Dědictví Václava Havla: Vyjednavač a smiřovač

Lidé, kteří exprezidenta Václava Havla, jemuž by bylo 5. října 83 let, dobře osobně znali, ho považovali za nezaujatého člověka, který dokáže vyslechnout a posoudit i názory, s nimiž nesouhlasil, argumentovat a vysvětlovat, a především řídit diskusi, v níž si strany vysvětlí svá stanoviska a nějak se dohodnou.

Václav Havel a džínová hlava | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Václav Havel a džínová hlava | foto:  Tomáš Krist, MAFRA
Václav Havel a džínová hlava

Když dnes člověk uvažuje o tom, čím Václav Havel vynikal mezi ostatními politiky, nemůže přehlédnout jeho snahu spojovat lidi kolem sebe i celou společnost, neštvat je proti sobě, nevytvářet obrazy nepřítele. Jeho pověsti to nebylo vždy ku prospěchu. Nejnápadnější příklad v tomto smyslu nabízí odmítání zakázat komunistickou stranu hned v prvním stadiu polistopadového vývoje. Rozhodně za tím nevězela žádná skrytá náklonnost ke komunismu ani utajovaná dohoda s KSČ, jak rádi naznačují nebo o které přímo mluví přátelé konspiračních teorií.

Hlavním důvodem byla reflexe toho, co sám zažil – nebylo pro něho přijatelné, aby se z části občanů nově svobodného Československa stali lidé druhé kategorie, jimž je upřen přístup do jejich profese. A někde vzadu se skrývala vzpomínka na Němce visící po válce na lucernách – bez soudu, bez ověření, zda jde o pachatele nějakých zločinů, anebo o lidi, kteří se náhodou stali obětí rozvášněného davu. Tato obava z kategorizace občanů byla i příčinou Havlova odmítání lustračního zákona – tam s ním ovšem lze těžko souhlasit a těžké to bylo i tehdy.

Lustrační zákon se totiž týkal některých předpokladů k výkonu některých státních funkcí a bezpečnost státu je zajisté mocným impulzem, aby byli lidé podezřelí ze spojení s cizí mocí vyřazeni z funkcí, v nichž by činili zásadní rozhodnutí. Prověřovat adepty na takové rozhodující posty je běžné ve všech demokratických státech; ostatně i u nás dávno existuje institut bezpečnostní prověrky. V tehdejším Československu neexistoval, lustrační zákon měl v jistém ohledu bezpečnostní prověrku nahradit.

Jiná cesta dějin

Svou roli vyjednavače a smiřovače osvědčil Václav Havel už dávno předtím v disentu. V Chartě 77 se sešli lidé mnoha různých názorů a stávalo se, že se mluvčí nedokázali dohodnout, zda nějaký dokument či dopis vydat jménem Charty. Postupem let se stalo běžným zvykem, že se mluvčí v takové situaci vypravili za Václavem Havlem, aby jejich spor „rozsoudil“.

Václav Havel těsně před pádem režimu řekl, že by nejraději nezaujímal žádnou funkci, ale byl jakýmsi neformálním arbitrem, na něhož by se znesvářené strany obracely v případech, kdy by nebyly schopny dospět ke kompromisu. Dějiny se však, jak tomu často bývá, ubíraly jinou cestou.

Lidé, kteří ho dobře znali osobně i ze společné činnosti, ho jednoznačně považovali za nezaujatého, za člověka, který je schopen vyslechnout a posoudit i názory, s nimiž nesouhlasil, který dokáže argumentovat a vysvětlovat, a především který je schopen řídit nezaujatou diskusi, v níž si strany bez emocí vysvětlí svá stanoviska a nějak se dohodnou.

Ostatně sám řekl těsně před pádem režimu v rozhovoru pro samizdatový časopis Sport (z nějž později vznikl dodnes existující Respekt), že by nejraději nezaujímal žádnou funkci, ale byl jakýmsi neformálním arbitrem, na něhož by se znesvářené strany obracely v případech, kdy by nebyly schopny dospět ke kompromisu. Dějiny se však, jak tomu často bývá, ubíraly jinou cestou.

Boj kdo s koho neobohacuje

Havel dal nejednou najevo, že není příznivcem politických stran; mluvil obvykle o „stranických sekretariátech“. Dnešní doba ovšem jako by dávala za pravdu, či aspoň objasňovala toto jeho odmítání, které se mnohým jevilo jako popírání politického uspořádání běžného v demokratickém světě. Jsme stále víc svědky vzniku a působení stran, pro něž nejspíš není nejdůležitější, čeho chtějí dosáhnout, a kam hodlají společnost vést – to se často z jejich programů a vystupování jejich představitelů nedá ani pořádně rozpoznat –, ale získat ve volbách co nejvíc hlasů a porazit toho anebo onoho.

Bylo by naivní a hloupé si myslet, že Havel předvídal budoucnost a svým odporem ke stranám jí chtěl zabránit, nicméně je zřejmé, že politické strany vnímal jako soupeřící instituce – a nemyslel si, že boj kdo s koho je tím, co společnost obohacuje

K tomuto dnešnímu neblahému stavu, kdy se lidé nesdružují v politických stranách, aby prosadili něco, co bude společnosti prospěšné, ale ukázali na nepřítele a potřeli ho, zajisté přispívá svět sociálních médií, který v době Václava Havla neexistoval.

Bylo by naivní a hloupé si myslet, že Havel předvídal budoucnost a svým odporem ke stranám jí chtěl zabránit, nicméně je zřejmé, že politické strany vnímal jako soupeřící instituce – a nemyslel si, že boj kdo s koho je tím, co společnost obohacuje. Slavnou otázku „Copak je život nějaká soutěž?“ sice má paměť přičítá Olze Havlové, nikoli jejímu muži, nicméně v tomto směru nepochybně uvažovali oba stejně.

Vedení ke snášenlivosti

Havlova náklonnost ke světu Západu byla více než zřejmá, mnohokrát ji deklaroval. A nepochybně mu přitom nešlo o konzum, jenž tolik přitahoval řadu občanů zemí za železnou oponou, kteří v tomto smyslu strádali. Havel byl bohatý, ale nejednou připomínal, že to pro něho není nejzásadnější složka života.

Samozřejmě – jako každý – chtěl žít v pohodlí a dostatku, ale to, jak se choval za normalizace, nezvratně prokazuje, že pro něho byly důležitější nehmotné hodnoty – lidská práva, spravedlnost a rovnost. (Ve srovnání s dneškem lze připomenout, že Havel se vždycky snažil, aby mezi mluvčími Charty na ten který rok byla aspoň jedna žena.)

V naší zemi chybějí politici, kteří by se stejně jako Václav Havel snažili vést společnost k vzájemné snášenlivosti a smířlivosti. Těch, kdo se snaží rozdělovat, se bohužel najde dost a dost.

Východ a zejména Rusko pro něho byly zaostalejší částí světa právě v ohledu zmíněných nehmotných hodnot. Zajisté chtěl s touto částí světa vycházet v míru, považoval konflikty, natož ozbrojené, za neštěstí, která světu a lidem překážejí ve zdárném rozvoji. Nebyl však ochoten ustupovat ze svých zásadních postojů týkajících se lidských práv a občanských svobod. Je nepředstavitelné, že by se v zájmu lepších obchodních vztahů vlichocoval vládci Číny.

Byl přesvědčen, že euramerická civilizace vyvinula model správy státu a společnosti, který se snaží zahladit příkopy mezi jednotlivými složkami společnosti (ale také mezi státy). A vždycky připomínal, že lidstvo možná časem dospěje k něčemu lepšímu a dokonalejšímu, ale zatím se to nestalo.

Ze všech těchto důvodů nám (alespoň části z nás) dnes Václav Havel hodně chybí. Nejen proto, že byl nejznámějším a nejpřijímanějším československým a posléze českým politikem ve světě, jehož proslulosti a oblibě se nikdo z dalších českých politiků nemůže rovnat. Ale především proto, žev naší zemi chybějí politici, kteří by se snažili vést společnost k vzájemné snášenlivosti a smířlivosti. Těch, kdo se snaží rozdělovat, se bohužel najde dost a dost.