Uplynulé dny okolo státních svátků byly plny vzrušujících událostí. Sláva sláva – hanba hanba, jak je posměšně vystihl Jarek Nohavica. Ono se totiž vlastně nic tak zvláštního nestalo. Stejně jako v následujícím vtipu.
Pan Kolbaba vcházeje po nějaké době do kavárny praví číšníkovi: „Zdravím jich, Franz. Něco nového?“ „Celkem nic. Jen tu včera štěkal pes.“ „A pročpak to?“ „Byl tu shluk lidí.“ „A copak to?“ „Policejní akce.“ „A kdepak to?“ „Tady, v kavárně.“ „A jakpak to?“ „Zatýkali tu.“ „A kohopak to?“ „Vašeho bratra.“ „A pročpak to?“ „Padělal směnky.“ „Mají pravdu, Franz. Celkem nic nového.“
Teatrální tesknění
Demokracie je všechno jiného než stojatý rybník, zarostlý, zatuchlý a neudržovaný. To jen zpovykaná zlatá mládež, svazáci, veksláci, různí prominenti a nomenklaturní kádři, komunističtí či disidentští, vydávají za demokracii své představy, že všechno bude v klidu, ovšem po jejich, a ostatní budou držet pysky, jak to bývávalo.
Zpovykaná zlatá mládež, svazáci, veksláci, různí prominenti a nomenklaturní kádři, komunističtí či disidentští, teatrálně teskní nad rozpolceností národa, a vzývají doby, kdy jsme tak nějak byli všichni zajedno |
A hrozně činí, naříkají, lkají a varují před ohrožením demokracie, když tomu tak není! Teatrálně teskní nad rozpolceností národa, a vzývají doby, kdy jsme tak nějak byli všichni zajedno. Jenže to někdo nařídil kurz a sňal z lidí odpovědnost za rozhodování.
Tyto nedospělé a nedozrálé a nedomrlé „osobnosti“, samy sebe se navzájem nazývající „celebritami“ (v marné snaze se tak povytáhnout z bahna), snad ani nemohou pochopit, natož přijmout za svůj právě ten demokratický svět charakterizovaný vitálními střety mnoha názorů, jehož kvalita je určována schopností je kultivovaně řešit a žít pospolu, ne někoho neustále vylučovat ze společnosti.
Nabořená zahraniční politika
Vše začalo návštěvou dalajlamy, jeho setkáním s některými politiky, tanečky kolem udělování vyznamenání, a končí to pokusem dostat prezidenta Miloše Zemana z Hradu. Zvolený nestandardní způsob je však to jediné zajímavé. Zdá se už nepochybné, že se vláda před několika lety shodla, jak bude přistupovat k Číně a k dalajlamovi.
Ministr kultury Daniel Herman nabořil zahraniční politiku vlády, aniž by na chvilku zapřemýšlel nad svou demisí, je-li jeho svědomí v rozporu s jejím zahraničněpolitickým směřováním |
Ministr kultury Daniel Herman to o své (?) vůli změnil a dalajlamu přijal v rozporu s úmluvou oficiálně. Zdůvodnil to svým svědomím. Nabořil tím zahraniční politiku vlády, aniž by na chvilku zapřemýšlel nad svou demisí, je-li jeho svědomí v rozporu s jejím zahraničněpolitickým směřováním. Tím poškodil zájmy republiky definované v souladu s ústavním pořádkem.
Kdyby zůstalo jen u toho! Ministr kultury Herman nařkl prezidenta republiky, že neudělil vyznamenání jeho kanadskému příbuznému, za něhož (ale za nikoho jiného!) se z titulu své ústavní funkce přimluvil. Mělo to být údajně z pomsty za to, jak hodil vidle do zahraniční politiky republiky.
Zkusil přitom použít trik z izraelských debat, že vyhrává ten, komu se do jakékoliv diskuse podaří prvnímu jakkoliv zaplést holocaust. Ministr kultury však své tvrzení nejen nedoložil, ale postupně se všechna jeho tvrzení prokazují nepravdivými. Jeho příbuzný totiž nebyl z žádného seznamu vyškrtnut, jen nebyl vybrán.
Nedemokratické techniky
Otázkou je, kdo kanadskému občanovi nakukal, že bylo rozhodnuto o jeho vyznamenání, když kanadská strana nebyla požádána o souhlas s vyznamenáním svého občana, a on sám také o ničem takovém nebyl písemně vyrozuměn. Navíc je pozoruhodné, že onen kanadský příbuzný již byl dvakrát předtím na státní vyznamenání navržen, aniž by byl vyznamenán.
To však nikomu z těch hrdelních křiklounů tehdy nevadilo, to se nad utrpením židů tak emocionálně neproducírovali. Ani města, ani univerzity ho bůhvíproč nezasypávaly poctami. Až teď se všichni houfně probrali, nebo co? Stejně nikoho nevzrušoval a dodnes nevzrušuje osud několika set každoročně navržených, ale nevyznamenaných osob.
Byla provedena akce proti nejvyššímu ústavnímu činiteli za využití technik, které nelze hodnotit jako tvrdé, ale demokratické |
Interpretace těchto skutečností vede k závěru, že byla provedena akce proti nejvyššímu ústavnímu činiteli za využití technik, které nelze hodnotit jako tvrdé, ale demokratické. Mnoho bylo zamlčeno, mnoho bylo dezinterpretováno, mnoho bylo i lživého. Souhrn takových praktik se nazývá propagandou. Naštěstí na ministerstvu vnitra vzniká odbor na boj s ní. Bude mít tedy plné ruce práce, byť jej různí politruci zkusili nasměrovat pouze proti domnělé ruské propagandě.
Jakýmkoliv zúžením působnosti tohoto odboru by se ministr vnitra Milan Chovanec dopustil oslabení obrany republiky, protože by nechal určitý segment nechráněný, a to vysloveně z politických důvodů. To už by bylo nejen možné, ale přímo nutné hodnotit jako sabotáž. Nyní se ukáže jeho kompetence, bude-li chránit naší demokracii před nedemokratickými postupy.
