Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Financování vysokých škol a vědy není dramaticky špatné

  16:58
Rozvojových programů, projektů a peněz, jež z nich plynou, je mnoho, otázkou ale je, k čemu tyto projekty a jejich výsledky jsou. To se týká zejména projektů ministerstva školství.
Jak funguje systém odměňování vědeckých pracovníků v Česku a jak v zemích, jež...

Jak funguje systém odměňování vědeckých pracovníků v Česku a jak v zemích, jež jsou v oblasti výzkumu nejrozvinutější? Chceme se jim přiblížit? foto: Richard Cortés, Česká pozice

Dává-li vláda dost peněz na vědu, výzkum a vysokoškolské vzdělání, je evergreen, který s větší či menší intenzitou plní média. V souvislosti s přípravou státního rozpočtu a změnou ministra financí je tato otázka opět středem zájmu. Všechny diskuse vypovídají o podfinancování vědy a školství, z čehož vyplývá jejich nízká úroveň.

Obvykle se však v nich argumentuje pouze procenty a frázemi a v podstatě žádná nešla ke kořenu problému. Pokud se týká výzkumu, kam peníze jdou, kdo o tom rozhoduje, a jak, k čemu to je, a kdo hodnotí výsledky. V případě vysokých škol je to podobné – analýzy důvodů nízké úrovně našich vysokých škol jsou výjimkou, například článek Iva Možného v LN loni v lednu.

Po svém více než 40letém působení v ústavu Akademie věd a v uplynulých 20 letech i na univerzitě kacířsky tvrdím, že financování vysokých škol a vědy není dramaticky špatné. Rozvojových programů, projektů a peněz, které z nich plynou, je mnoho, otázkou však je, k čemu tyto projekty a jejich výsledky jsou. To se týká zejména projektů ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT).

Vstupenka do rozhodování a hodnocení

Říká se, že ryba smrdí od hlavy, což v rozhovoru pro časopis Respekt uvedla neurovědkyně Jitka Ourednik z Harvardovy univerzity: „Při pohledu zvenčí ochromuje práci českých vědců především rigidní a často nekompetentní administrativa a podprůměrní vědci, kteří na vedoucích místech mohou ovlivňovat udělování grantů.“ Podobně mluví i článek Z Česka odchází další vědec. I s grantem za 38 milionů korun. Otázkou je, proč tomu tak je.

V tvorbě projektů a jejich hodnocení v pravomoci ministerstva školství je vstupenkou do všech rozhodovacích a hodnotících gremií titul docent nebo profesor

V tvorbě projektů a jejich hodnocení v pravomoci MŠMT je vstupenkou do všech rozhodovacích a hodnotících gremií titul docent nebo profesor. Tyto tituly jsou jednak pedagogické, jednak vědecké a měly by v první řadě zajišťovat vědeckou úroveň nositelů. A zde začíná problém.

Máme v podstatě tři kategorie těchto hodnostářů. Do první kategorie patří ti, kdo byli jmenováni před rokem 1990. Tehdy se věda na vysokých školách příliš nepěstovala, zdůrazňovala se především výuka a správná výchova a tyto tituly představovaly většinou odměnu za jiné zásluhy než za vynikající či alespoň významné vědecké výsledky. Hodnostáři této kategorie pomalu mizí, mnoho jich je však stále aktivních, zejména v rozhodovacích a hodnotících komisích.

Rozdíly v českých univerzitách

Druhou kategorii tvoří ti, kteří se již museli po roce 1990 habilitovat. Ani to však není jednoznačné a měli bychom rozlišovat další dvě kategorie. Právo udělovat tyto tituly má dnes kdekterá vysoká škola. Podám-li si žádost o habilitaci na zavedenou „kamennou“ univerzitu a nesplním její přísnější kritéria, zkusím to jinde, na méně prestižní škole, kde většinou uspěji. Je v hodnotě těchto titulů nějaký rozdíl? Formálně nikoliv, fakticky však ano.

I mezi tradičními českými univerzitami existují rozdíly, případy, kdy i na „kamenné“ univerzitě získá titul profesor s úrovní mladého postdoktoranda, jehož věhlas končí před první tramvajovou či autobusovou zastávkou u fakulty

Než zkoušet tuto administrativní zátěž na domácí půdě, je možné a bylo populární alespoň v některých oborech podat si žádost v blízkém zahraničí – na Slovensku. Zde kandidát většinou bez problémů uspěje a má pak dveře do rozhodovacích komisí otevřené. A nikdo se ho již neptá, zda je profesorem na Karlově univerzitě nebo jiné málo známé (většinou nové) univerzitě.

To bychom však nesměli žít v české kotlině, aby se i zde nenašly výjimky. K dokreslení musím připustit, že i mezi tradičními českými univerzitami existují rozdíly, případy, kdy i na „kamenné“ univerzitě získá titul profesor s úrovní mladého postdoktoranda, jehož věhlas končí před první tramvajovou či autobusovou zastávkou u fakulty.

