Václav Klaus mladší ve svém komentáři poměrně pejorativně napadá současné evropské politiky, českou vládu i intelektuální scénu kvůli jejich nedostatečně rozhodnému postoji vůči uprchlické vlně v souvislosti s pařížskými atentáty v pátek 13. listopadu. A používá k tomu britského premiéra za druhé světové války Winstona Churchilla: „Představte si, že by Churchill po náletu na Londýn...“
A dále sice nepřímo, ale dostatečně jasně sugeruje, že
- islám je srovnatelný s nacismem a muslimové s Němci v době nacistického Německa;
- je třeba proti němu rozhodně zasáhnout a váhavci, jako je německá kancléřka Angela Merkelová, a jejich sympatizanti jsou „brachiálním zlem“;
- obojí pak spojuje s uprchlíky, kteří jsou součástí problému s terorismem.
Komentář Václava Klause mladšího nepřekvapuje. Jen opakuje současnou národoveckou mantru – od francouzské šéfky Národní fronty Marine Le Penové až po českého kritika islámu Martina Konvičku. Volá do války poté, co identifikuje nepřátele národa, jimž jsou cizinci – imigranti –, jinověrci – muslimové – a místní zrádci, například předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, Angela Merkelová či česká vláda, a vyzývá k převzetí moci („tuto eurogarnituru je nutno poslat k čertu“), aby mohl provést očistu.
Konkrétní pragmatické úkoly
Zradikalizovaná národovecká scéna se již delší dobu snaží srovnávat islám coby náboženství s komunismem či nacismem, což jsou radikální politické ideologie. Toto srovnání je však chybné, protože srovnává obecné s radikálně vyprofilovaným. Adekvátnější by bylo srovnat obecně islám s levicovým hnutím, a až poté jeho radikální odnož – islamismus – s radikálními částmi levicového hnutí, třeba s komunismem či maoismem.
Pokud budeme za nepřítele považovat islamisty, můžeme je „vidět“, tedy identifikovat, a nakonec nad nimi zvítězit. Jsou to konkrétní lidé, z čehož vyplývají konkrétní pragmatické úkoly. |
Islám je totiž podobně jako křesťanství natolik ideově široké náboženství, že se do něj vměstnají desítky proudů, tradic a odnoží. Tento fakt však převážně ateistická národovecká komunita příliš nezná, protože často ani neví o rozmanitosti „svého“ katolického či protestantského vyznání, jejichž ochranou se při svém boji za „křesťanské kořeny naši civilizace“ zaštiťuje.
Proč je třeba rozlišovat mezi islámem a radikálním islamismem? Není lepší dát se do boje a až poté se zabývat slovíčkařením? Není, protože rozdíl je klíčový a následky fatální. Pokud budeme za nepřítele považovat islamisty, můžeme je „vidět“, tedy identifikovat, a nakonec – třeba po delší době – nad nimi zvítězit. Jsou to konkrétní lidé, z čehož vyplývají konkrétní pragmatické úkoly.
Hon na obecného nepřítele
Současný islámský terorismus se v mnoha ohledech podobá tomu levicovému, který Evropu sužoval v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Proto je třeba oprášit znalosti o italských Rudých brigádách či o německé Frakci Rudé armády a zkušenosti bezpečnostních složek s jejich potíráním. Tento druh terorismu západní země postupně eliminovaly, avšak policejními a zpravodajskými silami, nikoli politickým bojem protii celému levicovímu hnutí, z jehož ideologie by bylo možné odvodit například extrémní maoismus pouze dlouhými oslími můstky.
Hon na obecného nepřítele se v minulosti odehrál mnohokrát a volání Václava Klause mladšího po silném vůdci a tvrdém postupu proti „nepřátelským“ skupinám v podstatě do toho schématu zapadá |
Pokud se národovcům podaří přesvědčit dostatečný počet lidí třeba absurdním přirovnáním k Churchillovi, že nepřítelem je celá platforma, například islám či migranti, stane se všudypřítomným a současně neviditelným, čímž se roztočí spirála jeho definování a okamžitě se objeví problém nejasné hranice mezi muslimem a ne-muslimem či migrantem a ne-migrantem, honu na čarodějnice, zástupných obětí a obětních rituálů.
Strhne se peklo, které sice nebude trvat dlouho, ale zničí dosavadní pořádek až do toho absurdního bodu, kdy si většina populace zděšeně uvědomí, že to tak nechtěla, a se silnou kocovinou se vrátí do normálu. Tento hon na obecného nepřítele se v minulosti odehrál mnohokrát a volání Václava Klause mladšího po silném vůdci a tvrdém postupu proti „nepřátelským“ skupinám v podstatě do toho schématu zapadá.
Schizofrenní výsměch
Součástí vysmívání se Václava Klause mladšího slabosti a nerozhodnosti evropských elit v případě uprchlické krize je ještě jedna absurdita. K jakékoliv efektivní centralizované akci na evropské úrovni, ať už proti terorismu nebo migraci, je třeba „více“, nikoli „méně Evropy“, tedy více kompetencí nějakému centrálnímu štábu, peněz i materiálních a lidských zdrojů. A přesně to euroskeptici nechtějí a poměrně účinně blokují.
Výsměch vrcholným evropským politikům kvůli zanedbatelným výsledkům a současně urputná snaha, aby k jejich zlepšení neměli žádné finanční prostředky ani moc, je značně schizofrenní |
Zatím Brusel přišel pouze s kvótami na zlomek uprchlíků, a strhla se bouře. Co by následovalo po požadavku na desíty miliard korun z českého rozpočtu či na tisíce odborníků například na ostrahu vnějších hranic schengenského prostoru, si proto lze jen obtížně představit. Výsměch vrcholným evropským politikům kvůli zanedbatelným výsledkům a současně urputná snaha, aby k jejich zlepšení neměli žádné finanční prostředky ani moc, je tudíž značně schizofrenní.
Srovnání s Churchillem láká, protože je jednoduché, chytlavé a černobílé. Je i logické, že národovci nevolají po silných institucích, které tvoří spíše základ liberálního pořádku, ale hledají silného charismatického lídra, který národ sjednotí, potlačí místní zrádce a povede jej do boje proti vnějšímu nepříteli. Takového úspěšného lídra však lze v minulosti jen obtížně objevit, protože většina z nich skončila špatně a zanechala po sobě více zla než užitku.
Demokratický premiér
Představu národovců o úspěšných demokratických lídrech, jež lze objevit třeba mezi americkými prezidenty, narušuje, že tento úspěch nevyplýval ani tolik z jejich osobních vlastností jako ze síly demokratických institucí, které je do postu v danou chvíli na čas vynesly. A ta zase vyplývá z neviditelných principů, na kterých jsou založené, třeba na neakceptovatelnosti kolektivní viny a kolektivního pohledu na nebezpečnost nějaké skupiny obyvatel.
Winston Churchill byl „jen“ demokratický premiér, který prováděl pouze to, co mu mandát, instituce a realita umožňovaly, nikoli zanícený prorok osobní vznešené národní vize |
Při svém hledání národovci objevují Winstona Churchilla. Zdá se, že on by roli předobrazu národního hrdiny mohl splňovat. Byl charismatický, dostatečně kritický, sjednotil národ proti vnějšímu nepříteli, zvítězil a jeho odkaz zůstal i po smrti pozitivní. Byl však „jen“ demokratickým premiérem, tedy mnohovrstevnatou osobností, která prováděla pouze to, co jí mandát, instituce a realita umožňovaly, nikoli zaníceným prorokem osobní vznešené národní vize.
Když Václav Klaus mladší používá Churchilla, aby zesměšnil evropské lídry, riskuje jeho odpověď, která se mu líbit nebude, a to třeba z 19. září 1946 při projevu na Curyšské univerzitě:
„Existuje náprava, která by... z celé Evropy – nebo alespoň z její větší části – učinila oblast stejně svobodnou a šťastnou, jako je dnešní Švýcarsko. Jaký je tento spolehlivý lék? Je to znovuvybudování základů evropského domu – nebo alespoň co největší jeho části, kterou jsme schopní obnovit – a vytvoření takové struktury, kde bychom mohli žít v míru, bezpečí a svobodě. Musíme vybudovat jistý druh Spojených států evropských. Jen tímto způsobem se budou stovky milionů pracujících schopny znovu radovat a žít v naději, která činí život smysluplným. Postup je jednoduchý. Zapotřebí je jen odvaha stovek milionů mužů a žen učinit správné rozhodnutí namísto špatného a za odměnu namísto prokletí dosáhnout štěstí.“