Lidovky.cz

Dokážeme se zbavit pohledu na společnost jako na stroj?

  9:08
Až prorazíme nadvládu reduktivního strojového pohledu, budeme na začátku cesty k překonání jedné z velkých tragédií moderní doby – pohledu na společnost a na člověka jako na stroj.

Stroje, 1974. foto: www.naceradsky.czČeská pozice

Moderní věda přinesla pohled na svět jako na stroj. Podle něj mají jevy jednoznačně automatické příčiny – svět jako by byl obrovské soukolí do sebe zapadajících koleček. Po zjištění, jak se toto zapadání děje, pak bylo třeba tyto příčinné souvislosti využít ve prospěch společnosti.

Tím bylo dosaženo enormního technologického pokroku a společnost v průměru nevídaně zbohatla – vedle toho se lidé dožívají stále vyššího průměrného věku. Jde o monumentální úspěch.

Společenské vědy a metoda

Výhody pohledu na svět jako na stroj jsou nepopiratelné a je přítomný snad všude, pronikl jakoby vším a jen obtížně by se hledalo něco, co nemusí odolávat permanentnímu a divokému útoku reduktivního „strojového světonázoru“. Ten kromě zmíněných pozitivních dopadů s sebou nese i obrovské množství nezamýšlených negativních důsledků.

Ve společenských vědách je pohled na společnost jako na stroj reprezentován „metodou“. Ta většinou představuje snahu dosáhnout strojové produkce vědění.

Například ve společenských vědách je pohled na společnost jako na stroj reprezentován „metodou“. Ta většinou představuje snahu dosáhnout strojové produkce vědění. Panuje přesvědčení, že „prosejeme-li“ realitu sítem této metody, dosáhneme poznání – podobně jako se uzdravíme, vezmeme-li si penicilín.

V tomto kontextu rakouský literární vědec a filozof Konrad Paul Liessmann nedávno upozornil, že teze o konci industriální společnosti a jejím nahrazení společností „vědění“ je iluzí. Podle něho nevzniká společnost vědění, nýbrž rychle postupuje industrializace vědění. Vědění získává charakter stroje. Současně se však vytrácí schopnost porozumění.

Bezduchá medicína

Lidé žijí ve společnosti, a proto vědí, co znamená život v ní. Problém nespočívá v tom, že nemáme metodu, ale že nedokážeme svou zkušenost artikulovat, zasadit do kontextů a souvislostí. Metoda totiž předem vyřazuje tuto přirozenou zkušenost coby „subjektivní“, a tudíž nedůležitou. Výsledkem pak často jsou industriální produkty jakoby zbavené „ducha“, „zdravého rozumu“ nebo „přirozeného“ předporozumění.

Tento názor byl vysloven v různých podobách. Například německý filozof Theodor W. Adorno (1903–1969), jeden z radikálních odpůrců strojového vědění, tvrdil, že „myšlenka má svoji hloubku podle toho, jak hluboce se do věci zanoří, nikoli podle toho, jak hluboce je převedena na něco jiného“ (tedy na metodu). Nezdá se, že by se situace změnila, přestože se o tomto problému často hovoří.

Lékaři stejně jako společenští vědci neřeší „ducha“ jevů, s nimiž se setkávají, čímž se medicína stává bezduchou

Společenské vědy nejsou jediné, kde převládá „strojový světonázor“ – například v biologii a biologické medicíně je tento současný hegemon silný a současně škodlivý. Základní škola a gymnázium ve mně udupaly zájem o přírodu a život, protože jsem se musel nazpaměť (jako stroj) učit pavouky biologických dělení a složení organismů-strojů. Na biologii jsem zanevřel z prostého důvodu – zajímavý je „život“, nikoli strojové šprtání pojmů.

Stejně jako v gymnaziální výuce (nejen) biologie je tomu v praktické medicíně, která má původ v biologii. Například podle lékaře Jan Hnízdil, což potvrzuje naše zkušenost, je člověk pro doktora především strojem. Máte depresi? Vezměte si prášek! Že byste si možná měl vzít dovolenou a nepracovat 14 hodin denně, nepřichází v úvahu. Vytratil se „zdravý rozum“, přirozené předporozumění tomu, co se děje. Lékaři stejně jako společenští vědci neřeší „ducha“ jevů, s nimiž se setkávají, čímž se medicína stává bezduchou.

Strojový charakter ekonomiky

Možná ještě zhoubnější je představa ekonomiky jako stroje – jakoby továrny, od které je třeba žádat pravidelné a co nejvyšší přírůstky produkce. Pokud se stroj zadrhne, respektive přestane produkovat pravidelné přírůstky, nastane kolektivní šílenství, v jehož průběhu se téměř nepoužívá jiné slovo než „krize“. Ekonomové jsou bezradní, protože nedokážou „stroj“ ekonomiky rozhýbat, ani určit příčiny jeho nehybnosti. A poté, co dá opět do pohybu, hovoří jako v současnosti o „zázraku“.

V České republice je strojový charakter ekonomiky ještě výraznější než v sousedních státech. Například v Německu se stroj v biblický sedmý den zastaví a lidé odpočívají.

O něm by však ekonomové mohli hovořit, kdyby si uvědomili meze svého pohledu na ekonomiku jako na stroj. Ten především zapomíná, že lidé, přestože nejsou stroje, jsou také součástí ekonomiky. A jsou na ně přesouvány nároky, jako byli stroji – často musejí podávat stále vyšší výkony, optimalizovat, restrukturalizovat se či zacházet s časem „efektivně a flexibilně“.

Tento trend, občas přerůstající v šílenství, je možná nejtypičtější pro výrobce mobilních telefonů a pro velké poradenské firmy, jako je E&Y. Moje známá v jedné z poradenských firem takzvané velké čtyřky pracovala a sdělila mi pocity poté, co se první pracovní den v sedm hodin večer zeptala, kdy se chodí domů. Její kolegové se prý pobaveně usmívali.

V České republice je strojový charakter ekonomiky ještě výraznější než v sousedních státech. Například v Německu se stroj v biblický sedmý den zastaví a lidé odpočívají a supermarkety a obchody jsou zavřené. U nás ale platí „čím více a déle, tím lépe“. Ztrátu pochopení toho, jak „funguje“ člověk, a že po práci potřebuje odpočívat, pak institucionalizuje otvírací doba obchodních center, která chtějí vydělávat ve dne v noci celý týden.

Útok strojů

Jeden z nejtemnějších a současně nejznámějších a nejzajímavějších obrazů strojového světa ukázal před 15 lety film Matrix. Vůdce posledního odporu lidí ve válce proti strojům v něm hlavnímu hrdinovi a budoucímu osvoboditeli lidí zhruba sděluje: lidé se už nerodí, stroje nás pěstují, aby nás proměnily v energii. Lidé žijí v mentální simulaci, již vytvořily stroje a která vzbuzuje dojem normálního světa, ale ve skutečnosti jsou na obrovských plantážích, jejichž smyslem je získat z lidí elektrickou energii pro fungování strojů.

V naší společnosti stejně jako ve filmu Matrix útočí stroje na obou frontách – prostřednictvím obtížně změnitelných struktur a našeho mentálního světa

Nejde o nerealistickou fikci, ale o symbolickou dystopii současného světa, který je „pod útokem strojů“. Jediný rozdíl mezi světem dneška a Matrixu spočívá v tom, že na nás stroje neútočí fyzicky, ale pouze prostřednictvím našeho chápání sebe samých a společenských struktur. Oba motivy film rozvíjí – stroje udržují absurdní společenský řád mentální reprezentací, která má podobu společenské struktury. Jedinec ji sám nemůže prorazit, stejně jako nemůže změnit naši společnost.

Současně je ale tato mentální reprezentace naším názorem, naším viděním sebe samých, naší ideologií. Nejde už jen o něco implantovaného zvnějšku, nýbrž my sami jsme uvnitř – naše vidění světa je součástí toho dystopického. V naší společnosti stejně jako ve filmu Matrix útočí stroje na obou frontách – prostřednictvím obtížně změnitelných struktur a našeho mentálního světa.

Stále rychlejší mlýnek

„Útok strojů“ prostřednictvím společenských struktur analyzoval například americký sociolog Robert Reich. Podle něho se naše společnost nachází „v pasti úspěchu“ – naše prakticky neomezené spotřebitelské možnosti jsou draze vykoupené tím, že je musíme spoluvytvářet, čímž jsme nestále pod obrovským tlakem konkurence.

Ekonomika funguje jako mlýnek, jenž se točí stále rychleji, a lidé, kteří jsou jeho součástí, se musejí s touto situací smířit

Ekonomika funguje jako mlýnek, jenž se točí stále rychleji, a lidé, kteří jsou jeho součástí, se musejí s touto situací smířit. Nemoci z přepracování a stresu mají v tomto kolotoči pozitivní funkci – je totiž nutné nasadit drahou léčbu, což opět roztáčí ekonomiku.

Nejen konkurence nebo jiné sociální instituce a struktury působí tento „útok strojů“ – možná i naše chápání sebe samých, které je zcela určeno reduktivním pohledem na svět jako na stroj. Neproniká tedy jen vzdělávání, společenské vědy, biologii, medicínu nebo ekonomiku. Žijeme spíše jako ve filmu Matrixu – ve snovém světě, ve kterém jsme se naučili považovat kolektivně sdílenou reduktivní fikci za skutečnost. Matrix však navzdory temnému sdělení dává i naději, když vypráví upravený křesťanský příběh o spasiteli.

Českému divákovi, který prošel mlýnkem současného vzdělávání a pochopil jeho strojové poslání, se může takový obraz jevit nevěrohodný, nesrozumitelný a nesmyslný. Takové obrazy totiž ve světě strojového světonázoru nedávají smysl, protože se do něj nehodí. Až prorazíme nadvládu reduktivního strojového pohledu natolik, abychom mohli o takových obrazech smysluplně mluvit, budeme na začátku cesty k překonání jedné z velkých tragédií moderní doby – pohledu na společnost a na člověka jako na stroj.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.