vyřešil zákaz webů šířících postpravdivé obsahy a ukázání „faktů“ nebo „pravdy“. Pocit, že se lze odvolat na „pravdu“ nebo „fakta“, je součástí problému, v čemž zřejmě tkví vzájemné pohrdání a nesnášenlivost v diskusích o Miloši Zemanovi nebo o uprchlících.

Problém objektivní reality

Pocit, že lze odkázat na „fakta“, vychází z předpokladu objektivní reality, což v současné filozofii zastává například německý myslitel Jürgen Habermas. Ani on by však netvrdil, že debaty o uprchlické krizi nebo je-li Miloš Zeman dobrým prezidentem, vyřeší odkaz na objektivní realitu. Do hry totiž dle něho vstupují hodnoty, na nichž je třeba se shodnout. Pojetí dialogu, v němž lze odkázat na objektivní realitu, však nahrává zjednodušení, jehož se stáváme obětí, když označujeme druhé za „fašisty“, nebo „sluníčkáře“.

Lepší pohled na dialog poskytuje další německý myslitel Hans Georg Gadamer (1900–2002). Podle jeho teorie do dialogu vstupujeme s předporozuměním či s předsudky, které předem strukturují realitu. Neexistuje tudíž žádná objektivní realita oddělená od řeči, jak se domnívá Habermas, ale spíše v ní „plave“, je v ní ponořena. Svět není založen na objektivních faktech, ale na struktuře řeči.

Máme-li podle Gadamera dosáhnout dorozumění, nelze se spoléhat na „objektivní realitu“, ale na analýzu předsudků a předporozumění, což může ukázat příčinu názorové odlišnosti. Je tedy třeba odhalit odlišnost předsudků, jež mohou způsobit radikálně odlišné vidění – jako v případě náboženství z jiných kultur.

Křesťanství versus buddhismus

V dialogu křesťanství a buddhismu je proto třeba nejprve pochopit jejich odlišné předsudky. A ukazuje se, že problém netkví ve „faktech“ – zda Ježíš skutečně zmizel z hrobu nebo kdy žil Buddha – ani v hodnotách, když křesťanství zdůrazňuje lásku a buddhismus soucit. V analýze odlišnosti předsudků je třeba jít mnohem dále, než jsou „fakta“ nebo „hodnoty“.

Jeden z rozdílů křesťanství a buddhismu spočívá v tom, že zatímco pro křesťany náboženská cesta vede k naplnění lidské individuality, pro buddhisty tato cesta směřuje k poznání, že lidská individualita je klam. To je však natolik zásadní rozdíl, že diskuse o „faktech“ nebo „hodnotách“ nemohou nikdy rozpory obou náboženství vyřešit, protože se nediskutuje o faktech ani o hodnotách.

Fakta předpokládají, že je lidská individualita vidí, hodnoty zase, že je tato individualita uznává. Je-li však individualita mylným snem, pak i fakty, které vidí, a hodnoty, jež vyznává, jsou její součástí, a tedy mylné. Diskuse křesťanů s buddhisty by se proto musela nejprve vést o předsudcích, podle nichž je lidská individualita buď skutečností, nebo klamem.

Jen mocenské prostředky

Pokud jsou předsudky obou stran dialogu totožné, lze spor vyřešit vyjasněním „faktů“. Ví-li se například, co znamená „být zednářem“, pak dezinformaci „Jiří Drahoš je zednář“ lze okamžitě označot za lživou. Je-li kupříkladu stanoveno, co podle zákona znamená „dotační podvod“, pak nejvážnější kauzu současné české politiky Čapí hnízdo bude možné vyřešit odkazem na to, zda jednání Andreje Babiše odpovídalo, nebo neodpovídalo definici podvodu. Jediné, čeho je třeba se obávat, jsou snahy zamlžit situaci okolo Čapího hnízda, aby už nikdo ničemu nevěřil a nikomu nedůvěřoval.

