Improvizované jeviště, Tomio Okamura v zelených teplácích a kolem něj na kolečkových bruslích poněkud nejistě popojíždějící advokátka a politička Klára Samková.
„A teď nám zazpívá černoch,“ bylo první, co jsem od Okamury slyšel, procházeje kolem. Když už jsem byl málem pryč, ještě jsem pochopil, že nebude zpívat černoch, ale Marek Černoch, poslanec za Úsvit přímé demokracie, a že bude zpívat hity svého otce, již zemřelého populárního zpěváka Karla Černocha...
Scénka se odehrála po poledni o Svátku práce v pražské Stromovce. Okamurova politická formace tam rádoby atraktivní formou verbovala voliče pro květnové volby do Evropského parlamentu.
Již ne tak spontánně „vtipný“ je ovšem volební leták Úsvitu, který si média nenechala ujít před pár dny. Je na něm pět bílých ovcí a jedna z nich (ta největší, menší si asi netroufají) symbolicky vykazuje ovci černou z Česka.
Leták doprovázejí dva výroky:
- Podpora rodinám, NE nepřizpůsobivým.
- Práci našim, NE imigrantům, s podtitulkem „Máme 650.000 lidí bez práce“.
Jeden výrok z letáku explicitně situuje nepřizpůsobivé do pozice padouchů - podporu mají získat namísto nich rodiny, oni parazitují -, druhý ale z těch samých nepřizpůsobivých implicitně dělá oběti - jsou součástí množiny nezaměstnaných, jež nemůže získat práci na úkor imigrantů. Jsou tedy oběti, nebo padouši? Nebo obojí?
Tak trochu švejkovina
Když jsem leták srovnal s děním na pódiu ve Stromovce, působilo to vskutku bizarně. Úsvit útočí na dvě skupiny obyvatel, na cizince a na nepřizpůsobivé (označení, kterým se v dnešní době „korektně“ označují Romové), dvěma nejviditelnějšími reprezentanty strany přitom jsou muž s korejskými a japonskými předky (pochybuji, že by nacionalisté uznali neposkvrněné „češství“ tohoto muže) a žena, které je často podsouváno, že je Romka, a kterou Okamura z romství zuřivě očišťuje prohlášeními, že „nemá ani kapku cikánské krve“ nebo že „jediné osobní ,spojení‘ (Samkové - pozn. redakce) s Romy je to, že její první manžel byl v minulosti Rom“.
Dokázal by si někdo vůbec představit zábavnější karikaturu na národovecký populismus, než je strana těchto okamurovců? Rozpor mezi hlásanou teorií a praxí jen těžko může být zjevnější. Družině politiků se zelenými tepláky a kolečkovými bruslemi na pódiu chyběly snad už jen klaunské rolničky, bát se jich není třeba. (Dodejme pro úplnost, že advokátka Samková „žila“ jako jednička kandidátky Úsvitu do europarlamentu pouze do 10. května, kdy ji šéf Okamura stáhl kvůli podezření, že měla oklamat Českou spořitelnu.)
O to zajímavější se mi proto jeví, že je to právě jen a pouze karikatura národoveckého populismu, která zatím v Česku slaví úspěch. Možná že voliči, kteří Tomia Okamuru podporovali a budou podporovat i nyní v evropských volbách, cítí, že jsou to vlastně všechno jen takové hospodské tlachy, že nejsou myšleny (a ani nemohou být myšleny) tak úplně vážně. Neskrývá se za nimi žádné řešení, ani „konečné“, ani jakékoli jiné.
Máme tu nepřehlédnutelný paradox: zatímco ve staré Evropě nabývají na síle autentické nacionalistické formace, jež si se strašákem národa zdaleka jen nehrají (a které bez pochyby zmohutní po volbách do Evropského parlamentu), Česko má svého Tomia Okamuru, moravského Japonce, jak sám sebe někdy tituluje, jenž plamenně hájí zájmy Čechů. Kdyby se Tomio Okamura odněkud nevynořil, muselo by si ho švejkovské Česko snad vymyslet...
