Ceska Pozice

Historii odstraněním soch nezměníme. Politiku a budoucnost ano

Na článek Václava Makrlíka Primitivní obrazoborectví do 21. století nepatří zareagoval Zdeněk Zacpal. Dle něho Makrlík chce obnovit všechny sochy, jež kdy stály, což nejde.

Zdeněk Zacpal 8.11.2019
Vizualizace návratu sochy maršála Radeckého na Malostranské náměstí. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vizualizace návratu sochy maršála Radeckého na Malostranské náměstí. | foto: Spolek Radecký
Vizualizace návratu sochy maršála Radeckého na Malostranské náměstí.

Václav Makrlík již dle titulu svého článku Primitivní obrazoborectví do 21. století nepatří vystupuje nejen proti odstraňování pomníků z veřejných prostranství, ale i pro jejich obnovu a nápodobu, byť od jejich odstranění uplynulo i více než sto let. Co se týče Prahy, chce rekonstruovat Staroměstskou radnici „do podoby před zničením za květnové revoluce 1945“, ponechat „pomník maršála Koněva tam, kde je“ a instalovat „znovu sochu Panny Marie na Staroměstské náměstí a vojevůdce Radeckého na Malostranské náměstí“.

Makrlík argumentuje tím, přičemž mu nelze upřít poctivost, že jde o „osobnosti“, které jsou „součástí historie naší země“. Zdá se, že chce obnovit všechny sochy, které kdy stály. To ovšem nejde. Jednak proto, že na některých místech bylo v historii postupně více soch, jednak proto, že pomník Josifa Vissarionoviče Stalina (1878–1953) obnovit nechce, ale namísto něj by umístil blob architekta Jana Kaplického (1937–2009) – zřejmě blíže od nejstarších památek, než Kaplický zamýšlel.

Nestaví se ani za obnovu všech soch, na jejichž místě nestálo nic a jež součástí našich dějin bezpochyby jsou – Vladimíra Iljiče Lenina (1870–1924) na Vítězném náměstí, natož Klementa Gottwalda (1896–1953) na nábřeží přezdívanou Hopkirk. Neprotestuje ani proti odstranění sochy Jana Švermy (1901–1944), hrdiny protinacistického odboje, který patřil k umírněnému křídlu komunistické strany, a pokud by přežil druhou světovou válku, pravděpodobně by se jako jeho manželka stal obětí procesů v padesátých letech.

Relativizace

Makrlík vyzvedává „osobnosti, které jsou součástí dějin naší země“, značně výběrově, přičemž hranice mezi těmi, jimž by se pomníky obnovit měly a neměly, je vachrlatá. Přisuzováním kladů a záporů postavám, jejichž pomníky podporuje, relativizuje rozdíl mezi obránci a útočníky, tedy mezi těmi, kdo svou zemi bránili, a těmi, jejichž poslání spočívalo v útocích proti jiným národům, udržování cizího jařma či v despotismu.

Přisuzováním kladů a záporů postavám, jejichž pomníky Makrlík podporuje, relativizuje rozdíl mezi obránci a útočníky, tedy mezi těmi, kdo svou zemi bránili, a těmi, jejichž poslání spočívalo v útocích proti jiným národům, udržování cizího jařma či v despotismu

Po „sametové revoluci“ byla obnovena na nádvoří Senátu socha „největšího plenitele třicetileté války“ Albrechta z Valdštejna (1583–1634). A rakouský maršál Josef Wenzel Radetzky von Radetz (1766–1858) má na svědomí více lidských životů než Gottwald. Makrlík přiznává, že Radecký „velel také oddílům, které potlačovaly v Itálii hnutí za nezávislost“. Při tomto „potlačování“ nechal usmrtit na čtyři tisíce Italů a Italové se od „rakouské tyranie“, jak stojí na severoitalských pomnících, osvobodili po zhruba půl generaci.

Radecký mluvil německy, ale když mu teklo v bitvě do bot, zavelel svým vojákům i česky. Pochybná je i jeho účast v bojích rakouské říše proti Francii, která se většinu 19. století těšila svobodnějším politickým režimům, silnější občanské společnosti, větší svobodě svědomí a dopřávala více prostoru tvůrčím osobnostem. V Rakousku a silnějším Německu byl tehdy na vzestupu šovinismus a militarismus.

Rozkvět umění

Marklík se rozhořčuje nad vandalstvím „kalvínských puritánů“, jejichž ničení však brzy zastavily české, tehdy převážně protestanské stavy, přičemž mlčí o tom, že mnohem více nechal zničit dnes vynášený Karel IV. (1316–1378). Historický fakt, že z velké části kvůli němu vzala za své téměř celá románská bazilika svatého Víta na Hradě založená českým knížetem Spytihněvem II. (1031–1061) a postavená v letech 1060 až 1096, se dnes obchází.

Ani po četbě našich polistopadových publicistů a duchovních si běžný člověk neuvědomí, že ikonograficky originální umění české reformace v gotickém, renesančním a manýristickém stylu u nás kvetlo 200 let mezi reformací a Bílou horou

Po Marklíkových výtkách největším ničitelům umění, husitům a kalvinistům, překvapuje, kolik galerií i kostelů u nás se může pochlubit širokou paletou výtvarného umění katolického, předhusitského. Ani po četbě našich polistopadových publicistů a duchovních si běžný člověk neuvědomí, že ikonograficky originální umění české reformace v gotickém, renesančním a manýristickém stylu u nás kvetlo 200 let mezi reformací a Bílou horou (1620). Tehdy většinou utrakvistické kostely byly vyzdobené, a nikoli vybílené jako ty kalvinistické v Nizozemsku a Skotsku.

Makrlík neuvádí, že největší ideologičtí ničitelé u nás byli jezuité. Tato náboženská policie Habsburků vykonávala svou práci na rozdíl od husitů natolik soustavně a pečlivě, že z široké palety nezbylo téměř nic. Několik výjimek zůstalo pod pozdějšími přemalbami, něco přežilo v zahraničí.

A dříve částečně vypálené kláštery fungovaly jako opěrné body pro křižácké interventy, kteří by bez husitské aktivity a odporu možná vyhladili celý národ, nejspíše i tehdejší katolickou menšinu. A to podle rady abbého Arnauda Amauryho (1160–1225) z křížové výpravy proti Albigenským v roce 1208, který na otázku křižáků, jak poznají pravověrné od kacířů, prohlásil: „Pobijte všechny, Bůh už si je přebere.“

Otázka husitského obrazoborectví

V indických dějinách o několik desetiletí později, okolo roku 1452, provedli džinisté díky reformátorovi Lonkovi Šáhovi a tolerantnějšímu prostředí vlastní reformaci, a to nenásilnou, jak se na mírumilovné náboženství sluší. A indické okolí se ji stejně vehementně nepokusilo utopit v krvi jako křižáci reformní a z větší části dobrovolné hnutí u nás.

Při historickém srovnávání a alternativních scénářích vývoje se vkrádá otázka: Dospěli by husité k obrazoborectví, kdyby jejich úsilí o dialog a obnovu křesťanství nebylo od počátku krvavě potlačováno?

Husité se dlouhá léta pokoušeli dle Jana Husa v první řadě o reformu svých životů bez násilí. Navzdory výzvám Dietricha von Nieheima (1345–1418) v roce 1412 k intervenci do Čech a popravě prvních husitských mučedníků téhož roku se ještě dlouho mírumilovní husité uchýlili k boji až kvůli represím a křižáckým výpravám v roce 1419 a 1420.

Aniž bych omlouval barbarské činy husitů, vkrádá se při historickém srovnávání a alternativních scénářích vývoje otázka: Dospěli by husité k obrazoborectví, kdyby jejich úsilí o dialog a obnovu křesťanství nebylo od počátku krvavě potlačováno a kdyby byli tehdejší Evropané duchovně svobodní alespoň jako Indové?

„Obnova“ Mariánského sloupu

Poškozování Koněvova pomníku v Praze-Dejvicích, aby se jeho odstranění stalo nevyhnutelné, je dle Marklíka „terorismus“. Označí za terorismus i opakované a svévolné poškozování historické dlažby Staroměstského náměstí sochařem Petrem Váňou a jeho stoupenci? Ti chtějí pozornost médií, aby si navzdory zákazu pražského magistrátu mohli postavit svou nápodobu nedostatečně zdokumentovaného a Marklíkem zmíněného Mariánského sloupu.

Je podivné, že dnes chce někdo stavět triumfální Mariánský sloup cizího podmanění naší země a likvidace jejího tolerantního systému, části jejích obyvatel i předbělohorských politických, náboženských a ekonomických svobod

Pomníku postaveného dle historika Petra Hory po habsburské genocidě, která postihla celý národ, s poděkováním vídeňského císaře za „obhájení a osvobození města“. Jeho ikonografie andělů s křížem v jedné ruce, kteří s mečem v druhé propichují ďábly, za něž byli považováni v době budování sloupu a 160 let usmrcováni a trýzněni evangelíci, byla vytvořena po roce 1572 na základě papežské mince Řehoře XIII. (1502–1585) oslavující vyhlazení asi 20 tisíc hugenotů. O pravdu a lásku v tomto případě nejde.

Pokud jde o často zmiňované „obnovení barokní památky“, patří k ní i obnova hrozivých soch. Inovace a instalace Janem Bradnou navrhovaných moderních plastik jí však nejsou – dle závazného stanoviska odboru památkové péče pražského magistrátu z 20. října jsou „nepřípustné.“ Vzhledem k opakovanému porušování zákona stoupenci sloupu nejsou jejich skutečné záměry jasné.

Byl již zbourán prasečák v Letech, přestože sloužil jen svému účelu a žádné nacistické sochy proti Romům ani jiné provokativní symboly na něm nebyly. Je podivné, že dnes chce někdo stavět triumfální Mariánský sloup cizího podmanění naší země a likvidace jejího tolerantního systému, části jejích obyvatel i předbělohorských politických, náboženských a ekonomických svobod.

Dobré důvody k odstraňování

Zatímco nacisté vraždili Čechy v Lidicích nanejvýš po stovkách, Habsburkové a jejich soldateska kromě likvidace statisíců Čechů ve válkách za uchování své dynastie vraždili bezbranné Čechy po tisících, třeba v Písku nebo v Prachaticích, což se neučilo v dějepise za komunistů ani dnes. Zbytek Čechů byl po likvidaci tradičních svobod země a konfiskaci tří čtvrtin jejich majetku donucen k jediné správné víře z Říma nátlakem, mučením a znásilňováním.

Makrlík přehlíží, že za větší svobody a národní a státní nezávislost často nezištněji než jeho do mocenských bojů zapletené „osobnosti“ bojovaly statisíce Čechů. Mnozí z nich měli dobré důvody odstraňovat pomníky vídeňských vladařů, kteří jim upírali domácí víru a tradice a kteří je i jejich předky vyháněli na smrt na bojišti.

Makrlík píše, jako by kromě těch, kdo se, byť pochybnými prostředky, dostali do čela, nebyli u nás hrdinové. Přehlíží, že za větší svobody a národní a státní nezávislost často nezištněji než Marklíkovy do mocenských bojů zapletené „osobnosti“ bojovaly statisíce Čechů. Mnozí z nich měli dobré důvody odstraňovat pomníky vídeňských vladařů, kteří jim upírali domácí víru a tradice a kteří je i jejich předky vyháněli na smrt na bojišti.

Po smrtí Karla Gotta se objevilo mnoho těch, kteří mu vytýkají nestatečnost a zapomínají na jeho přínos a činy statečné. Pokud by bylo nepatřičné ho oslavovat, tím pochybnější je stavět dnes sochy či pomníky habsburským vladařům Ferdinandovi III. (1608–1657), Františkovi I. (1768–1835), Františkovi Josefu I. (1830–1916) či Albrechtovi z Valdštejna a Radeckému.

Pokud čecháčkovství přetrvalo, projevuje se dnes především ostudným poklonkováním údajným „Evropanům“, kteří se dostali k moci bez ohledu na mravní úroveň. Statečností je se těmto dobovým tendencím a likvidaci tradic, kdy tato země byla svobodná i nezávislá, postavit.

Znesnadnění řešení problémů

V letech 1965 až 1991 platil zákon, dle nějž připadalo jedno až čtyři procenta finančních prostředků z rozpočtu veřejných staveb na uměleckou výzdobu. Díky tomu vzniklo v Praze v nové výstavbě mnoho kvalitních soch a plastik. Prosadit se mohli umělci různých názorů a postojů, a nejen komunistických. Zákon byl po roce 1989 zrušen, přestože ve většině evropských zemí podobný stále platí.

Nekonečné a k ničemu nevedoucí diskuse a interpelace týkající se Mariánského sloupu berou čas, který by byl třeba na naléhavější témata a potíže města. Jitří zášť i mezi zastupiteli a politiky, čímž znesnadňují řešení problémů, na nichž by se všichni shodli.

Následně bylo asi 450 z 1500 soch, z velké části kvalitních originálů, odstraněno, zlikvidováno, jak dosvědčuje skupina Vetřelci a Volavky. Od té doby vzniklo jen 56 veřejných sochařských realizací. Umělecká díla nejsou třeba v přehuštěných centrech měst, ale především na předměstích a jednotvárných sídlištích.

Historii odstraněním soch nezměníme, politiku a budoucnost ano. Nekonečné a k ničemu nevedoucí diskuse a interpelace týkající se Mariánského sloupu berou čas, který by byl třeba na naléhavější témata a potíže města. Jitří zášť i mezi zastupiteli a politiky, čímž znesnadňují řešení problémů, na nichž by se všichni shodli.Ponecháním center měst v dosavadním stavu a větší péčí o místa, kde většina lidí žije, lze zabránit konfliktům dnes i v budoucnosti.

Zdeněk Zacpal
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.