Budou-li tyto snahy úspěšné, mohou zabránit dialogu zastánců názoru „Čapí hnízdo je podvod“ se stoupenci názoru „Čapí hnízdo není podvod“. A zde se ukazuje hlavní problém „postpravdivé“ doby – až se vyvolá přesvědčení, že všichni účastníci dialogu vedou účelovou kampaň, bude možné pravdu zničit. Diskuse nebude možná a rozhodovat budou jen mocenské prostředky.

V případě polarizace společnosti zmíněný Josef Šlerka tvrdí, že problém dialogu nelze vyřešit poukazem na „fakta“, protože pověstné „bubliny“, do nichž se zejména na sociálních sítích uzavírají příznivci i odpůrci Miloše Zemana či „vítači“ uprchlíků i „nenávistníci“, ve skutečnosti až natolik uzavřené nejsou. „Nenávistníci“ si totiž uvědomují, že jsou v nejvyhrocenějších případech považováni za „fašisty“, což však odmítají s tím, že jimi nejsou – pouze chtějí pořádek a bezpečnost.

Pochopení pozice druhého

Má-li se „rozumně“ diskutovat, je třeba analyzovat předsudky, které vedou „vítače“ a „nenávistníky“ k tomu, že stejnou věc interpretují jako „fašismus“, nebo „touhu po pořádku a bezpečnosti“. Jen takovou analýzou lze pochopit pozici „druhého“. „Vítači“ i „nenávistníci“ a odpůrci i příznivci Miloše Zemana pocházejí ze stejné kultury, a proto by neměla být jejich diskuse stejně složitá jako křesťanů a buddhistů – sdílejí totiž většinu předsudků a vycházejí z podobného předporozumění.

Současně by však tato diskuse byla mnohem složitější než v případě obhajoby či obžaloby kauzy Čapí hnízdo, protože v ní předsudky stanovuje zákon, zatímco v dialogu „vítačů“ a „nenávistníky“ je třeba společný základ teprve najít. To, že někdo věří lživým faktům a ignoruje pravdu, tedy není jediným a prvotním problémem diskusí. Je jím neuvědomění si, že odlišné předsudky způsobují odlišné pojetí reality.

Někdo může považovat za důležitou Zemanovu orientaci na Rusko a Čínu, lži a opilost při ceremoniálu s korunovačními klenoty, jiný jeho návštěvu regionu, při níž slíbil vyřešit některé místní problémy. Někdo vidí uprchlíka, kterému je třeba pomoci, jiný ho považuje za potenciálního teroristu. Nejde o ignorování faktů, ale o odlišné předsudky, které jsou příčinou odlišného vidění.

Kouřové clony

Pokud tomu tak je, pak druhý není zabedněnec, nýbrž jeho postoje mají smysl. Není tomu tedy tak, že by „ti druzí“ byli hloupí ignoranti, kteří věří každému blábolu a nerozeznají nesmysl od pravdy, nebo že pravdu chtějí zmanipulovat. Tyto špatné vlastnosti a snahy nelze vyloučit, a proto je třeba pěstovat kritické uvažování, kulturu zájmu o věci veřejné a úctu k pravdě. Snaží-li se někdo kouřovými clonami znemožnit hledání pravdy, je třeba ji bránit proti těm, jimž je z mocenských důvodů nepohodlná.

Současně je třeba se dostat ze slepé uličky osočování odhalením původu odlišných názorů, a následně o něm diskutovat. Nejprve je však třeba rozptýlit „mlhu“, jež zakrývá, že „fakta“ závisejí na předsudcích. A v případě potírání „fake news“ a boje proti „postpravdě“ je sice třeba nadále bojovat proti zřejmým lžím, ale současně je třeba se smířit s tím, že „fakta“ se lidem kvůli odlišným předsudkům mohou jevit odlišně. Pak si uvědomíme, že lidé s odlišným názorem mají odlišné předporozumění, a nejsou pomýlenými ignoranty.