Jak se na to mají dívat studenti? Je to motivací pro jejich seriózní přístup ke studiu? Přispěje to k prestiži školy? Jaké projekty může takový profesor řešit a jak může vést výzkumný tým?

Hirschův index

Mluvím-li o vědecké úrovni docentů a profesorů, měl bych také uvést hodnotící kritéria. Žádné absolutní neexistuje, a proto je třeba nalézt aspoň nějaké objektivní, které je málo ovlivnitelné samotnými autory. V současnosti je jím takzvaný Hirschův index (H-index), o kterém však laická, a často i nelaická veřejnost vůbec nic neví.

Žádné absolutní kritérium neexistuje, a proto je třeba nalézt aspoň nějaké objektivní, které je málo ovlivnitelné samotnými autory. V současnosti je jím takzvaný Hirschův index (H-index), o kterém však laická, a často i nelaická veřejnost vůbec nic neví.

Absolutní hodnota H-indexu může být zavádějící, je různá pro různé obory, nelze s ní pracovat jako s dogmatem, ale je to dnes asi nejobjektivnější a nejpoužívanější kritérium pro srovnání výkonnosti vědců v daném vědním oboru, a proto se uvádí snad ve všech žádostech o získání peněz na projekty – a na celém světě. Není žádný rozdíl, má-li někdo H-index 18 a jiný 22, ale podstatný, má-li někdo H-index 5 a jiný 22. To už o něčem vypovídá.

Začínající vědec v přírodních vědách, řekněme s tříletou postdoktorandskou zkušeností (obvykle v zahraničí), má H-index okolo 5. Starší vědecký pracovník s indexem okolo 12 je na spodní hranici průměru či spíše podprůměr. Slušná úroveň začíná okolo 20. H-index okolo 30 je vstupenkou na post profesora na dvanácti nejprestižnějších univerzitách v USA. Drtivá většina laureátů Nobelovy ceny za fyziku měla H-index okolo 35.

Spíše odkladiště

O tom, která škola měla a má právo udělit titul docent nebo profesor, rozhodovala donedávna Akreditační komise tvořená předsedy odborných komisí. Ty by měly být sestaveny z pedagogicko-vědeckých odborníků. Není mi znám oficiální mechanismus vytváření těchto komisí, ale mohl bych uvést příklad volby člena komise při popíjení na banketu na konferenci. A tato „volba“ byla následně požehnána oficiální procedurou.

Odborné komise byly spíše odkladištěm zasloužilých docentů a profesorů bez přijatelné vědecké historie než souborem kvalitních odborníků

Výsledkem bylo, že odborné komise byly spíše odkladištěm zasloužilých docentů a profesorů bez přijatelné vědecké historie než souborem kvalitních odborníků. Dokonce vysoce postavený představitel státní správy bez vztahu ke vzdělávacímu procesu byl členem jedné komise. Abych ale nepaušalizoval, výjimky existovaly.

V současnosti by měl roli akreditačních komisí převzít nedávno ustavený Národní akreditační úřad. O mechanismech jeho rozhodování není dosud příliš známo, ale na základě znalosti českého prostředí a snah vysokých škol mít co nejvíce studentů (a tedy i peněz) a pravomocí k rozhodování pochybuji, že tato změna povede ke kvalitativnímu zlepšení, ale rád se budu mýlit.

Jsem si však téměř jist, že v příslušných orgánech univerzit zasednou opět ambiciózní a zavedení (pseudo)docenti a (pseudo)profesoři, neboť vedle minima výuky obvykle nic víc nedělají, a proto mají čas politikařit.

Diplomové práce

Zůstanu-li u projektů a programů MŠMT, pak finanční částka je obrovská. Na základě mých zkušeností se však v podstatě používá na dofinancování a přilepšení univerzit, bez téměř jakéhokoliv efektu na odborný rozvoj a pokrok. Jde například o projekty iniciující „inovaci“ výuky – je ale snad prácí učitelů neučit na úrovni znalostí před 20 či 30 lety, ale seznamovat s novými poznatky. Za to jsou přece docenti a profesoři placeni a nepotřebují na to další podporu.

Z většiny diplomových prací měla vzniknout odborná publikace, což by bylo jasným a objektivním kritériem odbornosti a úrovně školitele. Tyto případy však jsou, alespoň podle fakulty, kde nyní působím, výjimkou.

Aby ale učili na úrovni a zadávali smysluplné bakalářské a diplomové práce, ze kterých vycházejí nové výsledky, museli by i aktivně vědecky pracovat. Domnívám se, že by z většiny diplomových prací měla vzniknout odborná publikace, což by bylo jasným a objektivním kritériem odbornosti a úrovně školitele. Tyto případy však jsou, alespoň podle fakulty, kde nyní působím, výjimkou. Mají-li však školitelé dost peněz z takových pseudoprojektů, postrádají motivaci. Proč by se tedy snažili? A jsme v začarovaném kruhu.

Podobně je to s projekty vyzývajícími například ke spolupráci či vytvoření týmů, jichž je mnoho. Pracuji-li ale na nějaké problematice a potřebuji pomoc v řešení partikulárního problému, nebo mám vizi, ale neobsáhnu všechno, obrátím se na někoho, kdo pracuje v dané oblasti. A buď začneme, nebo nezačneme spolupracovat. Je přece v mém zájmu dosáhnout nového výsledku, nebo se mýlím? K tomu nepotřebuji, aby mě někdo vyzýval.

Většinou to však vypadá tak, že na základě výzvy „shora“ a účelu projektu se potenciální spolupracovníci několikrát sejdou, vypijí kávu, snědí chlebíčky a sepíšou zprávu o navázání spolupráce. Projekt je vyřešen. A konkrétní výsledek většinou žádný.

Kritika GAČR

Pokud se týká vědeckých projektů, většinu z nich financuje Grantová agentura ČR (GAČR), kde je situace trochu odlišná. Úspěšnost žádostí bývala okolo 20 procent, což odpovídalo srovnatelným agenturám v zahraničí (v USA se pohybuje pouze okolo deseti procent). Po změnách se sice úspěšnost zvýšila, zda to je, či není dobře, je však otázkou.

Kritika GAČR nyní pochází téměř výlučně od neúspěšných žadatelů a vrcholem je, když se začnou vměšovat i politici, což však v naší republice není nic divného

U navrhovaných projektů existuje snaha vedení GAČRu mít v hodnotících panelech odborníky. V počátcích této agentury mohl být proces hodnocení netransparentní a přidělování peněz v některých případech neobjektivní, postupně však byl vypracován mechanismus, který se snaží o co nejobjektivnější hodnocení a jenž do jisté míry minimalizuje možnost ovlivňovat konečné rozhodnutí.

Kritika GAČR proto nyní pochází téměř výlučně od neúspěšných žadatelů a vrcholem je, když se začnou vměšovat i politici, což však v naší republice není nic divného. Když jsem byl předsedou hodnotícího panelu, jeden profesor a zároveň poslanec neuspěl se svou žádostí o grant a obvinil GAČR, že členové panelů si mezi sebou rozdělují peníze. V tomto smyslu dokonce i interpeloval v Parlamentu předsedu vlády.

Navrhované projekty hodnotí členové panelu (a zahraniční oponenti) z řady hledisek, přičemž nejdůležitější jsou dvě. Prvním je úroveň projektu, aktualita problematiky, originalita řešení a význam výsledků. Takový projekt však může navrhnout (a zajímavé výsledky naslibovat) i formulačně zdatný průměrný vědec. Proto existuje druhé hledisko – vědecká historie navrhovatele a úroveň řešitelského týmu, jež napoví o možnosti (pravděpodobnosti) úspěšného řešení projektu a dosažení slibovaných výsledků.

Svádění viny na systém

A zde je jádro problému. Pokud někdo dosud produkoval špičkové výsledky, čímž dosáhl vysokého H-indexu, je i zárukou, že ví, o čem mluví a že i další projekt přinese zajímavé výsledky vysoké úrovně a přispěje k rozvoji vědy a poznání. To však nelze zaručit (a asi ani předpokládat) u vědců, kteří toho zatím příliš nedokázali a věnovali se spíše politice než vědě (zmíněný profesor) či jiným koníčkům.

V případě neúspěchu je jednodušší svádět vinu na systém (který nemůže být dokonalý) a jiné nepříznivé okolnosti, například, že na vědu jde málo peněz, a tudíž všichni žadatelé nejsou uspokojeni, než se kriticky podívat na vlastní práci

V případě neúspěchu je jednodušší svádět vinu na systém (který nemůže být dokonalý) a jiné nepříznivé okolnosti, například, že na vědu jde málo peněz, a tudíž všichni žadatelé nejsou uspokojeni, než se kriticky podívat na vlastní práci.

Na začátku jsem uvedl, že do vysokého školství a na vědu nejde málo peněz. Nikdy nelze říct dost, neboť utratit je možné jakékoliv množství peněz. Jde tedy jen o to, aby se s finančními prostředky dobře hospodařilo, a to nejen vzhledem k současným potřebám, ale i s výhledem do budoucnosti. A to souvisí především s osvíceným managementem na všech úrovních.

O tomto problému, který se týká především vysokých škol (proč vedoucí posty zastávají pouze průměrní či dokonce podprůměrní), již napsal ve zmíněném článku Ivo Možný. Pouze jsem se pokusil na základě vlastních zkušeností tento problém uchopit z jiného úhlu pohledu. Cesty ke zlepšení jsou zřejmé a doufám, že v důsledku vnějších okolností nebude trvat celou další generaci, než se vývoj obrátí k lepšímu.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!