Jedna z českých železničních společností provozujících přepravu osob zavedla experimentálně do rychlíkových spojů samostatné oddíly určené výhradně ženám. Mužům vstup zakázán. Vytržená z kontextu zní tato zpráva jako z amerického Jihu v polovině minulého století nebo z příručky apartheidu svého času v Jihoafrické republice (JAR).
Vytrhovat ze souvislostí je však primitivní a nefér. Celý kontext zní: V zájmu rozšíření a zkvalitnění služeb drah budou zaváděna separovaná extra kupé jen pro ženy/dámy – feministky s úctou prominou –, aby byly na cestách ušetřeny vulgárností a agresivity mužského živlu. Prozatím nebudou zařazeny výhradně mužské oddíly. Do nich by pak mohly dámy–hrdinky vstupovat na vlastní nebezpečí.
Jak a kam nastoupí třeba manželská dvojice? Varianty jsou zatím dvě: buď v rámci apartheidu odděleně – do dámského kupé dáma a do obyčejného „dobytčáku“ pán, nebo mohou manželé cestovat společně v pánském vagonu. V takovém případě pán podepíše dráze revers, že dámu ubrání před nebezpečnými individui mužského pohlaví.
Nemravná doba
Budeme prý světoví, podobně se to již údajně děje v Rakousku a v některých muslimských zemích. Většina expresů do Rakouska, Německa a na Slovensko je již takto vybavena, včetně speciálních informačních piktogramů pro cizince a negramotné. Popsaný experiment není svědectvím o zločinném diskriminačním záměru železniční společnosti. Míněno je to sice zjednodušeně, ale asi dobrácky: doba je nemravná, zlá, obecenstvo nevychované, zhrublé (zejména muži) a dámy je třeba ochránit.
Návrh na doplnění sortimentu služeb je vážný a vyplývá možná i z existující společenské objednávkySrovnáno v absolutních hodnotách to však vypadá jako opatření islámského práva šaría ve fundamentalistické zemi nebo jako ona situace před desetiletími v JAR. Ani Martin Luther King, ani Mahátma Gándhí by neměli lehké to posoudit. Máme však díky zdravému závanu multikulturalismu politicky korektní politiky a řadu renomovaných univerzitních stolic na obor „gender studies“ i mnoho odbornic a expertů na ten „džendr“ v nevládních organizacích – často dotovaných státem či Evropskou unií. Nejspíše by měly tyto kapacity vypracovat jednotný a pro české právo závazný výklad i s případnými postihy. Ony sankce si ani netroufám naznačit pro tu mužskou verbež – něco jako Kladivo na čarodějníky.
Ale legrace stranou. Návrh na doplnění sortimentu služeb je vážný a vyplývá možná i z existující společenské objednávky. Železniční firma je ve své horlivosti nevinně. Český stát již delší dobu rezignuje na ochranu svých občanů ve veřejném, natož pak přepravním prostoru. V metru vás mohou i zabít, a nikdo nehne ani brvou. Pokud však stát rezignuje na své funkce, neznamená to, že cestou nejmenšího odporu budeme trpět zavádění poměrů jako na americkém Jihu před mnoha generacemi. Zajištění elementární bezpečnosti občanů je věcí, na niž se nerezignuje, ale která se řeší.
Vrátit se k normálním standardům
Rudy Giuliani, newyorský starosta v letech 1994 až 2001, na tyto, již kdysi civilizačně dosažené věci nerezignoval, a ani jeho nástupce Michael Bloomberg. Učinili New York bezpečnějším městem. Kriminalitu a agresi zařadili do oblasti nulové tolerance a newyorská populace o velikosti té české teď nemusí zavádět samostatné oddíly ani pro dámy, ani pro nikoho jiného. Již řadu let je New York nejbezpečnějším městem v porovnání s 25 největšími americkými městy.
Giuliani i Bloomberg asi museli přehodnotit vypjatá kritéria zduřelé americké multikulturnosti a politické korektnosti. Prostě přejít na dřívější normální a automaticky uznávané standardy ve slušné společnosti. K ženám je to především úcta, a nikoli oddělená kupé.
Jestliže pan ředitel železniční společnosti nezvládne pořádek a důstojnost veřejnosti zařídit vlastní silou, nechť se obrátí na resortního ministraI u nás tomu tak bývalo. Můj dědeček–železničář byl hrdý na to, kam se vlastní pílí u dráhy vypracoval. Byl postupně brzdařem, průvodčím a nakonec vlakvedoucím. Vše po řádných a tvrdých zkouškách a po prokázaném trvalém řádném plnění povinností. Byl panem železničářem – ajznbónem, jak sám s hrdostí říkal. V „jeho“ vlaku (a ve všech tehdejších vlacích, autobusech a na veřejných prostranstvích) panoval společensky důstojný řád, respekt a pořádek. Dámy byly dámami bez rozdílu společenských tříd a muži byli pány taktéž bez rozdílu. Pokud měl někdo chování a choutky starověkého stepního kočovníka, byl vykázán z dopravy. Také by se asi hanbou ten barbar propadl sám. Tomu se říká síla společenského vědomí řádu garantovaná i péčí státu.
Stačí jen chtít
Pokud tuto prostou věc, pořádek a důstojnost veřejnosti, nemůže pan ředitel železniční společnosti zařídit vlastní silou (jakože opravdu na to nestačí sám), nechť se obrátí na resortního ministra, aby prostřednictvím své účasti ve vládě prosadil nápravu. Má to ve volebním zadání. Někdy musí být náprava mravů a veřejného pořádku důsledná a průběžná jako ve zmiňovaném New Yorku. A jde to. Opravdu i dnes. Stačí jen chtít. Týká se to celé naší churavé společnosti.
Mimochodem, je jednodušší – i obrazně – zřizovat chráněná kupé v expresních vlacích než v celé síti každodenní přepravy stejně jako v občanském bytí v naší zemi. Berme prosím tuto iniciativu železniční společnosti jako kladný apel na řešení bezpečnosti jak na Jihu, tak na Severu.
