Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

EU a migrace aneb O pádu římské republiky a pirátech

Evropa

  19:40
Římské impérium na podzim 68 před naším letopočtem napadli piráti. Důsledky této události by měly být pro Evropskou unii ponaučením v současné migrační vlně. Hysterická reakce na napadení piráty totiž přispěla k přijetí zákona, který podkopal základy zřízení, jež měl chránit.

Migranti v Libyi čekají na převoz do imigračního střediska. foto: Reuters

Evropská unie hodlá způsobem sobě vlastním čelit sílící migraci. Zatím se svým eurožargonem snaží prokousat europravidly, aby provedla nějakou námořní euroakci proti převaděčům. Neadekvátnost tohoto přístupu vyplývá jednak z natvrdlého europocentrismu, který brání pravdivému poznání stavu světa, ale též ze zřejmé absence historického povědomí.

Hloubavý vzdělanec s bohatými životními zkušenostmi Antonín Rašek se v této souvislosti (článek „Co dokázal Pompeius, zkusíme i my?“ Právo 3. července) zamyslel nad příspěvkem čtenáře Kozáka, který vzpomněl, že v roce 67 před naším letopočtem Pompeius Magnus jako velitel římských námořních sil za 87 dnů vyčistil Středozemní moře od pirátů. Směl zasáhnout na moři i 50 mil na pobřeží, protože piráti operovali i na souši. Zajal jich kolem 20 tisíc a odvezl je daleko od domovů, aby zločinnou činnost nemohli obnovit a živili se slušnějším způsobem.

Podpora nelegálního převoznictví

Rašek dovozuje, že byť se světové společenství podobně vypořádalo se somálskými piráty, podobnost s převažeči (či převozníky) operujícími z Libye poněkud skřípe. Akce proti somálským pirátům totiž měla mandát OSN, a souhlas legální somálské vlády byl zřejmě podmínkou jeho udělení.

Zdá se, že obě nelegální libyjské vlády nelegální převoznictví podporují a profitují z něho

Není však legální libyjské vlády, která by souhlas udělila. A obě nelegální libyjské vlády s podobnou akcí nesouhlasí, což přímo vybízí k domněnce, že toto nelegální převoznictví podporují a profitují z něho. Libyjské vlády, které se dostaly k moci zločinným mesianismem či neméně zločinným mlčením zejména USA, Francie, Velké Británie, Německa a Itálie. A České republiky.

A ještě do toho proudu migrantů přimíchávají „spící“ teroristy, podobné tomu, který nedávno vraždil v Tunisu, byv předtím vycvičen – kde jinde, než v „osvobozené“ Libyi.

Dva pozitivní aspekty

Nárůst hysterie, související s přijetím čehokoliv cizího, je u nás něčím docela neobvyklým. Je výslednicí i masivní manipulace se strachem, ale to už bychom od útoku na Světové obchodní centrum 11. září 2001 mohli mít za empiricky zjištěné a začít být trochu imunní. Tuto hysterií vybuzenou energii však – jako každou léčebnou kůru – je v počátečním stadiu možno využít i pozitivně.

V prvé řadě by si vláda měla uvědomit, že obyvatelstvu dluží masivní vysvětlující kampaň ohledně své migrační politiky. Ta však může být provedena pouze veřejnoprávními médii, a to tak, že bude mnoho času a různého prostoru věnováno diskusím se všemi, i těmi nejprotivnějšími a nejhnusnějšími a nejdemagogičtějšími křiklouny z ulice.

V prvé řadě by si vláda měla uvědomit, že obyvatelstvu dluží masivní vysvětlující kampaň ohledně své migrační politiky

Ovšemže diskusím kvalitně moderovaným, aby se na jednu stranu nezvrhly, a na druhou nestaly plytkými až bezpohlavními. Svoboda slova je totiž velmi náročná věc. Pouze tvrdou otevřeností lze ale výrazně snížit nebezpečí, že se tyto pocity frustrované veřejnosti kriticky vyhrotí.

Druhým pozitivním aspektem téhož je faktický tlak na vládu, aby konečně začala „hledat pravdu“, když už máme toho Jana Husa plná ústa. A nejenom ji hledat, ale i ji nalézat a jiným přát. To též znamená netajit se s tím, na co jsme přišli. A když se nám nelíbí, co dělají středomořští hegemoni s Libyí, pak se docela na rovinu a hned ozvat. S tím, že bychom mohli Francii vrátit i tu hlášku, že by „ausgerechnet“ zase oni měli zavřít hubu, co se migrační vlny týče.

Historická paralela

Ale zpět k Pompeiovi. Ona ta stará historie s likvidací středomořských pirátů měla příznačný začátek – a docela tragický konec. Zopakujme si tu událost v širším dějinném kontextu, protože to je zajímavá historická paralela k důsledkům nejen protiteroristických opatření.

Likvidací středomořských pirátů představuje zajímavou historickou paralelu k důsledkům nejen protiteroristických opatření

Římské impérium na podzim 68 před naším letopočtem napadli piráti. Byl to šok, když byli zajati dva senátoři a zničen přístav v Ostii. Pirátů nebylo mnoho, ani nebyli nijak obzvlášť organizovaní, ale byli velmi motivovaní a značného bojového ducha. Tím větší strach se šířil mezi obyvatelstvem, které si najednou přestalo být jisto životem i majetkem.

Vojevůdce Gnaeus Pompeius Magnus a politik Aulus Gabinius na to konto předložili římskému fóru zákon, jímž by byl Pompeius ustanoven nejvyšším námořním velitelem s extrémními pravomocemi i rozpočtem. Takové soustředění moci sice vyvolalo v Senátu nevoli, nicméně pod tlakem zpovykaného veřejného mínění byl Gabiniův zákon přijat.

Gabiniův zákon

Pompeius pak do roka zbavil Středomoří od pirátů a situaci zabezpečil tím, že v přímořských zemích dosadil poslušné vládce. Vrátil se jako nejbohatší muž v impériu, což záhy dalo vzniknout podezření, zda ti piráti byli skutečně natolik závažnou hrozbou. Zda to vše nebyla jen obratná kombinace, jak se dosápat k moci a bohatství.

Gabiniův zákon je klasickým případem nezamýšlených důsledků přijaté normy. Každopádně přispěl ke konci římské republiky.

Každopádně Gabiniův zákon přispěl ke konci římské republiky. Po dalších deseti letech byl Julius Caesar obdařen rozsáhlými vojenskými pravomocemi v Gallii a karty se už definitivně obrátily. Republika přestala mít kontrolu nad armádou, a naopak jí začala být ovládána. Caesar dále bohatl a politiku zaplavil penězi. Volební výsledky čím dál více odpovídaly množství financí, které měl konkrétní kandidát k podplácení voličů.

Římská republika asi v každém případě spěla ke svému konci, ale hysterická reakce na napadení piráty tento proces nesporně urychlila, neboť přispěla k přijetí zákona otvírajícího dveře vojenským avantýrám. Gabiniův zákon je tedy klasickým případem nezamýšlených důsledků přijatého zákona, který osudově podkopal základy zřízení, jež měl chránit.

Autor: