Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jak věřit v demokracii, když neexistují občané?

Evropa

  11:56
Hlavní zprávu z evropských voleb v Česku jsme věděli ještě před vyhlášením zisků pro kandidující strany. Byla jí volební účast – 18 procent oprávněných voličů. To číslo je mnohem podstatnější, než kdo vyhrál, protože prohráváme my všichni. A daleko více než to, co bylo v těchto konkrétních volbách v sázce.

Lidé odevzdávají 23. května ve Slavkově u Brna svůj hlas ve volbách do Evropského parlamentu. foto: ČTK

O víkendu volila „vítězné“ ANO pouhopouhá necelá tři procenta oprávněných voličů České republiky (16 procent tomuto hnutí znamená zhruba 240 tisíc lidí z 8,4 milionu oprávněných voličů). Petrovi Machovi ze Strany svobodných občanů stačilo na mandát přesně 79 540 hlasů (0,94 procenta oprávněných voličů), přesto se určitě raduje… Ale nad čím? Slavit není co.

Když na serveru iDnes.cz napsal bezprostředně po zveřejnění výsledků novinář Josef Kopecký „analýzu“ voleb, pohřbil si ji už v titulku: V Česku prohráli euroskeptici, politická scéna je rozbitá. Pravda je ta, že euroskeptici, i když se o to sami nezasloužili, už nemohli vyhrát více – myšlenka Evropské unie je v Česku mrtvá (a o příčinách se můžeme hádat), lidé už se ani neobtěžují jít své reprezentanty do parlamentu se sídlem ve Štrasburku zvolit. Jaká pak může být legitimita českých zástupců?

Jak daleko je Brusel...

Snadné – a hrubě nepřesné – by ale bylo tvrzení, že eurovolby lidi nezajímají, protože „byrokratický a socialistický Brusel“ je daleko, že o něm nic nevědí, a že proto raději půjdou kamkoli jinam než do volební místnosti. Proč? S volbami do europarlamentu se konala i dvě místní pražská referenda, a když je média komentují odděleně od „velkých“ voleb, dělají velkou chybu. Stojí totiž za to dát tyto dvě události dohromady; úzce spolu souvisejí.

Pražská referenda (o hernách na Praze 7 a o podobě křížení železniční tratě se silnicí ve Velké Chuchli) byla pravým opakem voleb do „předalekého“ zastupitelského sboru kdesi na západ od našich hranic. Byla lokální. Lidé se rozhodovali o tom, co chtějí (a co rozhodně nechtějí) vidět, když vyjdou z domovních dveří, v čem chtějí, aby vyrůstaly jejich děti. A výsledek referend je poznamenán stejnou slavností apatie jako eurovolby (v prvním případě přišlo k referendu 25 a v druhém 32,2 z potřebných 35 procent oprávněných voličů, aby byl výsledek závazný). Tady už ale začíná problém: nezajímá nás nejen to, co je daleko, ale ani to, co je blízko.

Proměnu individuí v občany dokáže zmobilizovat zřejmě už jen marketingem nebo médii vybičovaná předvolební kampaň – tu do poslanecké sněmovny, tu při volbě prezidenta. I tam ale rozhodují lidé nereflektovaně; zvolí toho, kdo odříkavá hezčí věty. Jakmile se velká kampaň nekoná, je mrtvo.

Život ve výklenku

To, co dělá demokracii demokracií (aktivní zájem o polis), v Česku neexistuje a existovalo-li někdy, dnes je to rozhodně passé. Neztratili jsme naději, že se věci kolem nás stanou někdy v budoucnu lepšími. Jde tu o něco hlubšího: ztratili jsme společnost jako takovou. Žijeme ve „výklenku“, ponořeni do ukájení individuálních potřeb. Vše obecné, co nás přesahuje, chápeme jen jako vnější prostor, ve kterém buď budeme úspěšní, nebo neúspěšní – v závislosti na našich schopnostech a dravosti.

A když jsem zmínil slovo výklenek: německá historiografie má pro pozdní fázi socialistické diktatury v NDR příhodné označení Nischengesellschaft (tedy „společnost ve výklenku“), což je společnost, která se zřekla participace na veřejném prostoru a začala sledovat své individuální štěstí. Zdá se, že systémy sice mohou být různé, procitnutí z nich (v tomto případě postkomunistická deziluze ze čtvrtstoletí staré demokracie) má ale jenom jednu podobu.

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.