Íránská exilová sekta, Daniel Herman, politický marketing a český žvást

Bezpečnostním problémem Česka nejsou styky českého politika s Lidovými mudžáhidy, ale omezenost, provinčnost a neochota kriticky myslet.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČTK, montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

ČESKÁ POZICE se v uplynulých dvou měsících dvakrát věnovala vazbám íránské exilové organizace Modžáhedín-e chalq (Lidoví mudžáhidi, MEK) a českých politiků. Břetislav Tureček nejprve provedl férový a přehledný exkurz do historie Lidových mudžáhidů a popsal, jak do své lobbyingové misie postupně ve druhé polovině minulého desetiletí začlenili politiky České republiky.
Před několika dny pak Jan Schneider
nabídl článek, který lze obtížně chápat jinak než jako vzkaz prezidentu Miloši Zemanovi, aby se české zpravodajské služby zajímaly o styky lidoveckého poslance a kandidáta na ministra kultury Daniela Hermana s íránskou exilovou organizací. Reakce Jana Čuříka.

Propojení veřejných a soukromých aktivit českých politiků s organizací Lidových mudžáhidů, jejíž činnost někteří aktéři mezinárodní politiky definovali jako teroristickou – USA v letech 1997 až 2012, Evropská unie v období 2002 až 2009 a Írán –, rozproudilo živou debatu.

Měla by však být zasazena do širšího než pouze českého kontextu. Kauza tím sice ztratí na přitažlivosti, protože její český rozměr se do značné míry stane banální, ale to neznamená, že zmizí některé otazníky. Naopak, minimálně dva velké se ještě zviditelní. Ani jeden z nich se však netýká výlučně českých veřejných osob, ale mnohem širšího spektra lidí, pro něž lze obtížně najít společného jmenovatele.

A ani jeden z těchto otazníků není důvodem, aby se poukazovalo na Daniela Hermana (KDU-ČSL) a aby jeho nominace na ministra kultury byla zpochybňována na základě styků s organizací MEK. Vyzývat k tomu je jednou z variací nehynoucího žánru – nazvěme jej český žvást – v tomto konkrétním případě reinkarnovaný do vyvolávání pocitu důležitosti a veřejného pohoršení jednostrannou interpretací složitějšího problému. Navzdory tomu několik otázek:

  • Je MEK největší lobbyistickou organizací ze všech, o kterých jsme nikdy neslyšeli?
  • Jak se této síti se znaky politické sekty, metodami politického marketingu a obdivuhodným, leč zcela temným cash flow, podařilo od roku 2005 uhranout desítky, ne-li stovky současných i bývalých amerických a evropských politiků, kteří se plamenně angažují ve prospěch kauzy, jež je na dnešním Blízkém východě okrajová?
  • Je to jen díky schopnostem Marjam Radžavíové, matky MEK, procítěně v přítomnosti sošky Panny Marie popřát krásné Vánoce a šťastný Nový rok?
Odpověď hledejme v Paříži

Jejich alespoň částečné odpovědi je třeba hledat v letní Paříži. Loni v létě se 22. června v jedné z hal Parc des Expositions na severním předměstí Villepinte konal dosud poslední z každoročních masových team buildingů vědomých i nevědomých sympatizantů Marjam Radžavíové.

Genialita Marjam Radžavíové spočívá ve schopnosti získat mezi své sympatizanty lidi, které nepropojuje žádná ideologie ani žádné společné ideje

A také stoupenců ústředního bodu její politické mytologie – osudu zhruba tří tisíc aktivistů MEK s rodinami, kteří v letech 1986 až 2012 pobývali v táboře Ašraf severně od Bagdádu a předloni byli přemístěni na bývalou americkou základnu Camp Liberty v hlavním městě Iráku.

Je sice možné interpretovat osud Lidových modžáhidů na základě irácko-íránské historie v letech 1980 až 2013 a geopolitických změn v oblasti, ale podívejme se na MEK jinou optikou. Stejně jako poznávacím znakem chameleóna není zelená barva, ale to, že dokáže své zabarvení měnit, ani Radžavíovou a její stoupence nelze určit podle jejich momentálních politických postojů.

Její málo probádaná genialita spočívá ve schopnosti získat mezi své sympatizanty tři okruhy lidi, které nepropojuje žádná ideologie ani žádné společné ideje:

  • Politiky z Evropského parlamentu (EP), zejména z Evropské lidové strany, republikánské i demokratické americké senátory, členy parlamentů evropských zemí a vedení americké armády a zpravodajských služeb;
  • část před- i porevoluční íránské emigrace žijící v Evropě, USA a Kanadě, a paradoxně i tu, která byla před rokem 1979 k požadavkům MEK nepřátelská;
  • masové skupiny posbírané na ulici a získané nabídkou zahraničního zájezdu za krásami Paříže. Dosud sice nebyly zaznamenané snahy dovézt tímto způsobem na pařížské seance MEK školní zájezdy z České republiky, ale polský deník Gazeta Wyborcza hromadný autobusový výlet několika tisíc studentů z Polska popsal již na konci června 2008.
Pařížský den s Marjam

Jak vypadá letní pařížský den s Marjam? Občas má obrazový záznam vyšší vypovídací hodnotu než slova, a proto je třeba vidět její vstup na scénu za zvuku popově upravené Beethovenovy Ódy na radost – evropské hymny.

Po bouřlivém potlesku následuje analýza íránských prezidentských voleb – kritika Hasana Rouháního podle vzoru izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Dále rozbor íránské role v syrské občanské válce, přičemž je téměř současně zmíněn Ježíš Kristus a imám Husajn, a poté tvrdý útok na bývalého zvláštního vyslance OSN v Iráku, německého diplomata Martina Koblera.

Pokračuje apoteózou svého manžela a zakladatele MEK Mas’úda, který po americké intervenci do Iráku zmizel a dodnes „není přítomen“. Stejně jako Mesiáš – Mahdí, hlavní postava šíitské islámské tradice, která se po dlouhé nepřítomnosti jednou opět zjeví na Zemi, čímž ohlásí příchod soudného dne. Mas’úd je ztělesněním Mahdího a současně i íránského Che Guevary.

Americká i evropská podpora

Následuje podpora od vzácných hostů před kamerou. Začínají hostitelé, komunální francouzští politici v čele s primátorem prvního pařížského okrsku a peticí s dvanácti tisíci podpisy. Po nich přichází skupinka amerických kongresmanů.

Zmizelý manžel Marjam Radžavíové Mas’úd je ztělesněním Mahdího a současně i íránského Che Guevary

Největší želízko Radžavíové v americkém lobbyistickém ohni, republikánský kongresman Dana Rohrabacher, sice není přítomen, ale náklonnost potvrdil už vloni v únoru na setkání 1 + 4 zakončeném skandováním: „We will win.“ Americkou podporu ukončuje bývalý newyorský starosta Rudy Giuliani, který přirovnává základnu Camp Liberty ke koncentračnímu táboru.

Poté opět přicházejí na řadu evropští politici. Nejprve bývalá francouzská ministryně obrany a zahraničních věcí Michele Alliot-Marieová, která hovoří o potřebě demokratického Íránu, aniž by připomněla svou humanitární a nezištnou pomoc nabídnutou 12. ledna 2011 tuniské policii při „řešení bezpečnostní situace“ v zemi. Tématem španělského expremiéra Josého Luise Zapatera jsou ženská práva v Íránu. Jeho předchůdce v čele španělské vlády José-Maria Aznar tentokrát schází, vše podstatné již řekl na vystoupeních v letech 2009 a 2010.

Svou chvilku slávy si užije i Alejo Vidal-Quadras, místopředseda Evropského parlamentu a hlavní lobbyistické želízko na naší straně Atlantiku, a po něm český místopředseda EP Oldřich Vlasák. Poté se Vidal-Quadras podle vzoru rockové hvězdy vrací. Vystřídá ho bývalý americký velvyslanec při OSN John Bolton, exšéf CIA Porter Gross, delegace syrské opozice či sympatická matadorka německé CDU Rita Süssmuthová. A nakonec přichází i Daniel Herman.

Sympatizanti

Existuje na Blízkém východě jiná organizace než MEK, která by byla schopná vyvolat jen zlomek podobné kolektivní soudržnosti evropských a amerických politiků? Sotva. Jak tomu rozumět? Bojovníci proti iluminátům a Novému světovému řádu určitě vědí. Kde ale objevit společnou linii pro ostatní, kteří nejsou ochotni uvěřit, že svět byl zredukován do mocenské pyramidy, nad níž se vznášejí chemtrails? Domnívám se, že žádná neexistuje.

Existuje na Blízkém východě jiná organizace než MEK, která by byla schopná vyvolat podobnou soudržnost evropských a amerických politiků?

K sympatizantům hnutí Marjam Radžavíové patří lidé, kterým primárně jde o práva íránských žen, a jsou přesvědčeni, že ženou vedená organizace, jež do sebe nasála laický francouzský feminismus, může zlepšit jejich postavení v Íránu. Jsou mezi nimi i idealisté, kteří věří, že na jedné straně existuje svoboda bez přívlastků a na druhé tyranie ztělesněná íránským režimem „mullů“ – tím, čím Írán dávno není. A také ti, kdo detailně znají historii zpravodajských vazeb MEK a americké armády po roce 2003 a rozsah jejich zapojení do operací na irácko-íránské hranici.

Organizace Lidoví mudžáhidi Marjam Radžavíové je chameleón schopný maximálně získat z naprosto rozdílných politických profilů svých sympatizantů, zahrát u každého z nich na správnou strunku a proměnit je v účastníky show, která lidem dává to, co v dnešní době často postrádají – pocit jednoty.

Fascinace hnutím

Nic z toho ale nevysvětluje fascinaci hnutím Marjam Radžavíové a jeho masivní politickou podporu. Americké deníky The Wall Street Journal a Christian Science Monitor přinesly několik svědectví, jak se Lidovým mudžáhidům podařilo své lobbyistické úsilí v USA propojit s konferencemi bývalých politiků.

Christian Science Monitor v článku z 8. srpna 2011 uvedl Tritu Parsiho, rozumného, vzdělaného a středového šéfa americké organizace National Iranian American Council, a jeho údiv nad schopnosti MEK platit nadstandardní všimné bývalým americkým politikům za veřejnou podporu MEK: „Nikdy jsme neviděli takovou spoustu peněz. Na jedné konferenci vystoupí deset řečníků, 50 tisíc za jednoho, to dělá zhruba půl milionu dolarů.“

Finanční polštář Lidových mudžáhidů bývá spojován se štědrou podporou bývalého iráckého diktátora Saddáma Husajna

Na vrcholu kampaně k odstranění Lidových mudžáhidů z americké listiny teroristických organizací měl MEK celostránkovou reklamu v deníku The New York Times v ceně okolo 170 tisíc dolarů. Pařížská akce, pronájem haly na největším pařížském výstavišti, logistika – to také nebylo zadarmo. Fascinuje lehkost, s níž organizace MEK tuto činnost zvládá, jestliže její jádro představuje ve Francii jen několik set lidí, dnes dlouhou dobu francouzských občanů, kteří však nemají žádné sociální zakotvení, a to ani v íránské emigraci.

Finanční polštář Lidových mudžáhidů bývá – snad z nedostatku představivosti – spojován se štědrou podporou iráckého diktátora Saddáma Husajna v letech 1986 až 1988. Opravdu ale získali několik set milionů dolarů v době, kdy se příjmy Iráku hroutily kvůli poklesu ropných cen a Husajn se takřka přes noc ocitl v roli dlužníka kuvajtské a saúdskoarabské státní pokladny, z níž se v srpnu 1990 pokusil avantgardně vymanit výletem svých vojsk do Kuvajtu?

Finanční toky

Bývalá francouzská kontrarozvědka DST se v roce 2003 pokusila finanční toky organizace MEK zmapovat. Její snaha však skončila ještě většími otazníky, než začala. Pavučiny darů od nemajetných fyzických osob k jiným lidem snadno překračovaly hranice Francie, evropských i neevropských států, aniž by existoval centrální bod, ve kterém by se sbíhaly.

V červnu 2003 se ale odehrála další událost, která odhalila jednu ze zneklidňujících podob organizace MEK. Tehdy francouzská policie vtrhla do její centrály a zatkla Radžavíovou a několik členů vedení. O několik dní později se ve Francii, Bernu a v Římě pokusilo na protest upálit sedm sympatizantů Lidových mudžáhidů.

