Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Film Havel: Havel příklad, ne symbol aneb Je možné se rouhat Havlovi?

  9:46
Je dobře, že se zastánci Václava Havla ozvali, i že film Havel vznikl, protože je nutné uchránit Havla od blahořečení na cestě ke svatořečení. Na reakci Pár slov: Havel nebyl slaboch, ale symbol silné rovné páteře na nový film Havel zareagoval Jan Schneider.

Viktor Dvořák si ve filmu Havel zahrál roli Václava Havla. foto: iDNES.tv

Nedávno byla zveřejněna reakce Pár slov: Havel nebyl slaboch, ale symbol silné rovné páteře na nový film Havel. Stojí za to si ji přečíst: „My, kteří jsme Václava Havla znali, byli jeho přáteli nebo pracovali v jeho blízkosti, jsme šokováni, jaký obraz o prvním polistopadovém prezidentovi a dlouholetém hybateli bývalé opozice nový film ‚Havel‘ předkládá. Dle názvu i dle vyjádření jeho tvůrců měl být portrétem Václava Havla, podle některých kritik ‚zlidštělým‘.

Místo toho ho zobrazuje jako přešlapujícího slabocha, který se neuměl nikdy rozhodnout, kterého musel vždy někdo údajně postrčit, jako okrajovou, historicky náhodnou váhavou figurku. Vytváří jakousi zkarikovanou, nepravdivou podobu Václava Havla i celého tehdejšího disidentského prostředí a přispívá tak k demontáži významného symbolu moderní české identity. Symbolu rovné, neohnuté páteře ve věcech veřejné a politické angažovanosti, který Václav Havel ztělesňuje v novodobých českých dějinách a který je pro české skupinové povědomí tak potřebný. Havel jej navíc ztělesňuje nejen doma, ale stále i ve světě.

Jestli kouřil víc nebo míň, jestli v životě váhal mezi více ženami, jestli chodil na mejdany, není pro Havla jako historickou figuru podstatné. Podstatné je, že tento celoživotně politický člověk se s odstupem času proměnil v kolektivní symbol určitého étosu, na němž mohou stavět další generace. Takových máme velmi málo. Udělat z toho symbolu karikaturu znamená demontovat jeden z pozitivních prvků, na něž se odvolává moderní národní identita. Ten film měl být o velkém člověku a vytvořil rozpačitou postavičku.

Film úplně pomíjí, že Havel byl při vší své váhavosti a křehkosti silák, který měnil dějiny. Že měl výrazný organizační talent a velké charisma, že stál prakticky v epicentru většiny aktivit bývalé opozice a dovedl propojovat nejrůznější lidi a skupiny. Byl mistr slova, jako málokdo dovedl popsat marasmus 70. a 80. let i formulovat požadavky opozice, a zároveň měl odvahu zaplatit za to roky opakovaného věznění a policejního pronásledování. Takových lidí byla jen hrstka, díky nim mohl národ v r. 1989 zase najít svou hrdost a naději na novou společnost.

Jestli kouřil víc nebo míň, jestli v životě váhal mezi více ženami, jestli chodil na mejdany, není pro Havla jako historickou figuru podstatné. Podstatné je, že tento celoživotně politický člověk se s odstupem času proměnil v kolektivní symbol určitého étosu, na němž mohou stavět další generace. Takových máme velmi málo. Udělat z toho symbolu karikaturu znamená demontovat jeden z pozitivních prvků, na něž se odvolává moderní národní identita.

Ten film měl být o velkém člověku a vytvořil rozpačitou postavičku.“

Tolik reakce na film, jistě oprávněná a v mnoha směrech správná, jenže poněkud naříkavá a chvílemi silně přehnaná. O filmu Havel jsem si z několika malých ukázek udělal velmi podprůměrnou představu, ale nyní budu nucen se na něj jít podívat, protože celá tato aférka je možná zajímavější, než se zdá.

Úskalí tvůrců

Nejprve vzpomínka na provokativní reklamu Václavka a Dášenka Milana Knížáka, proti níž se Václav Havel bránil soudně – údajně na ponoukání Dáši (Veškrnové), což je pravděpodobné, protože jeho psychika byla v tomto směru docela robustní. Myslím, že zadavatelé reklamy chrochtali blahem, jak velké publicity se jí tím dostalo. Nepochybuji proto, že producenti filmu Havel tuto reakci Havlových příznivců také přivítají.

Úskalím tvůrců filmu je nebezpečí, že by se jejich karikování Havla blížilo k denunciačním praktikám minulého režimu. Nebylo by to poprvé, co by někdo na Havla (a nejen na něho) vyléval kýble pomyjí, tedy průkazně vyvratitelných lží. Ostatně, výpovědi zhrzených milenek většinou nejsou ten nejspolehlivější historický pramen.

Přístup tvůrců filmu, jak vyznívá z reakcí obhájců Havla coby symbolu, zřejmě reaguje – možná též trochu přehnaně – na proces proměny živého člověka v symbol. Je tedy paradoxně vlastně více „havlovský“, protože Havlova kritika manipulovatelných symbolů byla jedním z ústředních motivů jeho děl. Soudím, že je-li očistec, pak v něm Václav Havel právě sleduje, jak se stal symbolem.

Možná, že obhájci „společensky potřebné“ neposkvrněné „havlovské“ symboliky považují tento film za posměch, za rouhání. Ono totiž nejen stavění symbolů, ale i posmívání se jim je dost zrádná disciplína. Dává ale šanci trochu porozumět tomu, jak muslimové pociťují výsměch Mohamedovi, i když v tomto případě naštěstí následuje středoevropsky vlažná, intelektuální reakce. Vyvstává však velmi dobrá otázka: Když je podle některých z řetězu utržených libertariánů možné se rouhat Mohamedovi, je možné se rouhat Havlovi?

Úskalím tvůrců filmu je nebezpečí, že by se jejich karikování Havla blížilo k denunciačním praktikám minulého režimu. Nebylo by to poprvé, co by někdo na Havla (a nejen na něho) vyléval kýble pomyjí, tedy průkazně vyvratitelných lží. Ostatně, výpovědi zhrzených milenek většinou nejsou ten nejspolehlivější historický pramen.

Žádný vytesaný panák

Dovolím si napsat, co mě v této souvislosti napadlo. K jedné starobylé interpretační tradici patří mimo jiné pravidlo, že mám-li k jedné věci dva neslučitelné výroky, pokusím se najít hledisko, z něhož platí oba. Mám za to, že by to za pokus stálo i v tomto případě. Bylo by pak na ostrovtipu každého, aby se pokusil pro sebe vymodelovat obraz Havla rázného i nerozhodného, kráčejícího rovně, ale i oklikou nebo dokonce zpátky a jinam, nebo dokonce měnícího se v čase.

To všechno možná byl, možná nebyl Havel, možná mnohem víc, nebo mnohem míň – ale rozhodně to nebyl symbol, neboli jednou vytesaný panák, s nímž se dá posunovat semo a tamo, občas ho polít barvou anebo ho uklidit do lapidária

(Příklad: „mladý Havel“ byl až do počátku devadesátých let zastáncem rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO, po rozpuštění Varšavské smlouvy se stal „starý Havel“ zastáncem rozšiřování NATO, což je obrat rozhodně nepodporující tezi o silné rovné páteři, nebo o názorové kontinuitě.)

To všechno možná byl, možná nebyl Havel, možná mnohem víc, nebo mnohem míň – ale rozhodně to nebyl symbol, neboli jednou vytesaný panák, s nímž se dá posunovat semo a tamo, občas ho polít barvou anebo ho uklidit do lapidária. Symbol je totiž zase jinak zkarikovaný lidský příběh, jemuž je upřen lidský rozměr, protože je promítnutý pouze do určitého ideologicky formovaného půdorysu.

Konfrontace se sebou samým

Na druhou stranu je dobře, že se zastánci Havla ozvali, protože je třeba najít hranice kritiky. Je tedy asi dobře, že i film vznikl, protože je též nutné uchránit Havla od nabalzamování a blahořečení na cestě ke svatořečení, a zde je zase jak soli třeba české skepse a pochechtávání.

Považuji Havla za příklad zodpovědného, politicky orientovaného občana, který bojuje sám se sebou mnoho bojů. Je to ale, po pravdě řečeno, velmi nepříjemný příklad, protože se za něj nelze schovat, nelze v jeho jménu někoho stále pranýřovat. Není v našich rukách, aby se s ním dalo manipulovat, ale stojí proti nám. Konfrontuje totiž každého se sebou samým a s dějinami a staví laťku poměrně vysoko.

Soudím, že Havel nebyl morální symbol, a ani by jím nechtěl být, věděl o svých slabinách a poklescích příliš mnoho. Proto odmítám pojetí Havla coby symbolu, za který by se mohl kdekdo schovat a manipulativně jej zneužívat, jak se už mnohdy stává.

Považuji Havla za příklad zodpovědného, politicky orientovaného občana, který bojuje sám se sebou mnoho bojů. Je to ale, po pravdě řečeno, velmi nepříjemný příklad, protože se za něj nelze schovat, nelze v jeho jménu někoho stále pranýřovat. Není v našich rukách, aby se s ním dalo manipulovat, ale stojí proti nám. Konfrontuje totiž každého se sebou samým a s dějinami a staví laťku poměrně vysoko.

Podobným případem je čínský lidsko-právní aktivista Aj Wej-wej. V Česku byl přijat s velkou slávou jako symbol protestu proti stavu lidských práv v Číně. Když však protestoval v Londýně proti věznění Juliana Assange, tento příklad zastávání se lidských práv stejná česká média a vládní činitelé zbaběle a úplně ignorovali. Aj Wej-wej se jim totiž vymkl z kontroly a nenechal se petrifikovat coby manipulovatelný symbol a žije coby příklad zastávání se práv druhých, zatímco nebožtík Havel se už bránit nemůže...

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...