Už v úterý 3. října jsem si v rubrice Politika na ulici položil otázku, na čí straně by dnes stál britský novinář a spisovatel George Orwell (autor knihy Hold Katalánsku), který se v roce 1936 vydal do Španělska, aby bojoval proti Frankovým nacionalistům. Vyznat se ve sporu Katalánsko versus centrální vláda v Madridu je těžké.
Drtivá většina z nás španělsky neumí, natož katalánsky. Politické dění ve Španělsku česká média průběžně a detailně nesledují. Takže nezbývá než v době, kdy vypukne nějaký konflikt, rychle načerpat z internetu co nejvíce informací a udělat si nějaký obrázek, názor.
Nepřehnané finanční požadavky
Vsadím se, že málokdo z nás věděl, že malé Katalánsko, s rozlohou 2,5krát menší než Česká republika a se 7,5 milionu obyvatel, má o dost větší hrubý domácí produkt. V rámci Španělska, s rozlohou více než půl milionu kilometrů čtverečních a s téměř 50 miliony obyvatel, hraje významnou ekonomickou roli. V této malé provincii se soustřeďuje většina průmyslové aktivity Španělska a Katalánsko se na HDP celého státu podílí téměř 20 procenty. Dalo by se říct – klobouk dolů.
Laický pozorovatel nechápe španělskou vládu, proč raději včas nevyhověla zřejmě oprávněným a zdaleka ne přehnaným finančním požadavkům Katalánců, což by politiky i veřejnost tohoto regionu uklidnilo |
Proto laický pozorovatel nechápe španělskou vládu, proč raději včas nevyhověla zřejmě oprávněným a zdaleka ne přehnaným finančním požadavkům Katalánců, což by politiky i veřejnost tohoto regionu uklidnilo. Centrální vládě by se tato investice vyplatila, protože španělský veřejný dluh se už loni vyšplhal na více než tisíc miliard eur, čímž země překročila magickou hranici sta procent HDP, takže vydat pár desítek miliard navíc s cílem stabilizovat Katalánsko by nehrálo velkou roli.
Také jsme vůbec nepochopili brutální zásah španělské policie. Ani v nejhorších představách by nás nenapadlo, že jednou uvidíme, jak smyslu zbavení policisté v ulicích Barcelony tahají za vlasy na zemi ležící mladou ženu nebo mlátí katalánského hasiče bránícího své spoluobčany, kteří nechtěli nic jiného než jít k urnám.
Dvojí metr
Madridská vláda a sám premiér Mariano Rajoy si vstřelili obrovský vlastní politický gól – a co je nejhorší, nechtěně nadzvedli tlustý koberec, pod který bylo za uplynulých pár desetiletí, kdy se v zemi údajně budovala demokracie, zameteno až příliš špíny. Rajoy si může být jistý, že po zásahu bezpečnostních sil v Katalánsku významně poroste počet lidí, kteří nebudou mít Madrid v lásce, a v budoucnu bude téměř nemožné je přesvědčit, že je pro Španěly a Katalánce lepší žít v jednom státě než odděleně.
Kdyby se něco podobného stalo v nějaké východní provincii Evropské unie, kde podle neoliberálního mainstreamu vládnou diktátoři, hned by se rozjela kampaň pro zavedení sankcí a bojkotů všeho druhu, okamžité zastavení evropských dotací či dokonce pro vyloučení země z EU |
A všimli jste si, že by po tomhle někdo z evropských politiků či bruselských úředníků, kteří se rádi staví do role ochránců liberální demokracie, nazval premiéra Rajoye iberským diktátorem či Putinem z Madridu? Kdyby se něco podobného stalo v nějaké východní provincii Evropské unie, kde podle neoliberálního mainstreamu vládnou diktátoři, hned by se rozjela kampaň pro zavedení sankcí a bojkotů všeho druhu, okamžité zastavení evropských dotací či dokonce pro vyloučení země z EU.
Jenže v případě Španělska kromě pár stydlivých poznámek, že by se takto problémy řešit neměly, je hluboké ticho, neoliberální elita se najednou dívá stranou. O tom ostatně Orwell napsal také ve Farmě zvířat: Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.