Snaha bývalé francouzské kontrarozvědky DST v roce 2003 zmapovat finanční toky organizace MEK skončila ještě většími otazníky, než začala

Tato extrémní reakce tolik nepřekvapí, vezmeme-li v úvahu emočně vypjatou atmosféru každoročních pařížských setkání Radžavíové a jejích hostů a některé popisy poměrů v táboře Ašraf. Ty je sice třeba relativizovat, ale francouzský deník Liberation už před šesti lety zveřejnil článek s titulkem Jiný íránský fanatismus, který se opíral o výpovědi bývalých příslušníků MEK.

Ukazuje paralelní svět uzavřené společnosti, v níž vládnou praktiky povědomé znalcům sekt včetně přerušení komunikace s blízkými nebo vynucených zpovědí z vlastních sexuálních představ. Nežijeme ve zvláštním světě, pokud se této subkultuře skutečně podařilo přesvědčit tolik vrcholných evropských a amerických politiků, že je tou pravou „demokratickou alternativou pro Írán“?

Opovržení v Íránu

Pokud je na kauze Modžáhedín-e chalq něco zajímavého, pak schopnost MEK vyvolat u evropských politiků reflexy vycházející z největších klišé spojených s Blízkým východem. Možná by pro začátek stačilo, kdyby všichni účastníci pařížské show soukromě navštívili Írán a zeptali se Íránců, co si myslí o organizaci MEK, třeba jen těch narozených po roce 1980.

Íránská společnost je sice tragicky rozdělená, ale Lidovými mudžáhidy opovrhují téměř všichni. A ani jejich aura u íránské emigrace není ani zdaleka natolik jednoznačná, jak by se mohlo na první pohled zdát

Zajímají nás však přání a ambice lidí na Blízkém východě, anebo jsme spokojení, jen když hovoří a myslí stejně jako my? Opakovaná setkání s Lidovými mudžáhidy nepředstavují bezpečnostní hrozbou, naopak. Nedokážeme-li si však jejich sdělení relativizovat a dát do širšího kontextu, zůstanou tato setkání výrazem naší ignorace a neochoty porozumět komplexně blízkovýchodním společnostem.

Íránská společnost je sice tragicky rozdělená, ale Lidovými mudžáhidy opovrhují téměř všichni

Stýkat se s nimi bez následných otázek je dalším dílem příběhu hledání „našeho muže v Teheránu“. Poté, co zkrachovalo hledání „našeho muže“ v Bagdádu a „naši muži“ v Káhiře, Tunisu, Saná a především Damašku nechali a nechávají střílet a mlátit civilisty, a teklo-li jim do bot, vyvolali nazpět démona al-Káidy, reinkarnovaného pro období po roce 2013.

Završení dekolonizace

Možná bychom už konečně mohli pochopit, že roky 2011 až 2013 jsou i tečkou za érou „našich mužů“ na Blízkém východě, završením jeho dekolonizace. Hodlá-li v tuto chvíli, kdy se alespoň na několik měsíců naskytla neopakovatelná příležitost dostat na palubu nejdůležitější blízkovýchodní stát Írán, Česko své vztahy k této zemi omezit na kontakty s politickou sektou bez sebemenších sympatií v íránské společnosti, není nám pomoci.

Bezpečnostním problémem České republiky nejsou styky jednoho českého politika s íránským opozičním hnutím, ale omezenost, provinčnost a neochota kriticky myslet. A Daniel Herman a jeho „kauza“?

Možná je to jen otázka okopávání kotníků pražským katolickým intelektuálům – třeba Tomáši Halíkovi „nevědeckostí“ jeho publikací a Danielu Hermanovi prezentací jeho setkávání s Lidovými mudžáhidy jako bezpečnostní hrozby pro český stát. Ten ji však již dlouhou dobu představuje především sám pro sebe.

Petr Hovorka rozladěný člověk Omyl Omyl 11:16 11.1.2014
Gustav Sázel Je také symptomatické, že jste údaje na... 10:08 11.1.2014
Petr Hovorka rozladěný člověk Nic jste nepochopil vy, chvástáním není váš střet s... 10:35 10.1.2014
Petr Hovorka rozladěný člověk Nerozumíte mi Nechci moralizovat, je mi protivné, když to někdo... 22:54 13.1.2014
Petr Hovorka rozladěný člověk Hodně trapné toto chvástání. 17:23 8.1.2014

Počet příspěvků: 69, poslední 18.4.2014 10:57 Zobrazuji posledních 69 příspěvků.