V geniálním dystopickém obraze společnosti anglického spisovatele Aldouse Huxleyho (1894–1963) z roku 1932 Konec civilizace (Brave New World, Krásný nový svět, poprvé česky 1970) se jeden z hrdinů táže: „Je možné napsat něco o ničem?“
Huxley touto otázkou vyjadřuje myšlenku, že totalitní společnost vylučuje tematizaci a kritiku totality, čímž nutí „psát o ničem“. Tematizovat je možné jen předměty a problémy, které nejsou důležité, protože to důležité – kritika totality – je vyloučená.
Konec stadia „totality“
Dnešní společnost už není ve stadiu „totality“ – nežijeme v Huxleyho ani Orwellově světě nekonečného dohledu a kontroly. Můžeme si psát a říkat, co chceme. I v tomto světě, který někdy eufemisticky nazýváme „svobodným“, však zůstává Huxleyho otázka důležitá. Jako by velká část toho, co vyprodukujeme, byla „o ničem“.
Dnešní společnost už není ve stadiu „totality“ – nežijeme v Huxleyho ani Orwellově světě nekonečného dohledu a kontroly |
V půvabné části svého díla Ortodoxie z roku 1908 anglický spisovatel Gilbert Keith Chesterton (1874–1936) popisuje, jakým způsobem zůstává Huxleyho otázka relevantní i ve „svobodné“ společnosti: „Nepotřebujeme cenzuru tisku. Máme cenzuru tiskem“. Řečeno jinak, přestože je společnost „svobodná“, neustále jakoby sama od sebe sklouzává k „nesvobodě“.
Svoboda tisku a projevu, která má sloužit k otvírání společnosti, se sama od sebe vyprazdňuje. Dnes nikdo nezakazuje sledovat západní média, číst buddhistické spisy a psát, co se zlíbí. My ale nepotřebujeme, aby někdo něco zakazoval. Proč by měl kdokoli cokoli zakazovat, když se cenzurujeme sami?
Nebezpeční experti
Jeden z mechanismů této „autocenzury“ je způsoben tím, že naše společnost je z velké části expertní. Fungování čehokoli je založeno na expertíze, již však nikdo de facto nekontroluje, protože dané problematice rozumí pouze daní „experti“, kteří ale současně nerozumí ničemu jinému. „Experti“ proto mohou být nebezpeční.
Český filozof Václav Bělohradský upozorňuje, že například nemoc šílených krav způsobilo jejich krmení masokostní moučkou. Žádného sedláka se špetkou zdravého rozumu by ale nikdy nenapadlo krmit krávy masem – to mohlo napadnout pouze „experta“. Podle Bělohradského jsou experti nebezpeční dvěma způsoby.
Fungování čehokoli je založeno na expertíze, již však nikdo de facto nekontroluje, protože dané problematice rozumí pouze daní „experti“, kteří ale současně nerozumí ničemu jinému. „Experti“ proto mohou být nebezpeční. |
Za prvé tím, že navrhují demokraticky nekontrolovatelná řešení problémů, čímž demokracii vyprazdňují. A za druhé tím, že jsou sami jakoby uzavřeni do světa své úzké expertní perspektivy („fachidiocie“), která opomíjí ostatní perspektivy, včetně onoho sedlákova „zdravého rozumu“.
Slyšel jsem zčásti z legrace míněnou definici „experta“ – je to prý osoba, která ví „všechno o ničem“. Tato definice však není legrační, spíše je ve své trefnosti smutná a opět přivádí k Huxleyho problematice: Je vůbec v expertním světě možné ještě něco psát a říkat? Je vůbec možné napsat „něco o ničem“?
Oddělené oblasti
Expertní svět je rozdělený na mnoho nepropojených – a často nepropojitelných –, oddělených oblastí. Jsem sociolog, a proto nesmím říct nic psychologického nebo dokonce filozofického, protože bych přešlapoval do odlišné expertní oblasti. Stejně svázaní jsou ale i psycholog, fyzik, teolog nebo ekonom.
Expertní svět je rozdělený na mnoho nepropojených – a často nepropojitelných –, oddělených oblastí |
Když třeba psycholog něco řekne o Bohu, například švýcarský zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung (1875–1961), je jeho psychologie odmítána coby teologie. Psycholog však už něčeho takového není ani schopný, protože mu to zúžení jeho zaměření vůbec nedovoluje – bylo by to zcela mimo jeho dosah a schopnosti, mimo oblast jeho expertízy.
Čekám, až svět rozdělíme na natolik malé oblasti, že budeme mít třeba odborníky výlučně na stolování v meziválečném Německu, kteří budou odmítat jakoukoli komunikaci s odborníky výlučně na stolování v meziválečné Francii, protože jde o odlišné oblasti expertizy, jež by bylo naivní jakkoli propojit. Stolování v Německu v letech 1918 až 1939 se stane samostatnou vědeckou disciplínou, ke které se budou smět vyjadřovat pouze daní odborníci.
Stačí měkká autocenzura
V dystopii expertního svět je svět rozdělen na mnoho „nic“, přičemž každé lze donekonečna převalovat, zkoumat a tvrdit, že nikdo jiný k této problematice nemá přístup a nedisponuje náležitým věděním, aby o ní mohl cokoli říci. Každým „nic“ se zabývá skupina daných expertů, kteří o tomto „nic“ vědí úplně všechno.
Tematizace spojitostí, tedy „totality“, je vyloučená, protože jsme ve společnosti expertní. Nepotřebujeme zákazy jako u Huxleyho, stačí měkká autocenzura jako u Chestertona. |
Každý z odborníků na dané „nic“ se zabývá pouze tímto svým „nic“, protože širší záběr není možný, chce-li své expertní oblasti porozumět do hloubky. Bude-li třeba o daném „nic“ politicky rozhodnout, bude to provedeno na základě nikým nekontrolovatelného dobrozdání daného experta, protože k dané oblasti nebude nikdo další schopný se kompetentně vyjádřit.
V „krásném expertním světě“ se mluví a píše zásadně o „ničem“, protože tematizace spojitostí, tedy celku, „totality“, je zakázaná – respektive není zakázána, protože nežijeme v totalitní společnosti. Je vyloučená, protože jsme ve společnosti expertní. Nepotřebujeme zákazy jako u Huxleyho, stačí měkká autocenzura jako u Chestertona. Nepotřebujeme cenzuru expertíz, máme cenzuru expertízami.
V nedávném rozhovoru český literární historik Martin C. Putna tvrdí, že hlavním problémem dneška je, že „se všichni vyjadřují ke všemu“. V tomto případě se mýlí. Problém podle mne spočívá spíše v nebezpečí, že se každý bude vyjadřovat výlučně k ničemu. Je ale možné říct nebo napsat něco o ničem?