„EU chce, aby Evropané začali jíst hmyz,“ zněl titulek článku na serveru Novinky.cz. A byla k němu připojena i anketa – s odpověďmi například rádi, neradi, s ošklivostí či škoda brouků. V článku se také uvádělo: „Orestované kobylky, pečení mravenci, polévka ze sarančat či včelí creme brulée. To není menu z nějaké soutěže odvahy, ale výběr z pokrmů, které bychom mohli okolo roku 2020 zcela běžně jíst. A že nejde jen o fikci, dokazuje i to, že Evropská unie do projektu, který má za úkol zjistit konkrétní nutriční hodnoty jednotlivých zástupců hmyzí říše, investovala již 74 miliónů korun.“
Hledal jsem potvrzení zprávy o této ušlechtilé aktivitě EU na jejích webových stránkách, ale žádné jsem nenašel. Stejné doporučení však dává i respektovaný časopis National Geographic. Mezi českými servery má v tomto ohledu prvenství ČESKÁ POZICE.
Starodávná tradice
Dle National Geographic si již staří Římané a Řekové pochutnávali na hmyzu. Plinius píše o hmyzí pochoutce, kterou aristokracie zadělávala na mouce a víně. Aristotelés detailně popisuje chuťově nejdelikátnější fáze života cikád pro labužníky: „Larva v kukle před prasknutím, pak samečci chutnější samiček, po kopulaci zase samičky plné bílých vajíček.“
I Starý a Nový zákon doporučují k jídlu kobylky a jiné skákající a lezoucí brouky. Svatý Jan Křtitel pojídal s chutí kobylky s medem při pobytu na poušti.
Hamburger má zhruba 18 procent proteinů a 18 procent tuku. Vařená kobylka luční obsahuje až 60 procent proteinů a tuku jen šest procent.
V National Geographic například emeritní profesor entomologie Gene DeFoliart tvrdí: „Pojídání brouků je starodávnou tradicí.“ Před deseti tisíci lety sběrači a lovci jedli brouky, aby přežili. Ty poživatelné poznali podle chování zvířat – také sběračů. Kromě zvířat se hmyzem živí – a úspěšně – i ptáci. A také vědí své o poživatelnosti či nepoživatelnosti konkrétního brouka. Jedlé jsou v zásadě všechny druhy hmyzu, některé však jen jednorázově.
Další emeritní profesor potravinářství Manfred Kroger tvrdí, že krevety a humry se lidé jíst naučili, nikoli však všude. Navíc jsou to stejní bezobratlí živočichové jako brouci. Profesor Kroger upozorňuje na mnoho nutričních výhod, jež pojídání brouků přináší. A dokazuje to i na příkladech. Hamburger má zhruba 18 procent proteinů a 18 procent tuku. Vařená kobylka luční obsahuje až 60 procent proteinů a tuku jen šest procent. Navíc stejně jako u ryb i u hmyzu je tuk nenasycený, tedy zdravější.
Čínští včelaři dodnes jedí včelí larvy z úlů. A kolik jen spořádal brouků – a rád – slavný hollywoodský herec Steve McQueen coby „Motýlek“ ve své samotce na Ďábelských ostrovech.
Aktivní úsilí ekologistů
National Geographic také přináší mnoho informací o konzumaci brouků lidmi na celém světě a ve všech dobách. EU však má určitě na mysli brouky evropské, ba přímo tuzemské. Ve svém článku na ČESKÉ POZICI jsem navrhl kombinaci jedné užitečné věci s druhou užitečnou věcí – chráněný chov brouka kůrovce a jeho dodávky českému pohostinství, následně i potravinářskému průmyslu a na export. To vše díky ekologickým aktivistům, kteří by tím pomohli Šumavě odněkud někam.
Uvedl jsem i historicky mimořádně ideologicky nepřátelského brouka – mandelinku bramborovou –, který ničil brambory. Toho údajně nasadili američtí imperialisté a po odchytu navíc provokativně broukal: „Yankee Doodle.“ Další trefa? Bohužel nikoli!
Mandelinku bramborovou totiž k nicotnému výskytu přivedli sami naši ekologisté vlastním aktivním úsilím, protože významně snížili podíl bramborových polí – stejně jako řepných, jetelových a jiných. Nejsou-li bramborová pole, není ani dost mandelinky. A nelze ji ani konzumovat jako tu nejkvalitnější stravu.
Redukce mandelinky bramborové
Je však třeba dodat, že na redukci množství zhoubné mandelinky bramborové má zásluhu energetická odnož ekologistů – všechny ty obnovitelné biomasové, olejnaté či solární zdroje, fotovoltaika. Zabraňují totiž pěstování brambor na nekonečných lánech půdy, čímž ničí mandelinku bramborovou.
Chrousti jsou dnes vzácní, a proto by se mohli stát nutriční, kulinářskou bombou a přímo světovým hitem
Bylo již zaznamenáno mnoho případů nebohých mandelinek, které si při snaze okusovat fotovoltaické panely vylámaly kusadla či popálily pacičky, když v noci lezly po horkých dieselových agregátech. Po řepce olejné se mandelince dělá šoufl, propadá depresím a nechce se jí dále žít. Rychle rostoucí dřeviny na biomasu už chudák vůbec nedokáže ukousnout.
Vyskytly se i mandelinky, které se snažily zkonzumovat finální řepkový produkt – ekopaliva –, ale potloukly je plácačkami obsluhy benzinových stanic. Mandelince bramborové ubírá život i globální kapitalistická dravost a chtivost zisku – například z produktů ekologických pohonných hmot či z vyšší ceny elektřiny dotované spotřebiteli. Co dělat? Nevěšet hlavu.
Zázračný český brouk
Pamatuji si, že jsme byly jako děti nabádané k chytání chroustů, abychom zachránily kaštan–jírovec před vyhynutím. Zatímco některé děti pochytané chrousty sypaly do kanálů i jinam, rodiče kamaráda Viktora jimi po spaření vroucí vodou krmili husy, jež chovali. A později je tato rodina jedla přepasírované přes husí maso a sádlo.
To však bylo za minulého režimu, kdy jsme nepřemýšleli evropsky a ekologicky. Dnes můžeme brouky jíst přímo a s doporučením EU. Asi však platí jen pro její severské členské země, protože ve Středomoří by to mohli v současnosti považovat za politickou invektivu. Tam chrousty nechtějí, jen eura.
Chrousti jsou dnes vzácní, a proto by se mohli stát nutriční, kulinářskou bombou a přímo světovým hitem. Je jich však málo a jejich koncentrovaný chov je také na rozdíl od kůrovce v podstatě nemožný. Řešení však existuje – takzvaný Svěrákův-Smoljakův-Sovákův brouk, filmová hvězda hrdobec.
Vím, že se neříká hrdobec, ale hrdobce. To je ten zázračný a původní český potravinářský brouk. S jeho kuličkou bychom naše potravinářství mohli doválet až do Bruselu.
