Jak milovat brexit jako riskantní podnik

Za situace, kdy brexit v Británii dle průzkumu veřejného mínění polarizuje i stimuluje, je třeba se zeptat, zda jej nejen nenávidět, ale také milovat.

Tomáš Kafka 25.10.2019
Brexit je jako hurikán. Můžete se na něj připravit, ale požehnáním nebude. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Brexit je jako hurikán. Můžete se na něj připravit, ale požehnáním nebude. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Brexit je jako hurikán. Můžete se na něj připravit, ale požehnáním nebude.

Řekne-li se brexit, málokdo zůstane nevzrušený. Někdo může namítnout, že nedostatek nadhledu je obecnější rys doby a že jej lze vysledovat v rostoucí přecitlivělosti či nedostatku trpělivosti digitální společnosti. Bez ohledu na tyto námitky a jejich oprávněnost, faktem je, že máloco má minimálně v dnešní Evropě větší potenciál vyvolat vášně v celé společnosti, rodiny nevyjímaje.

Brexit nenechává nikoho chladným. Za této situace, kdy alespoň ve Velké Británii podle průzkumu veřejného mínění brexit polarizuje stejně jako stimuluje, je zajímavé položit si otázku, zda brexit nejen nenávidět, o čemž svědčí řada více či méně osobních postojů odpůrců brexitu, ale také milovat.

Hlavní motiv

Ne každý ze stoupenců brexitu bude jeho milovníkem. Historie mnohokrát přesvědčila, že je velký rozdíl za něco bojovat a něco milovat. Lze uvést několik příkladů, kdy významní Evropané dali veřejnosti nahlédnout do svých srdcí. Na začátku sedmdesátých let německý prezident Gustav Heinemann na otázku, zda miluje Německo, odpověděl, že miluje svou ženu a o Německu uvažuje v jiných kategoriích.

V případě protagonistů brexitu lze předpokládat, že jejich hlavním motivem byla touha porazit EU, v níž viděli spíše všemocného a arogantního protivníka, se kterým stojí za to bojovat, než že by chtěli po zbytek svého života omezit své tužby a očekávání na starou dobrou domovinu

Francouzský předseda Evropské komise Jacques Delors se v první polovině devadesátých let podobně zdráhavě vyjádřil o vnitřním trhu EU, o který se ve své politické kariéře zasazoval. Podle něho se do něj zamilovat nelze. Jak to to ale dnes s brexitem? Slavná věta Theresy Mayové, že „brexit znamená brexit“, možnost vnímat brexit jako srdeční záležitost nepotvrzuje.

To platí i o stejně váhavém střelci jako vášnivém politickém gamblerovi Borisi Johnsonovi, který si až do poslední chvíle nebyl jistý, zda se kampaně o brexitu zúčastní na straně jeho stoupenců či odpůrců. Být stoupencem brexitu slibovalo pravděpodobně větší adrenalin, což u něho rozhodlo.

Pochybnosti lze mít i u většiny prominentních brexitýrů čili protagonistů brexitu. V jejich případě lze předpokládat, že jejich hlavním motivem byla touha porazit EU, v níž viděli spíše všemocného a arogantního protivníka, se kterým stojí za to bojovat, než že by chtěli po zbytek svého života omezit své tužby a očekávání na starou dobrou domovinu. Na to až příliš z nich etablovalo svůj byznys či daňový domicil mimo Británii. Takhle si milostnou aféru při nejlepší vůli představovat nelze.

Běžný Ir

Nálady na Irském ostrově je z hlediska brexitu téměř zbytečné zkoumat. Pro běžného Ira je nepochopitelné, ne-li nepřijatelné, že se musí zabývat řadou zásadních politických i existenčních otázek v souvislosti s budoucností irské otázky jen proto, že si britští sousedé něco před pár lety nezodpovědně odhlasovali.

Pro běžného Ira je nepochopitelné, ne-li nepřijatelné, že se musí zabývat řadou zásadních politických i existenčních otázek v souvislosti s budoucností irské otázky jen proto, že si britští sousedé něco před pár lety nezodpovědně odhlasovali

Navíc se ve věci takzvané irské pojistky stále častěji ozývají hlasy, aby Irové nebyli natolik neústupní a pomáhali hledat řešení režimu na vnitřní irské hranice – a to i z hlediska osob –, které by Británii umožnilo zachovat si tvář. Jakýkoliv tlak na větší vstřícnost Irska však považují Irové nejen za další z řady historických nespravedlivostí Británie, ale i za potenciální urážku ze strany EU.

Z hlediska brexitu se tedy snaha stát se šampionem lidských srdcí řadí do kategorie něčeho zcela nemožného, či jinak řečeno, věhlasných „mission impossible“. Navzdory tomu se najdou lidé, kteří vzhlížejí k brexitu – včetně možnosti obnovy obávané irské vnitřní hranice – plni lásky a velkého očekávání.

Lákavá představa

Alespoň tak je třeba číst pojetí brexitu v detektivním románu In a House of Lies (V domě lží) skotského spisovatele Iana Rankina a tvůrce legendárního edinburského, nyní již penzionovaného inspektora Rebuse. V případě Rankinových milovníků brexitu jde, jak žánr naznačuje, o dost specifický okruh lidí – zkušené kriminálníky. U žádného přitom nehraje roli, z jaké části Británie či Irska pocházejí.

Veteráni zločinu dobře vědí, jaká rizika, z jejich pohledu spíše příležitosti, tvrdá irská hranice může představovat. Pro většinu z nich představa natolik lákavá, že jim umožňuje dokonce zakopat válečnou sekeru navzdory nějakému nedorozumění z nedávné minulosti a soustředit se na skvělou budoucnost. Brexit jim dává křídla...

Díky krvavým zkušenostem z éry zejména slavných irských „nepokojů“ (zhruba 1969 až 1998) veteráni zločinu dobře vědí, jaká rizika, z jejich pohledu spíše příležitosti, tvrdá irská hranice může představovat. Pro většinu z nich představa natolik lákavá, že jim umožňuje dokonce zakopat válečnou sekeru navzdory nějakému nedorozumění z nedávné minulosti a soustředit se na skvělou budoucnost. Brexit jim dává křídla... Tak lze alespoň interpretovat závěrečný telefonát mezi starým irským a skotským mafiánem.

„Příměří?“

„Už jsme si škodili a nedůvěřovali dost dlouho. Je na čase vytáhnout dýmku míru, co myslíš?“

„Záleží, co z toho může kápnout.“

„Příležitostí bude hodně, Conore. Brexit bude zlatou žilou pro kapitalistické supy.“

„To máme být jako my?“

„Myslím, že i ty ses mrknul na tu vytečkovanou hranici mezi severem a jihem, a popřemýšlel, jak by taková tvrdá irská hranice mohla vypadat.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Kvalifikovaný odhad. Vycházím z toho, že my dva uvažujeme stejně. Vypadá to, že lidi kolem nás teď pálí mosty a stavějí zdi. Byl bych rád, kdybychom se my dva k tomu postavili opačně.“

„Myslím, že bychom si mohli proklepnout pár nápadů.“

„Ale ne po telefonu. Mohu zajet za tebou, nebo ty za mnou. Máme tu pár pěkných hotelů ve Skotsku – i když já z nich žádný nevlastním, zatím.“

Potud Ian Rankin a snaha o vyznání lásky k brexitu. Milovat brexit vypadá v podání skotského spisovatele jako riskantní podnik či spíše jako trest. Třeba se ještě podaří snížit jeho sazbu.

Počet příspěvků: 1, poslední 27.10.2019 10:14 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Autor

Tomáš Kafka

Tomáš Kafka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články

Karavana Mráčků

2.4.2018 - 8.56

Soukromý nepřítel

14.5.2015 - 13.37