Co se to děje ve starém dobrém Albionu? Mstí se snad Lady Diana ze záhrobí za někdejší strašnou nehodu? První velká krize britského bulváru je spojená s Lady Dianou, druhá s odposlechy na objednávku týdeníku News of the World.
Lady Dianu údajně uštvali k smrti paparazzi. To je vražda. Druhá velká krize bulváru je zase zneuctěním mrtvoly. Lidé z News of the World se prohrabovali mobilním telefonem mrtvé dívky. Znamená-li narušení klidu hrobu zneuctění mrtvoly, pak je jím i narušení klidu mobilního telefonu mrtvého dítěte.
Celebrity a bulvár
Zdá se, že druhá krize britského bulváru je ještě vážnější než první. Proč? Protože jde o skandál nejen morální, ale i právní. V prvním případě šlo pouze o morální skandál. To, že princeznu lidských srdcí uštvali k smrti dotěrní paparazzi, zní sice dobře a jako mýtus je zcela v pořádku, ale v soudní síni neobstojí. Profesionální šofér by se pravděpodobně dokázal nehodě vyhnout, a kdyby se to stalo, nelišil by se onen osudný den v ničem podstatném od všedních dnů Lady Diany.
Po Marilyn Monroe a Jacqueline Kennedyové se právě Lady Diana stala v devadesátých letech další mezinárodní hyper celebritou. Z ulovených letmých okamžiků z jejího života slušně vyžily desítky fotografů a bulvárních listů. Ani princezna však nebyla až takovou mučednicí, jak by se mohlo zdát.
Druhá velká krize britského bulváru je ve skutečnosti vítězstvím emancipace – ženské emancipace
Vztah celebrit a bulváru je v jistém slova smyslu sadomasochismem. Mučedníci rádi trpí. Mnozí z nich si za nějaký ten šťavnatý skandál neváhají ani zaplatit. Skandál rovná se reklama zadarmo. Smrt princezny však navzdory tomu všemu nastolila otázky: Jak daleko je v této hře povoleno zajít? Kde jsou vlastně hranice?
Sadomasochistická hra
I po Černobylu se svět na okamžik zarazil. Zastavte Zemi, chci vystoupit! Pak se však znovu začaly budovat nové atomové elektrárny, až v roce 2011 udeřila Fukušima. Svět se opět zastavil a zamyslel. Německo se ve stavu panického zamyšlení rozhodlo zavřít své jaderné elektrárny. Po smrti Lady Diany, Černobylu bulváru, byl rovněž britský bulvár určitou dobu etičtější, ačkoliv dnes již víme, že to bylo pouhé zdání. Dostavil se skandál s odposlechy: Fukušima bulváru.
Na povrch vypluly naprosto nepředstavitelné věci. Týdeník News of the World fungoval dle vzoru orwellovského Velkého bratra jako profesionální rozvědka, která odposlouchávala mobily živých i mrtvých. Rocková hvězda nebo princ – nestoudné zvědavosti nemohla uniknout žádná známá osobnost. To už není hra. Omluvitelným hříchem by ještě bylo, že rubriku astrologie britských bulvárních listů nepíší žádní astrologové, ale redaktoři, kteří dobře znají přání veřejnosti. Čert to vem!
Skousnout by snad šlo i to, že dokumentace různých experimentů „britských vědců“ vykazuje mírně řečeno bílá místa. Za součást této sadomasochistické hry na kočku a myš, která se odehrává mezi dvěma vzájemně zainteresovanými stranami, bulvárem a herečkami, jež si s pomocí promyšlených záblesků poprsí brousí zuby na Oscara, a zpěvačkami, které v honbě za cenou Grammy uplatňují i lesbické polibky, by šlo považovat i paparazzi číhající 24 hodin denně před vraty vil celebrit. To všechno by se ještě dalo přijmout, omluvit. Skandál, který právě propukl, už je však příliš.
Rebekah Brooksová
Současný skandál má ostatně i vedlejší nitku, která vede někam dál a snad také stojí za pozornost. Vedlejší nitku? Spíš by se dalo říct okolnost. Račme si všimnout, že News of the World šéfovala žena. „Dobrá žena“. Hezká žena. Jmenuje se Rebekah Brooksová. Ve vlastním týdeníku by mohla být dívkou z obálky. Druhá velká krize britského bulváru je ve skutečnosti vítězstvím emancipace – ženské emancipace.
Potvrdilo se, že žena je schopná všeho, co se obvykle připisuje spíš mužům, maskulinnímu a sexistickému silnějšímu pohlaví bažícímu po kariéře. Rebekah Brooksová dostala želízka ve stylu Dominiqua Strausse-Kahna! Existuje zářnější příklad ženské rovnoprávnosti? Věru zajímavá věc.
V celém světě jsme přímými svědky dosud nikdy netušené koexistence tradice a modernity, předsudků a osvícenosti
Rubrika esoteriky v týdeníku News of the World nejspíš rovněž bezpočtukrát pojednávala o principech jin a jang. O tom, že končí nadvláda hloupých a násilnických mužů a nastává věk Vodnáře, přicházejí džinové a jin, mírnější, ženský svět. Margaret Thatcherová tuto představu ve Velké Británii v době války o Falklandy už jednou popřela – nemluvě o královně Viktorii.
Teď je tu tedy Rebekah Brooksová, humánní razicí štít, který pro úspěch a kariéru neváhal převálcovat všechno a všechny. Co to znamená? Že vše, co jsme si až dosud spojovali s pojmem ženskosti, je pouhopouhou iluzí? Nikoli. Tradice žije dál navzdory křiklavým příkladům svědčícím o opaku. Navzdory Rebece Brooksové existují ženy, které utvářejí domov, a matky uzavřené v rodinném kruhu.
Tradice a modernita
Tradice je zapeklitá věc. A nelze ani podceňovat sílu špatných tradic. Černoch prezidentem USA? Zdánlivě jde o konečné popření rasismu, vítězství nad špatnou tradicí – nad rasismem. Ano, jenže navzdory tomu jsou americké věznice většinou dál plné černochů. A přestože se v Bronxu zvýšila bezpečnost, existují stále čtvrti, kde může zbloudilý návštěvník nabýt zkušenosti, jako jsou ztráta peněženky nebo nůž v zádech, od nichž vede často cesta k předsudkům.
V celém světě jsme přímými svědky dosud nikdy netušené koexistence tradice a modernity, předsudků a osvícenosti. Žádné buď, anebo. To a to. Tohle je něco nového. Popření dnes už ani ve filozofii, ani v bulváru v podstatě nic neznamená. Popřenému je srdečně jedno, že v zásadě neexistuje, a navzdory své vyvrácené existenci si vesele existuje dál.
A my máme radost, když v zemi škipetarů nečekaně vstane z mrtvých Enverem Hodžou léta „popíraný“ Bůh. Zůstávají-li však škodlivé pověry a nebezpečné stereotypy na místech, kde jsme na ně byli desetiletí zvyklí, už nás to tolik netěší. Totéž platí i pro politické stereotypy a předsudky.
Související články:
