Demokracie vždy směřovala ke svobodě a možnosti podílet se na řízení vlastního státu, lhostejno, zda řecké polis či římské republiky. Míním demokracii skutečnou, tedy regulující společnost ve vztahu k jejím výchozím principům – anticko-židovsko-křesťanským.
V době moderní (od vrcholného středověku v Anglii, Nizozemsku a severní Itálii) opírala demokracie svoji funkčnost o produktivní střední svobodnou třídu. Nikoliv o oligarchii, nikoliv o teokracii, nikoliv o korporativismus, monopolismus, oligopolismus a jiné systémy uchvácení a zneužívání hospodářské a politické moci. Tyto projevy totiž vedly v dlouhém časovém období vždy jen k úpadku a krachu. Nestačí příklad Římské říše a jejího konce?
Řím nerozvrátili barbaři – zdegeneroval a rozmělnil se sám: demontáží republikánských institucí a instalací vlády klanů a vojenských družin. Teutoburský les a zánik Varových legií rukou Cherusků a jejich vůdce Arminia (v roce 9 našeho letopočtu) byl jen počátek konce. Barbarské nástupní útvary byly důsledkem celkového rozkladu.
Sedmý den a střední třída
Základy naší západní civilizace jsou dané Knihou – pro věřící i bezvěrce, ať už si to připouštějí, nebo ne. Bůh stvořil svět za šest dnů. Skončil však jen kreací jednoho člověka a jeho družky. Na spravování pozdější početné lidské populace a společnosti nepomyslel, návod k použití nedal a sedmý den se odebral odpočívat. Pozdější společenské katastrofy uměl řešit jen potopou a ohněm. Migrujícím Židům z Egypta pak na Sinaji poskytl ještě bazální mravní a mikrospolečenské Desatero. K řízení velkých společenských celků však kodex neposkytl.
Demokracie není od Boha. Museli ji vytvořit lidé, přinesl ji spontánní řád.Demokracie tedy není od Boha. Museli ji vytvořit lidé, přinesl ji spontánní řád. Co v anglickém prostředí stačilo vykrystalizovat ve stále účinný systém nepsané ústavy, to v USA přivedli k dokonalosti otcové-zakladatelé. Absenci božské kreace nahradili pečlivě připraveným společenským experimentem. Asi tím dosud nejzdařilejším – přinejmenším prověřeným dvěma staletími. Ústava USA je stále funkční a obrozující, je oním „sedmým“ pracovním dnem, kdy lidé, nikoli Bůh, dotvořili svět do podoby novodobé společnosti.
Nastolila vládu zákonů, práva. Federalisté James Madison, Alexander Hamilton, John Adams a další tvůrci přinesli i systém výkladu zákonů, ústavního delegování moci a její vzájemné kontroly shora dolů. Dovršili myšlenky osvícenců 18. století.
V Česku je (bylo?) demokratické cítění a konání pracně budováno vzestupem střední tvůrčí třídy zejména za doby panování Františka Josefa I. Demokracie a morální myšlení vznikaly v tvůrčím rodinném prostředí, opírajícím se o křesťanské hodnoty (v Rakousku-Uhersku a Česku spíše v dominujícím pojetí katolickém). S jejich destrukcí se však začalo hned po roce 1918, a pokračovalo se po letech 1938, 1945, 1945, 1948, 1969 i 1989.
S destrukcí demokracie a morálního myšlení se v Česku začalo hned po roce 1918, a pokračovalo se po letech 1938, 1945, 1945, 1969 i 1989Za první republiky neomezeně vládla velká pětka politických stran s vázaným mandátem poslanců-partajníků v kulisách parlamentní žvanírny. V roce 1945 přišla Národní fronta komunistické strany a pak všechny její mocenské analogie, včetně „front“ polistopadového období. Zamýšleným důsledkem bylo dělení státní a společenské kořisti ani ne tolik mezi zasloužilé jako spíše mezi ty, kteří nejméně postrádali skrupule a deklarovali se jako vítězové. Kdeže zůstali disidenti, vlastenecká emigrace a nadšenci? Jen křoví...
Hledejme doma
Máme-li přemítat o rozkladu současné české demokracie, nebude na škodu si vybavit několik postřehů či pocitů, s nimiž se Čech vrací z ciziny.
Zajímavé srovnání s Českou republikou nabízí Rakousko. Po mnohá desetiletí tam panuje „oposmluvní“ rozdělení moci. A to nejen co se týká pozic mocenských, ale i pracovních a zaměstnaneckých – až po školníka na obecné škole. „Černo-červená“ koalice (lidovců a sociálních demokratů) zřejmě nějak funguje i s respektem ke skoro tisícileté zkušenosti středoevropské monarchie. Jde jim to dokonce lépe než dnešním Němcům. Stojí to za studium. Nejlépe by bylo začít na jižní Moravě. Přejezd rakousko-moravské hranice totiž nevyvolává žádný šokující rozdíl – pořád je to jako doma, etnicky, nábožensky, pracovitostí... Holubice výhradně bílé neexistují ani na jedné straně hranice. Jenomže ten bordel u nás a pořádek u nich… Čím je takový rozdíl způsoben?
