Lidovky.cz

Evropská centrální banka jako drogový dealer

Zprávy z EU

  10:54

Zájmy, politika, teprve pak ekonomika. Poslední návrhy šéfa ECB jsou ryzím ekonomickým kacířstvím, jímž startuje pokus o snazší ovládání Evropy.

foto: © ISIFA, ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Evropa napjatě čeká na středu 12. září, kdy má zaznít výrok německého ústavního soudu. Konkrétně zda soud shledá, či neshledá ústavním vstup Německa do Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) a do fiskální unie. To může být milník ve vývoji eurozóny. Zato šéf Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi nečekal a už minulý týden zkusil otestovat evropský smysl pro zachování demokracie a vlády práva – přinejmenším v zemích eura.

Draghi ve čtvrtek především navrhl, aby ECB dostala neomezené možnosti nakupovat dluhopisy kolabujících zemí na sekundárním trhu. Název instrumentu je: Outright Monetary Transaction (OMT). V podstatě je to totéž, jako kdyby banka kupovala primárně státní dluhopisy a financovala státy přímo. Tento nápad je hodný bedlivé pozornosti.

ECB dosud nemá ve svých statutech explicitně povoleno nakupovat do své bilance státní dluhopisy členských zemí eurozóny přímo při primární emisi. Stejně tak per analogiam nesmí tyto dluhopisy do své bilance nakupovat nepřímo – to jest odkupováním dluhopisů obchodovaných na běžném sekundárním trhu se všemi tržními výkyvy. Zvláště pak pokud by tím chtěla dopředu ovlivňovat tržní ocenění primárně emitovaných aktiv, a to tak, aby se lišilo od nezávislých analýz rizikovosti jednotlivých ekonomik.

Od Tricheta ke Draghimu

Nákupy na sekundárních trzích (jako menší zlo, i když se stejným finálním výsledkem) ovšem ECB dělala již za Jeana-Clauda Tricheta i za Maria Draghiho do letošního března. Nedeklarovala to jako systém – dnes to již jako systém deklaruje. A to je posun. Zjednodušeně řečeno: hříšnickým zemím to nabídne příležitost prodávat státní dluhopisy s nízkým úročením (a tedy nižšími náklady pro státní pokladnu), protože je dopředu jisté, že primární investoři je budou moci na sekundárním trhu obratem přeprodat Evropské centrální bance.

Ano, banka nakupuje do svého rezervního portfolia evidentně vadná aktiva s neodpovídající cenou

„Nahodilými“ nákupy na sekundárním trhu ECB ještě nedeklarovala přímé netržní ovlivňování úroků – ceny primární emise. Dnes již otevřeně, a řekněme i drze, prohlašuje: ano, banka nakupuje do svého rezervního portfolia evidentně vadná aktiva s neodpovídající cenou. Chce tak činit neomezeně, nekontrolovaně a s jiným cílem, jenž se tím vším kamufluje.

Úrokově podseknuté emise státních dluhopisů sice sníží náklady dalšího zadlužování problémových zemí na úrokové službě, k řešení a nápravě však nepovedou a především slabost a zranitelnost celého hospodářského mechanismu se bude rozšiřovat na celé společenství.

Bankéřova šidítka

Mario Draghi vystřihl několik „utěšovacích“ konstrukcí:

  • ECB bude nakupovat pouze na sekundárních trzích. Draghi však zapomněl přiznat, že efekt bude stejný jako při primárním nákupu.
  • Takto „kvantitativně uvolňované“ hyperinflační peníze bude prý ECB „sterilizovat“, stahovat ve stejné míře z oběhu. „Sterilizace“ však není připravena fakticky, metodicky, ani objemově. ECB chce jen slovně demonstrovat svoji odhodlanost plnit původní hlavní cíl – hlídat cenový vývoj v eurozóně, inflaci/deflaci. Neomezené nákupy vadných státních dluhopisů za nikoliv tržní, ale úmyslně manipulované tržní ceny, je však inflačním instrumentem první kategorie.
  • Nakupovat se bude pouze za předpokladu, že vlády dlužnických zemí samy explicitně požádají o takovouto pomoc a podloží žádost ověřeným příslibem, že se nadále budou chovat rozpočtově odpovědně. Ta podmínka je utopická, nesplnitelná a mimo jiné zamlžuje rozdíl mezi fiskální a monetární politikou v Evropské měnové unii.
  • Nákupy se budou vztahovat zejména na střednědobé dluhopisy se splatností 1 až 3 roky. To ovšem hříšnické země obejdou snadno – desetileté dluhopisy splatí v termínu (i za pomoci nových střednědobých dluhopisů) a dále je emitovat nebudou. Mohou refinancovat svou zadluženost právě střednědobými a krátkodobými nástroji.
  • Vlády dlužnických zemí, jež budou takto sanovány, „musejí být připraveny aktivovat mechanismy EFSF/ESM“. Výborně, spolu s podsouvaným cílem se vnucuje i prostředek – minimálně definitivní přijetí ESM. To dlužníci jistě rádi učiní. Horší to bude s německým, rakouským nizozemským či finským věřitelem.
  • Objevila se zmínka, že ECB bude od dlužnických zemí vyžadovat za takovéto „výpomoci“ zástavní prostředky. Jistě. To chtěli již vloni na podzim Finové. A byli i konkrétní, například co se týká Řecka, které by mohlo zastavit své nemalé zlaté rezervy…
  • Dále si povšimněme, že návrh odpoutává pozornost od katastrofální situace takzvaných „zombie“ komerčních bank v eurozóně a potřeby jejich rekapitalizace z mimobankovních veřejných zdrojů. O ECB už se nemluví jako o evropské „špatné“ bance. Předpokládá se, že si ji národní instituce zřizují a budou sanovat z rozpočtových peněz. A odkud do rozpočtů potečou příjmy? Přece právě ze státních dluhopisů, které bude ECB na „sekundárním“ trhu kupovat.
  • Draghiho plán údajně předpokládá i „spolupráci“ s Mezinárodním měnovým fondem. Fond je však entita reprezentující významně jiný soubor subjektů, kterých se dosud pohříchu na názor nikdo netázal.
Ekonomická hereze

