Ivo Možný: Demografie válcuje ideologii

Moje vnučka, když ji přijali na kroměřížské gymnázium, byla na svou školu hrdá. Bratranci, který už chodil na Bigy, tedy Biskupské gymnázium v Brně, a chladil ji, aby se nevytahovala, pravila hrdě: Ale my jsme arci (!) biskupské. Ač, řekl bych, většinou nejspíš agnostici, dbáme v rodině na to, aby dětem škola přinášela i lepší civilizační hodnoty než vzdělání, a na církevních školách najde dítě kamarády z rodin, které o to také usilují.

Už po týdnu se vrátila ze školy a povídá: Dědo, víš, proč Krista Pána ukřižovali, a ne utopili? – Protože by bylo nepraktické, kdybychom museli mít ve třídách nade dveřmi akvárium! Před jednou z babiček ten vtip nevyprávěla. Už v pubertě nějak věděla, že empatie, schopnost neurážet niterné city druhého, patří k hodnotám naší civilizace stejně tak jako smysl pro humor a svoboda blasfemie. Tomáš Halík nám připomíná tuto hodnotu.

Optikou etiky společenství

Všichni státníci i komentátoři Je suis Charlie zároveň varují: náš hněv na vrahy se nesmí obrátit kolektivně na naše muslimy. Vědí, jaké barbary mezi námi a v nás by to mohlo pustit z řetězu. Obávám se, že jenom s tím se daleko nedostaneme. Evropa stojí před nutností nejen tolerovat, ale také opravdu až ke kořenům pochopit svou velkou a dynamickou muslimskou subkulturu. Stala se už nezvratně součástí evropské kultury a bude v ní hrát stále významnější úlohu.

Naše civilizace od konce středověku vyrůstala na principech individualismu. Její základní etikou je etika autonomie jedince. Stojí na takových hodnotách, jako je svoboda a emancipace, rovnost a spravedlnost, neustále rozšiřovaná sada práv a respekt k odlišnosti druhého. Postupně ustoupila do pozadí historická skutečnost, že křesťanské kořeny naší kultury vyrůstaly v půdě starších, leč stále živých a nepominutelných etických principů.

Mezi její konstituční složky patří ještě dva přinejmenším stejně silné mravní syndromy: etika společenství a etika božskosti. Etika společenství se opírá o hodnoty povinnosti a závazku, o legitimitu autority a o respekt k hierarchii. Významnou roli v ní hrají čest a reputace a nutně do ní patří i kolektivní hrdost. Etika božskosti pak vnáší do intuitivního vědomí dobra a zla takové hodnoty, jako je posvátnost a hřích, čistota a poskvrnění, povznesení a ponížení.

Svým pojetím vzdělanosti ztrácejí naše „společnosti pozdní doby“ schopnost pochopit to, že komunitám s dominantní etikou společenství připadá hrdé lpění Západu na tom, aby si lidé žili podle svých vlastních představ a sledovali své vlastní cíle, jako sobecké a nebezpečné. Z pohledu této etiky to nutně vede k oslabení společnosti a zkáze struktury a hodnot, na nichž jsou všichni bez výjimky závislí.

Ve vztahu mezi generacemi to vnímá jako ohrožení kontinuity řady generací i kultury samé, ohrožení z generace na generaci předávaného společného vidění světa a lidské situace; masmédia a vzdělávací systém rodinu rozhodně nenahradí. Oslabení centrálního postavení instituce rodiny ve společnosti a představy o její nekonečné plasticitě a modifikovatelnosti vedou z tohoto pohledu k oslabení její základní funkce, tedy plození dětí a jejich vřazení do společenství sourozenců, širší rodiny, sousedství a náboženské obce.

Perspektivou etiky společenství pášeme kolektivní sebevraždu: společnost, která nemá děti, nemá budoucnost. Rozšiřující se vějíř individuální kvality života, výhod a požitků to nemůže vyvážit. V komunitách s etikou božskosti osobní svoboda Západu vypadá jako prostopášnost, požitkářství a krátkozraká oslava nízkých lidských pudů.

My, divní lidé, jsme v menšině

V Evropě žije komunita asi patnácti milionů muslimů, vedených ve svém cítění i jednání etikou společenství a etikou božskosti. Nabízí svým příslušníkům, co jim těžko budeme moci nabídnout my: jasně zformulované pojetí transcendence a jistotu opory v pospolitosti skupiny sourozenců, širší rodiny a posléze náboženské obce. Je velkou otázkou, zda sebelepší systém sociálních dávek, sebeangažovanější působení terénních sociálních pracovníků, ba i sebelepší integraci do našeho vzdělávacího a zaměstnaneckého systému budou vnímat jako lepší volbu.

Nemůžeme ani o píď ustoupit teroru. I já jsem Charlie. Ale nemohu nevidět, že před Evropou stojí i velká výzva pochopit, z jakých kořenů vyrůstá strach, který je oním dračím vejcem v islámu v konfrontaci s naší civilizací. Ten, spolu s nadbytkem mladých mužů, kteří v této naší civilizaci nenacházejí zdroje mužné identity a sebeúcty, pak plodí zběsilé teroristy.

Ten latentní strach tvoří třaskavou směs s latentním pohrdáním: muslimové vědí, že my, divní lidé, jak říkají kulturní antropologové (WEIRD – Western, Educated, Individualistic, Rich and Democratic), jsme v lidstvu menšinou. Je nás sotva miliarda a ubývá nás, neboť jsme si osvojili trvale neudržitelné reprodukční strategie. Demografie je silnější než ideologie.