Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Havlova zahraniční politika nebyla žádný „fujtajbl“

USA

  16:33
Dle náměstka ministra zahraničních věcí Petra Druláka prý „havlovská“ zahraničněpolitická koncepce příliš zdůrazňovala lidská práva občanská a politická. Pokud by se svůj radikální odsudek pokusil uskutečnit, nebyla by to její reforma. Václava Havla hájí Roman Joch.
Václav Havel.

Václav Havel. foto: Richard Cortés, Česká pozice

Česká republika má mít stabilní, kontinuální a konsensuální zahraniční politiku, protože dramatické výkyvy by ji činily nevěrohodnou. Bohužel podle náměstka ministra zahraničních věcí Petra Druláka byla v uplynulých 24 letech česká zahraniční politika v zásadních aspektech chybná a škodlivá. Konkrétně se domnívá, že dosavadní český „havlovský“ důraz na prosazování lidských práv ve světě byl špatný, neboť byl jednostranný. A to ve dvou ohledech.

Česká, „havlovská“ zahraniční politika prý příliš zdůrazňovala lidská práva občanská a politická, a málo sociální a ekologická. Navíc údajně příliš kritizovala porušování lidských práv v protizápadních zemích, a málo v těch západních a prozápadních, jež jsou našimi spojenci. Rovněž prý bylo chybou, že naše dosavadní zahraniční politika byla příliš mimo evropský hlavní proud v otázkách například Kuby a Izraele. Pokud by se Petr Drulák tento svůj radikální odsudek dosavadní české zahraniční politiky pokusil uskutečnit, nebyla by to její reforma, nýbrž destrukce.

Pět předpokladů

Česká zahraniční politika by se měla trvale řídit pěti zásadními předpoklady. První spočívá v dobrých vztazích se všemi sousedními zeměmi. K tomu nemám co dodat. Mimochodem, největší vadou zahraniční politiky první Československé republiky v letech 1918 až 1938 bylo, že nedokázala mít dobré vztahy s většinou sousedních zemí.

Druhým předpokladem je evropský i atlantický pilíř spolupráce se spojenci vyjádřené institucemi Evropské unie a NATO. Je zřejmé, že pro současnou vládu prezidenta USA Baracka Obamy má středoevropský region nižší význam, než tomu bylo v případě tří předchozích amerických vlád. Všechny transatlantické smluvní závazky však trvají a USA jsou naším nejdůležitějším bezpečnostním spojencem.

Kdo není ochotný být spojencem, nakonec žádné spojence nebude mít

Třetím předpokladem je stabilita zemí v okolí EU, jež jsou nám geograficky nejblíže. Z toho vyplývá podpora jednak integrace zemí západního Balkánu do EU a NATO, až splní všechny podmínky, jednak – a v současnosti především – zachování Ukrajiny coby svobodné, demokratické a suverénní země, jež není v područí Ruské federace.

Čtvrtým předpokladem je prozíravá podpora lidských práv ve světě, jež je správná sama o sobě. Navíc, po nástupu demokratických režimů v těchto zemích z ní můžeme mít prospěch. Podpora lidských práv ve světě je specifikem České republiky, jakousi naší devízou, která nás činí zajímavými. Naším velkým aktivem jsou i nadstandardní vztahy se státem Izrael, díky čemuž máme na rozdíl od jiných zemí přístup k mnoha strategickým informacím.

Pátým předpokladem pak je loajalita ke spojencům a spolupráce s nimi v zemích, do nichž jsme vyslali své mise, a v této souvislosti i předvídatelnost české politiky. Je lepší naše mise do zahraničí neposílat, pokud nejsme ochotní jim poskytnout finanční prostředky nezbytné pro jejich úspěch. A pokud už je vyšleme, musíme být spolehlivými spojenci, protože naše pověst u nich hraje zásadní roli. Její pozbytí vede ke zklamání a ztrátě spojenců, což si země střední velikosti v Evropě, jako je Česko, nemůže dovolit. Kdo není ochotný být spojencem, nakonec žádné spojence nebude mít.

Koncepční omyl

Petr Drulák své názory vyjádřil v řadě článků a rozhovorů, mezi nimiž vynikl ten v Lidových novinách 30. května „Havlova politika byla chybná a škodlivá“. Zejména proto, že jeho odpovědi na otázky byly často ostudné. Především je koncepčním i logickým omylem dávat občanská a politická práva na stejnou úroveň se sociálními a ekologickými.

V zemích, kde jsou garantována politická a občanská práva, se lidé mohou domoci i těch sociálních a ekologických

Práva na život, svobodu slova, projevu, náboženskou svobodu jsou základní a jejich porušení vždy poškozuje lidskou důstojnost. Práva sociální, jež stát poskytuje z peněz daňových poplatníků, jsou společenskými konvencemi. Bude-li placená dovolená trvat tři nebo čtyři týdny, není základní záležitostí, ale pouze společenskou dohodou. Sociální práva mohou být jen taková, jaká je produktivita společnosti.

