Solární elektrárny trápí Česko už více než deset let a možná ho budou tížit i v následujících desetiletích. Politici se bojí o sluneční energii mluvit. Vědí, že si voliči představí tunel, ztracené miliardy a vysoké účty za elektřinu. Pokud se ale chceme dostat dál, musíme se tohoto břemene minulosti zbavit. Přechod na bezemisní energetiku, stejně jako na celou bezemisní ekonomiku, přijde na další stovky miliard a není možné, aby naši budoucnost donekonečna ovlivňoval deset let starý průšvih. Aby se jedna technologie obcházela a ze šuplíku se tahaly české cesty, jako jsou bioplynové stanice.
Měla by se vést debata, zda miliardami raději podpořit energii ze slunce, nebo pálení kukuřice. Jenže to se neděje, protože je pozornost upřena na jaderné zdroje. Právě teď je to velká škoda. Zatímco Česko opakuje, že je lepší se vizí o čisté energetice kvůli dopadům koronaviru na čas vzdát, většina zemí Evropy v tom vidí příležitost. Když už se mají rozhazovat biliony ve snaze nakopnout ekonomiku, chtějí, aby z toho něco bylo. Zelenější energetika, doprava nebo úspornější budovy. Nejde o žádný Bruselem vnucený cíl, jde o ideu, ke které se Česko také hlásí.
Problematická investice v Česku
Podpora obnovitelných zdrojů energie (OZE) patří k základům fondu obnovy Evropské unie, ve kterém bude 750 miliard eur. My tu v tuto chvíli nemáme zákony ani prostředí, abychom toho mohli využít. A z části proto, že si neseme dědictví solárního průšvihu. V roce 2007 stát garantoval za elektřinu ze slunce 20násobek tehdejší tržní ceny. Navzdory tomu nebyl prostor příliš vydělat. Když začala masová výroba panelů v Číně, náklady klesaly a objevila se obrovská obchodní příležitost. Stát sice výkupní ceny snižoval, ale ne natolik, jak klesaly náklady na výstavbu elektrárny.
Ve světě je spousta investorů, kteří do solárních elektráren se zajištěným výkupem dají peníze i s velmi malým výnosem. Budou ale chtít do Česka, kde budou za gaunery a kde budou poslanci řešit, jestli náhodou nevydělávají moc a jestli nezavést další daň? |
Kdo dokázal připravit projekt, v bance na něho díky garantovaným výkupním cenám na 15 let dostal peníze. Do sluneční energetiky náhle investoval kde kdo. Klíčový byl konec roku 2010. Kdo stihne spustit elektrárnu do tohoto termínu, bude 15 let dostávat 13 korun za kilowatthodinu, kdo se připojí až 1. ledna o třetinu míň. První varianta znamenala příjemný výnos, druhá velký problém. Panelů byl kvůli zájmu nedostatek a zájemci je přepláceli, aby termín stihli, proto devět korun vůbec nemuselo pokrýt náklady. Cíl byl za každou cenu stihnout připojení elektráren do Silvestra 2010.
Nejfikanější šíbři projekty narychlo prodávali s patřičným ziskem polostátnímu ČEZ. Najednou tu byl problém, který nás dosud stál více než 400 miliard korun. Stát se snaží postupně vše zmírňovat, tu zavádí speciální daně, tu posílá kontroly, zda elektrárna nevydělává moc, a především při každém problému státního rozpočtu zaznívá, že je třeba vzít peníze solárním baronům. Jenže to jsou často noví vlastníci, kteří elektrárny koupili s relativně malým výnosem a teď trnou, jak jim stát osladí poslední roky z 15, po které se zavázal elektřinu vykupovat za stanovenou cenu.
Zajímat by to mělo všechny, protože takové prostředí není pro podnikání ideální. Ve světě je spousta investorů, kteří do solárních elektráren se zajištěným výkupem dají peníze i s velmi malým výnosem. Penzijní fondy si raději postaví solární farmu na druhé straně světa a prakticky bez rizika vydělají víc než na státních dluhopisech. Budou ale chtít do Česka, kde budou za gaunery a kde budou poslanci řešit, jestli náhodou nevydělávají moc a jestli nezavést další daň?
Pokrizová obnova
Ve světě dávno pochopili, že stanovit výkupní cenu a nechat trh, ať si staví, co chce, není cesta. Jsou jí aukce, kdy si stát řekne, kolik energie ze slunce chce, a postaví mu to ten, co nabídne nejnižší cenu. Teď je příležitost to nazvat pokrizovou obnovou. Postupně se budou odstavovat uhelné elektrárny, jaderné zdroje nemusí být možné postavit a změny v energetice přijdou na spoustu peněz.
Ve světě dávno pochopili, že stanovit výkupní cenu a nechat trh, ať si staví, co chce, není cesta. Jsou jí aukce, kdy si stát řekne, kolik energie ze slunce chce, a postaví mu to ten, co nabídne nejnižší cenu. Teď je příležitost to nazvat pokrizovou obnovou. |
Někdo bude muset lidem říct, že desítky miliard, které ročně jdou na obnovitelné zdroje energie, budou muset alespoň v nějaké míře pokračovat. Nebude možné to pořád házet na zlé solární barony, bude třeba lidem říct, co je cílem, a přesvědčit je, že to má smysl. Třeba pak lépe pochopí, že je lepší něco připlatit a nehuntovat přírodu těžbou a spalováním uhlí. Musíme se ale aspoň pokusit je pro to získat.
Stát bude muset už v tomto desetiletí podpořit další solární elektrárny (i když se to bojí říct), další větrné, bioplynové stanice – i dostavba Dukovan může vyžadovat peníze z rozpočtu nebo od lidí. Někdo by měl lidem říct, proč se to všechno dělá. Málo také zaznívá, že stát před časem bezhlavě rozdával 13 korun za kilowatthodinu ze slunce a dnes se bojí dát desetinu. O tolik za to desetiletí náklady klesly.
