Francouzský sociální stát je štědrý. Otázkou však je, jak dlouho si Francie ještě může dovolit natolik vysoké příspěvky a malou kontrolu těch, kteří na ně mají právo. A to především kvůli demografickému vývoji, přičemž Francie má poměrně velkou porodnost 2,01 dítěte na ženu, a růstu státního dluhu. Proto se Macronova vláda snaží snížit schodek rozpočtu pod tři procenta HDP například omezením sociálních dávek.
Ve druhé polovině sedmdesátých let francouzský státní dluh tvořil necelých 20 procent HDP. Nyní se však vyšplhal na 2200 miliard eur a nezadržitelně se blíží 100 procentům HDP. A sociální výdaje neustále rostou. V roce 1984 činily zhruba čtyři miliardy, ale v roce 2015 již více než 18 miliard eur..
Předvolební slib
Státní příspěvek na bydlení byl ve Francii uzákoněn 3. ledna 1977 a za uplynulých 20 let výdaje na něj vzrostly skoro 4,5krát, přičemž k jeho získání je třeba být nájemníkem a mít nedostatečný příjem. Jeho výpočet je však velmi komplikovaný – závisí nejen na situaci člověka, ale i na místě, kde se byt nachází. K dispozici je jen jeho průměrná výše 225 eur měsíčně.
Macron zvítězil v prezidentských volbách i proto, že sliboval reformy, přičemž se spoléhal i na bývalé voliče socialistů – v kampani byli jeho cílovou skupinou bohatí levicoví voliči. Slibem liberálních ekonomických reforem si pak získal část pravicových voličů a především si zajistil, že mu pravice nemůže dělat opozici, a to ani ideologickou. |
V důsledku nepříliš jasně daných kritérií mají nárok na příspěvek na bydlení nejen sociálně slabí, ale i studenti. Z 6,5 milionu Francouzů, kteří jej pobírají, tvoří 800 tisíc právě oni. Důsledky jsou dva – vyšší státní výdaje a pokřivený trh nájmů ve velkých městech. Kvůli příspěvku na bydlení v nich vzrostly nájmy, a to především garsonek. Jacques Mézard, ministr pro územní kontinuitu, prohlásil, že pokud se zvedne příspěvek na bydlení o euro, nájem vzroste o 78 centů.
Proto se prezident Emmanuel Macron pokusil tento příspěvek na bydlení omezit, což se zatím nepodařilo žádné předchozí vládě. Macron zvítězil v prezidentských volbách i proto, že sliboval reformy, přičemž se spoléhal i na bývalé voliče socialistů – v kampani byli jeho cílovou skupinou bohatí levicoví voliči. Slibem liberálních ekonomických reforem si pak získal část pravicových voličů a především si zajistil, že mu pravice nemůže dělat opozici, a to ani ideologickou.
Velká úspora
Reforma příspěvku na bydlení by přinesla velkou úsporu, protože by poklesl počet žadatelů o něj, a následně vyšší výběr daní u rodin, jejichž plnoletí studenti se rozhodli osamostatnit. Bylo by však třeba ji ohlásit minimálně jeden až dva roky dopředu, aby se Francouzi, a zejména studenti, na ni mohli připravit a podle toho také zvolit město, kdy by chtěli studovat.
Reforma příspěvku na bydlení by přinesla velkou úsporu, protože by poklesl počet žadatelů o něj, a následně vyšší výběr daní u rodin, jejichž plnoletí studenti se rozhodli osamostatnit. Bylo by však třeba ji ohlásit minimálně jeden až dva roky dopředu, aby se Francouzi, a zejména studenti, na ni mohli připravit a podle toho také zvolit město, kdy by chtěli studovat. |
Macron hned po vyhraných parlamentních volbách dal svým ministrům najevo, že musejí spořit. První škrty nezvládl vrchní velitel francouzské armády Philippe de Villiers, který odstoupil poté, co mu bylo oznámeno, že má uspořit 800 milionů eur v rozpočtu. V případě příspěvku na bydlení zvítězil návrh snížit jej o pět eur měsíčně, čímž by se mělo za rok uspořit 390 milionů eur. Náklady na příspěvek na bydlení by však letos měly dosáhnout 18 miliard eur, takže úspora bude činit pouze 2,15 procenta.
Další možností, jak ušetřit, je více kontrolovat příjemce příspěvku na bydlení, u nějž neplatí věková hranice. Proto o něj může žádat i mladistvý či dítě, stačí, když nájemní smlouvu podepíšou rodiče. Navíc se příspěvek na bydlení nevyplácí, pokud je nižší než 15 eur měsíčně. S jeho snížením o pět eur by se zhruba 50 tisíc lidí, jež jej pobírají, dostalo pod 15 eur, a tudíž by o příspěvek přišlo.
Na francouzském střetu o příspěvek na bydlení se ukazuje, že v západních demokraciích mají politici strach prosadit radikální reformy. Místo nich dělají jen kosmetické úpravy, přičemž doufají v hospodářský růst.