Z módních kostelních kazatelen či „světových“ konferencí a seminářů se skutečné demokracii, nikoliv té okecávací, nenaučímeAnebo Francie. Byl jsem před pár týdny na skok v Paříži. Výročí 850 let katedrály Notre Dame. V Haussmannově městě jsem si jako obvykle připomněl francouzskou národní hrdost.
Zcela samozřejmý nekompromisní národní drajv, který nečeká na pochvaly ze zahraničí. S ním překonali jakobíny, Výbory pro veřejné blaho, komuny, nacisty i pokusy komunistů. Občas barikády, jindy pevná ruka osobností, jako byl Charles de Gaulle. A existují. Nevykoření, neboť se permanentně podle vnějších „vzorů“ co 20 let nevykořeňují. Takto plynule a životaschopně přežili i konec svého imperiálního období, vlastně podobně jako jejich „úhlavní“ sousedé za kanálem. Jsem přesvědčen, že přežijí i existenční nápory ideologií včetně eurounijní (která je právě jim, a zejména Jeanu Monetovi negativně přičítána).
Z Paříže si člověk vždy odveze posílené přesvědčení, že kopírování je cesta k rozkladu. Z žádných módních kostelních kazatelen či „světových“ konferencí a seminářů se skutečné demokracii, nikoliv té okecávací, nenaučíme. Žádný Davos ani okázale mediálně propíraný Bilderberg za nás a pro nás nic nevyřeší. Ani Brusel v rukou celoživotních ideologických vypravěčů bez odpovědnosti a přičinění. Ideologie – pusté a prázdné – na záchranu nebrat.
Kopírovat nelze ani stopy Ernestů Denisů, ani Woodrowa Wilsona, Winstona Churchilla, Franklina Delano Roosevelta. Ti byli unikátní právě proto, že byli aktivními tvůrci a řešili svá konkrétní pohnutá období a ve svých světech.
Co je nám vlastní nejpozději od raného středověku? Zase jen ta drobná každodenní „masarykovská“ práce.Nemáme-li však slepě kopírovat, nezbývá než hledat ponaučení spíše ve vlastní kontinuální historii. Skutečný Bůh má jiné starosti než sebelítostné a planě mudrující Čechy.
Co je nám vlastní nejpozději od raného středověku? Zase jen ta drobná každodenní „masarykovská“ práce. Pro pokoru a inspiraci si zajeďme do Vídně. Podívat se do Schönbrunnu na prostou pracovnu Františka Josefa I. určenou pro každodenní vytrvalou práci. Jedna místnost, jen lůžko, pracovní stůl, židle a potřebné úložné vybavení. Vše připraveno pro jeho prostý (i když skrytý) občanský životní styl.
Systém kontra aplikace
Českou překážkou na cestě k fungující demokracii je volební systém založený na stranických kandidátkách. Nejde ale vlastně ani tolik o systém samotný. Jde o místo, kde je aplikován – tedy Českou republiku. Postrádáme totiž tradicí vytvořené, upevněné a důstojně fungující politické strany. Takové, které by měly širokou členskou základnu vědomou si svých ideálů a vnitrostranicky je hlídající.
V důsledku diskontinuity politického vývoje českého státu od roku 1918, charakterizované permanentním zhruba 20letým „cyklem převratů“, není naše demokracie s to vygenerovat plnohodnotné politické strany. Tím pojmem míním nejen sdružení lidí s určitými názory na společnost a její budoucí potřeby, ale také sdružení lidí opírající se o své morální přesvědčení a aspiraci přispět parlamentní demokracií k pokroku.
Postrádáme totiž tradicí vytvořené, upevněné a důstojně fungující politické stranyDominantní politické strany po roce 1989, jak se vyprofilovaly po rozpadu Občanského fóra, nejsou stranami velkého a skutečně reprezentativního množství občanů. Pro srovnatelnost vynechejme stále existující dvě bývalé strany Národní fronty – lidovce a komunisty. Vymykají se nepřetržitou historií od počátku dvacátých let minulého století, jakož i velikostí členské základny, kterou po roce 1989 z větší části regulérně přeregistrovali.
Jsou tu dvě jiné rozhodující strany polistopadového vývoje (tedy byly až do nedávných voleb), dva dominantní útvary kopírující západoevropské dělení na pravici a levici – i když v Česku to nezbytně nic neznamená. V konkrétní politice si klidně počínají opačně, utilitárně podle situace. Se západoevropskou tradicí mají společné jen to, že se občas vystřídají v pozici hegemona. A že se shodnou na rozdělování celkové sumy moci, ať opozičně-smluvně, či jinak.
Jejich problémem podvazujícím demokracii je právě ta nízká členská základna. Čítá přibližně 20 až 30 tisíc lidí v každé z nich. Reprezentují nejvýše procento populace. Tento nepatrný zlomek bez jakékoli vnější kontroly předvybírá všem ostatním voličům pár tisíc kandidátů a diktuje úzké mantinely volební nabídky. A to navíc skutečný počet vybírajících osob uvnitř stran bude jen zlomkem jejich členstva... Voliči pak jen zbývá rozhodnout se pro menší „zlo“.
Poslední krajské zřízení prakticky vytvořilo státy ve státě s ještě dominantnějším vlivem až diktátem v kraji etablovaných stranPřesto se vždy snažily odstraňovat jakoukoli konkurenci při dělení kořisti. Ostrakizací jiných, odváděním pozornosti od vlastních přešlapů, prohlašováním se za jediné správné. Jedna šla ve svých nástrojích až k jakobínským praktikám podobným metodě Robespierrově. Druhá spíše hledala vnitřní nepřátele (mezi „přáteli“) a trávila léta frakčním přetlačováním. Obě si po „dobrém“ bolševickém vzoru vytvářely systém mocenské a funkční nomenklatury, která se dělila na věrné, vlastní a na ty z vnějších kruhů, jež je nutno kompenzovat za asistenci při dělení moci. Větší zkušenosti a schopnosti přitom prokázala strana „levicová“.
Krajským zřízením a vznikem krajských rozpočtů se pak tyto manýry rozdvojily do osamostatňujících se proudů. Poslední krajské zřízení prakticky vytvořilo státy ve státě s ještě dominantnějším vlivem až diktátem v kraji etablovaných stran. Až nakonec ta „nižší“, krajská úroveň nabyla mocenského vrchu a začala diktovat moci centrální. V každém případě je volič vyloučen z rozhodování o svém státu či kraji, velmi často i obci.
Tam „dole“ je situace ještě těžší než nahoře. Všichni znají všechny a všechny jejich kamarády a vlivy. Stačí obejít hlavní náměstí plné vlivných funkcionářů či zajít do kýčovitě vybaveného baru určité benzinové stanice, a vše je vyřízeno. Překážky odstraněny. A vy – rozumějme 99 procent voličů –, kušujte, buďte vlastně rádi, že jste ještě nepropadli docela na dno.
Pak jsou zde ještě příležitostné strany, tvořící s „vedoucími stranami ve společnosti“ doplňky koalic, když se hlasovací mašinerie zadrháváPak jsou zde ještě příležitostné strany, tvořící s „vedoucími stranami ve společnosti“ doplňky koalic, když se hlasovací mašinerie zadrhává. Jsou v centru i na periferiích. Odměnou se jim často dostane více funkcí a kompenzací, než odpovídá rozměru jejich mandátu. Některé se svého času s celou svou členskou základnou vešly do jednoho nákladního výtahu. Jiné jsou trvalky „stále jen při tom“. A pokud v jednom volebním období v některé komoře parlamentu absentují, jen dávají voličům zapomenout na předchozí kousky a „dobra“.
Vládnutí prostřednictvím stranických kandidátek je pak vládnutím vůdců stranických „družin“ podobných družinám v ranějších stadiích středověku. Tehdejší družiny však představovaly také vznikající nobilitu a elitu, která mimo jiné nesla odpovědnost za stát, a to až po vojenskou obranu a nasazení vlastního života. Dnes zbyli jen loupeživí „rytíři“.
Nic menšího než vražda
Výrazným prvkem počínání novodobých družiníků je naprostá absence odpovědnosti. O vládu, moc a majetek se nějak podělí – od osobní odpovědnosti se vždy distancují a systém, který sami nastavili, jim to umožňuje.
V nedávných týdnech se hlouběji odkryl charakteristický příklad metod fungování vlády stranických družin, a to v Ústeckém krajiV nedávných týdnech se hlouběji odkryl charakteristický příklad metod fungování vlády stranických družin, a to v Ústeckém kraji. Upřímně řečeno, právě v tomto kraji příznaky bily do očí celá léta a tento způsob vládnutí nám začal dělat ostudu i v evropském měřítku. Jenže dlouho se dařilo vše bagatelizovat, odvádět pozornost jinými skandálními způsoby vládnutí jiných stranických družin v jiných krajích, jakož i na celostátní úrovni. K vyburcování pozornosti české veřejnosti tedy nestačí nic menšího než vražda představitele mocenských stranických struktur.
Ústecký kraj je trochu specifický. Nebyl vždy divokou periferií bez vlády zákona a respektování elementárních zásad tvořivého soužití spoluobčanů. V předválečném Chomutově, Teplicích, Mostě, Ústí či Děčíně panovala prosperita a zaměření na výsledek. Prohlédněme si tamní předválečné vily Němců, Čechů, německy i česky mluvících Židů a srovnejme s dnešní degresivní praxí. „Doosídlování“ a přidělování majetku bez protihodnot, bez přičinění generací tam bylo oproti jiným krajům mnohem rozsáhlejší. Stranické loupeživé družinictví namísto demokracie je v severních Čechách přímo ukázkové. Možná právě kvůli asi nejhlubší vykořeněnosti z dějinné kontinuity.
Zpět k Ústavě
Současná česká společnost potřebuje urgentně novou kodifikaci Ústavy spíchnuté ve druhé polovině roku 1992 jen horkou jehlou. Jsou do ní vloženy naděje, iluze, spěch, rutinnost, profesionální i neprofesionální pýcha. Vznikala navíc v atmosféře ovlivněné burcující skutečností, že tehdy ještě ani neexistující novodobý slovenský stát svoji Ústavu již zpracoval, dříve a důkladněji.
Tvůrci hovoří o bývalých dobrých záměrech, o tom, jak spoléhali na kvalitní společenské vědomí důstojných a čestných limitů výkonu ústavních funkcí...Výsledek je zejména v posledních letech evidentní. Nejasnost a svévole mocenského výkladu. Tvůrci hovoří o bývalých dobrých záměrech, o tom, jak spoléhali na kvalitní společenské vědomí důstojných a čestných limitů výkonu ústavních funkcí. Jenže ve skutečnosti jsou až fatálně narušovány principy vzájemné dělby a kontroly tradičních tří mocí, a to nejen v neprospěch té, již právě vykonávají slabí a nerozhodní jedinci („yesmani“), ukřičení jedinci silnými a mnohdy bezskurpulóznějšími. Zastrašený občan-volič vycouval do role pouhého „čornorabočeho“, mužika, jemuž je stále ještě dovoleno přežít a dýchat a uzavřít i sňatek a nebýt zabit u vrat garáže, když nezlobí.
Příznačnou ukázkou je například zahrnutí přímé volby prezidenta do Ústavy bez vázanějšího vyvážení jiných jejích ustanovení – z nouze, pohodlí a strachu ze skutečnosti. Je třeba nepokrytě konstatovat, že tato úprava byla jen alibistickou reakcí establishmentu na podivné až skandální, amatérské průběhy prezidentských voleb a na poptávku veřejnosti. Problém byl zahrán do autu, namísto aby byly pojmenovány jeho skutečné příčiny a podíl konkrétních politických hráčů na nich. Výsledkem je ještě rozpačitější a nejednoznačnější ústavní uspořádání, neposkytující rozumná vodítka a mantinely.
Parlament České republiky (obě komory) by měl nyní sehrát roli ústavodárného shromáždění v pravém smyslu slova. Lhostejno, zda formou Ústavy zbrusu nové, či formou rekodifikace té nynější. Potřeba jejího ošetření před svévolným zneužíváním, před voluntaristickým a utilitaristickým vyhlašováním nekodifikovaných „ústavních zvyklostí“, je nabíledni.
Jak se tvoří Ústava po desetiletích přežité totality, neústavnosti a překrucování zákonů i zákonnosti, by nebylo od věci konzultovat v NěmeckuNapadá mne, že tentokrát by bylo užitečné učinit výjimku z pravidla a v obou případech trochu, ale nikoli slepě, opisovat ve zkušeném blízkém i zámořském zahraničí. Například by nebylo od věci konzultovat v Německu, jak se tvoří Ústava po desetiletích přežité totality, neústavnosti a překrucování zákonů i zákonnosti.
V Německu se totiž potkáte na všech stupních vzdělávání a veřejného dobrovolného života se systémem průběžného občanského vzdělávání. S výukou a výchovou k demokratickému občanství jako vnitřní hodnotě každého občana a voliče. Doporučuji na toto téma novou publikaci z dílny české pobočky Nadace Konrada Adenauera (Konrad-Adenauer-Stiftung) od autorského kolektivu vedeného Ondřejem Kalinou a Ondřejem Matějkou. Je nazvána Vyplatí se rozumět politice? Na konci titulu je otazník. My, současně žijící občané České republiky (analogicky k „We the People…“ ze 17. září 1787), tam máme jednoznačně jen vykřičník a existenční úkol.