Veřejnosti se tyto myšlenky podsouvají formou leaků. Už minulé pondělí byly „náhodou“ vyneseny Draghiho reporty výborům europarlamentu, které avizovaly právě čtvrteční sdělení. Podobným „nenápadným“, o to však varovnějším leakem, je informace düsseldorfského Handelsblattu.

Jedním z prvních činů nového euroměnového parlamentu by údajně bylo schválení jednotné korporátní daňové sazby pro celou eurozónu

List informuje o utajených letních aktivitách nevolených eurolídrů Josého Manuela Barrosa, Hermana Van Rompuye, Jean-Clauda Junkerse a Maria Draghiho: směřovaly k návrhům na rozsáhlé „nouzové“ předání značné části dosud národních pravomocí do rukou Evropské měnové unie a vytvoření jakéhosi nového vlastního euroměnového parlamentu. Tento nápad indikuje další utužující změny Lisabonské smlouvy. Jedním z prvních činů takovéhoto parlamentu by totiž údajně bylo schválení jednotné korporátní daňové sazby pro celou eurozónu. (Zajímavé bude sledovat například reakci Irska, které na velmi nízké korporátní dani staví díl své hospodářské politiky a prosperity.)

Toto je počátek snazšího ovládání Evropy.

Italský šéf Evropské centrální banky podle komentářů i podle ekonomické teorie smazává rozdíly a autonomii politiky měnové a fiskální. Likviduje také odlišnosti mezi uskutečňováním národní hospodářské politiky členských států a jejich národních vlád a předává pravomoce do centra. Dokonce se dá říci, že via facti přesouvá těžiště eurounijního rozhodování o aktuálním ekonomickém modelu i z bruselských euroautorit na „svoji“ Evropskou centrální banku.

To už je čiré kacířství. Mimo jiné by se měl z takové hereze zpovídat na břehu Rýna v Basileji v měnově-kanonické téměř koncilní Bance pro mezinárodní vyrovnávání plateb. Národní banka Itálie je tam od roku 1930 jedním hlavních akcionářů a strážců čistoty centrálně bankovního chování.

Německá stráž

Draghi nemohl nenarazit. Všimněme si jedné reakce na tento nehorázný postup právě v Německu. Ještě ve čtvrtek, kdy plán oznámil, tajil Draghi identitu jediného hlasu, který se proti návrhu ozval v Radě guvernérů ECB. V pátek už bylo jasné, že to byl Jens Weidmann prezident Bundesbanky. Weidmann již dříve příznačně uvedl: „Financování prostřednictvím centrální banky může být stejně návykové jako drogy.“ A šéf Bundesbanky má za sebou sice neexplicitní, ale přece jen podporu své kancléřky.

Pokusy řešit krizi eurozóny cestou bankovně „technických” řešení jsou již delší dobu jen tak mimochodem vypouštěny na veřejnost jako obecně daný rozum: fiskální unie, bankovní unie, eurodluhopisy, sekundární nákupy státní dluhopisů špatně hospodařících zemí, a tak dále, a tak podobně až po neomezený a nekontrolovaný tok přes navrhovaný mechanimus ESM.

Uskutečnění těchto záměrů si podle průzkumů nepřeje 54 procent německých občanů

Další díl seriálu vyplul na světlo krátce před zmíněným kruciálním rozhodnutím německého ústavního soudu. S očekávaným verdiktem je již dopředu manipulováno – jako by se předpokládalo, že výrok nebude bránit navrhovaným excesům euroideologů. Německá kancléřka však na svém jednání se španělským premiérem Marianem Rajoyem, jež se konalo souběžně s Draghiho hokuspokusem, tyto návrhy údajně již neprojednávala. Má to hlavu a patu. Bez ohledu na to, že například poradce spolkové vlády Peter Bofinger pléduje pro Draghiho „intenzívní medicínská opatření“ („intensivmedizinische Maßnahme“), uskutečnění těchto záměrů si podle průzkumů nepřeje 54 procent německých občanů. Doufají v soudnost svého ústavního soudu.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.