Navíc v zemích, kde jsou garantována politická a občanská práva, se lidé mohou domoci i těch sociálních a ekologických. Tam, kde občanská a politická práva neexistují, nejsou ani ta sociální a ekologická. Dokonce i v komunistických zemích, které se sociálními právy honosí, lidé ve skutečnosti žádná práva vůči státu nemají a vykonává se v nich ve vězeňských táborech otrocká práce.

Rozšíření občanských a politických práv o sociální a ekologická by v praxi znamenalo rozředění až znicotnění důrazu na lidská práva. Nepředpokládám, že by Petr Drulák strašlivé sociální a ekologické podmínky v čínských táborech lao-kaj použil jako argument proti čínské komunistické vládě, s níž chce vést především „dialog“. Jak jinak ale chce sociální, ekologická práva prosazovat? Přispívat seniorům na důchody v Burkině Faso? Nebo sázet nové deštné pralesy v Guinei-Bissau?

Případ Kuby a Izraele

Na otázku v čem přesně jsme uškodili Kubáncům, když jsme kritizovali, že se na Kubě zavírá za politický názor, Drulák odpověděl, že „jako malý stát toho zas tak moc nemůžeme, takže jsme nikomu neuškodili, protože jsme k tomu neměli nástroje. Také jsme ale nic moc nedokázali – režim na Kubě v nezměněné síle pokračuje, a pokud se reformuje, tak z vnitřních příčin.“

Tvrzení, že jsme na Kubě nic nedokázali, je krátkozraké, protože současný režim na ní nebude věčně a čeká se jen na odchod starých bratrů Castrů – Fidela a Raúla – přirozenou cestou. Pak bude platit: dnešní disidenti, zítřejší prezidenti, premiéři a ministři. A je zřejmé, kdo z Evropy k nim bude mít dveře otevřené – španělští procastrovští socialisté to nejspíš nebudou.

Tvrzení, že jsme na Kubě nic nedokázali, je krátkozraké, protože současný režim na ní nebude věčně

Pokud jde o nedostatečnou kritiku či nekritiku spojenců, nejlepší odpověď poskytuje common sense, neboli zdravý selský rozum. Proč jsme nekritizovali spojence, či nekritizovali je více než nepřátel? Protože dodržování lidských práv bylo a je u nich lepší. A také proto, že být tvrdší na přátele než na nepřátele by vedlo k tomu, že nakonec bychom žádné přátele neměli, jen nepřátele.

Nadekretovat, že se česká zahraniční politika už nikdy nesmí vymykat z evropského hlavního proudu v otázkách například Kuby nebo Izraele, by znamenalo ochudit ji o cenná specifika – učinit ji naprosto nezajímavou, nudnou, šedivou a zbavenou jakékoli váhy či relevance. Postup má být přesně opačný – nikoli slepě následovat hlavní proud evropské zahraniční politiky, ale ovlivňovat jej dle svého přesvědčení a vychylovat směrem, který považujeme za žádoucí.

Koncepce mají slabiny i přednosti

Co říct na Drulákovu odpověď, že se nedomnívá, že by s havlovským pojetím lidských práv bylo spojeno nějaké významné renomé České republiky, protože považuje dosavadní politiku za chybnou, přičemž vidí i souvislost mezi pozdními havlovci či epigony Václava Havla a americkými neokonzervativci a myslí si, že tato politika byla skutečně chybná a škodlivá?

Co na tom, že se Havlova politika v něčem podobala názorům amerických neokonzervativců?

Co na tom, že se Havlova politika v něčem podobala názorům amerických neokonzervativců? To může pro někoho představovat hrůzu, kdo však uvažuje chladně, věcně a bez emocí, ví, že neokonzervativní koncepce mají stejně jako liberálně-idealistické, izolacionistické či mocensky-realistické své slabiny i přednosti. Nemá žádný smysl některou z nich otrocky kopírovat ani rigidně odmítat. Podstatné totiž je, co je dobré pro Českou republiku.

V některých otázkách jsou to aspekty idealismu, v jiných izolacionismu, v dalších realismu a v určitých i neokonzervatismu. Panická hrůza z kterékoli této zahraničně-politické koncepce není projevem odvahy a přemýšlení, nýbrž strachu a nepřemýšlení. Tvrzení, že Havlova zahraniční politika byla „fujtajbl“ jen proto, že se v něčem podobala postojům amerických neokonzervativců, je dětinské, nedospělé, manichejské a trapné.

Autor: